Brendan Hoffman

Brendan se svojí výškou nepatří k obrům, ale žádný trpaslík to také není. Vytáhl se do necelých 195 centimetrů, takže takový vyšší průměr. Rozhodně není žádná tyčka. Svaly, na kterých sice moc nepracuje, se mu pěkně rýsují. Po rodičích zdědil světlou pleť a oválný obličej. Kolem obličeje se mu kroutí hnědé vlasy, které většinou vypadají, jakoby ani neznaly pojem hřeben. Nechává si narůst několikadenní strniště, ale nikdy mu nevydrží déle než týden, pak už se musí oholit. Z obličeje mu svítí dvě velké hnědé oči orámované černými řasami a chrání je husté hnědé obočí. Dále si určitě všimnete úzkého podlouhlého nosu. Protože nemá modré nebo světle zelené oči, které by dámy posílaly do kolem, má alespoň růžové rty, které dokáží rozdávat úsměvy na všechny strany a tím způsobují, že se jejich majiteli tvoří ve tvářích dolíčky. A to možná funguje ještě lépe, než krásně barevné oči.

Jeho styl oblékání není nijak vyhrazený. Klidně si na sebe natáhne oblek a kravatu – motýlka nikdy, ale kravata mu nevadí – nebo obyčejné tepláky a normální tričko. Nevadí mu košile, tílka, mikiny, bundy, ale co vyloženě nesnese jsou trička s límečkem a pánské legíny, on ani neví, jak se to vlastně jmenuje. Jeho oblečení nemusí být nutně značkové, ale boty si vybírá pečlivěji než většina žen. Dokáže v obchodě strávit i hodinu, než najde ty správné značkové tenisky. Nejraději má Nike a DC. Také na si na sebe nikdy nevezme pravou kožešinu nebo kůži.

Chodí opravdu rychle, mnoho lidí mu nestačí, zatímco on si je schopný ještě povídat. Hlavu nosí sebevědomě zvednutou, oči upřené před sebe. Nikdy se nehrbí, občas to vypadá, jakoby spolkl pravítko a nemohl se ani pořádně ohnout.

Myslíte si, že se dá pohádat s každým? Tak Bren vás přesvědčí o opaku. Můžete na něj zvýšit hlas a hned vidíte pohled, který jasně říká „tak jsi blbej, nebo co?“. Tenhle jeho pohled vás obvykle tak znervózní, že začnete uvažovat, co jste řekli špatně, kde máte co špinavého nebo rozeplého. Pokud už na vás nevhrne ten pohled a nechá vás se vykřičet, stejně ho nenaštvete tak, aby na vás zvedl hlas. Tak klidná povaha se moc často nevidí.

Rozhodně se moc často nevidí ani tak upovídaná osoba. Bren nemá nejmenší problém si s naprosto neznámým člověkem začít povídat. Třeba na přechodu pro chodce to dělává dost často. Někomu to může připadat přinejmenším podivné, ale na hledání nových kamarádů, je opravdu dost úspěšné. Nedostatek kamarádů teda nemá. Dokáže totiž vyjít s úplně všemi. Dokonce i s takový případy, nad kterými i vlastní rodiče zlomili hůl.

Může na vás působit jako přerostlý plyšový medvídek. Nešikovný, trošku jako slon v porcelánu, nemehlo. O některých lidech se tvrdí, že dokáží zakopnout i na rovné ploše. Tak to je přesně Bren. Ale abychom mu jenom nekřivdili, už se jeho nešikovnost lepší a on se nepřerazí o vlastní nohy.

Jedna velice důležitá věc ohledně chování, o které by měl vědět každý, kdo se s Brenem potká, je chovat se slušně k starožitnostem. V hádce na vás hlas nikdy nezvýší, ale pokud se opovážíte nějak poničit vázu nebo třeba obraz starší víc než sto let, dostanete takovou přednášku, kterou byste od něj nikdy nečekali. A rozhodně na vás nebude mluvit tím klidným milým hlasem.

Je to archeolog, ale také případný vysokoškolský profesor, takže na něj spadá ta diagnóza: „pozor, ten je divný.“ Rozhodně ale pobral víc normálnosti než podivínství, proto se moc nechlubí s tím, že je také učitel.

Brenova historie se začala psát 29. prosince 2065 v Montrealské nemocnici. Narodil se do rodiny mladého automechanika Steva a kadeřnice Cindy. Už tehdy, když měli jenom jedno dítě, nebyla finanční situace jeho rodiny zrovna přívětivá. Ale ani to, že si nemohli dovolit luxus, jim nezabránilo v tom, aby si pořídili další dvě děti.

Sedm let žili jenom z jednoho příjmu. V malém bytě, kde se Brendan musel dělit s mladšími sestrami, Jerricou a Jasmine, o malý pokojík, a jeho táta pracoval ve třech zaměstnání, aby rodinu uživil, se jim nežilo moc dobře. Jenže se s tím nic dělat nedalo.

Bren přetrpěl celou základní školu v pokoji s malými sestrami, chodíval se učit na střechu, což bylo dost náročné, vzhledem k počasí v Montrealu, ale vydržel to. Jakž takž zvládl i první ročník na střední. Jenže pak už se to prostě nedalo vydržet. Sestry ho štvaly, rodiče ho štvali taky. Proto si našel práci, sice jen na poloviční úvazek, ale práce to byla. Z peněz, které si vydělával, dokázal platit malou garsonku a ještě mu zbylo trochu peněz, aby si mohl platit jídlo a výdaje do školy. Nebylo to pro něj snadné. Rodiče mu někdy vyčítali, že jim se sestrami nepomáhá, že nepřispívá do rodinné kasy. Jenže on předčasně dospěl a svůj život si už od šestnácti řídil sám.

Jednou, bylo to někdy v zimě, když měl v kavárně směnu, přišla do místnosti slečna přibližně v jeho věku. Byla luxusně oblečená, její výraz jasně napovídal, že krizí s penězi netrpí. Neměla ten unavený obličej tvrdě pracujících lidí, ani žádné jiné starosti v jejím obličeji nenašel. On byl tehdy nervózní z pololetních testů, že si nedal pozor, a když jí nesl kávu, prostě zakopl a vylil jí kávu do klína. Místo toho, aby ho seřvala, ho uklidňovala, že se nic nestalo. Tehdy poprvé slyšel britský přízvuk, poprvé se setkal se členem šlechty a taky se zamiloval. Když se nepočítají ty lásky ze školky, tak tohle byla jeho první.

Bren i Anette si užívali společného času, kterého rozhodně nebylo moc, až do té doby, než do Montrealu přijel lord Grewerberger. Viděl je spolu a neschvaloval to. Bren netušil, co se děje, dokud mu od Anette nepřišla zpráva, že odjíždí zase do Británie, a že budou muset vydržet chvíli bez sebe.

Během toho roku a půl, kdy oba složili zkoušku dospělosti, se viděli třikrát. Ale jejich vztah to vydržel. Oba nastoupili na McGillovu Univerzitu. Tak mohl jejich vztah pokračovat. Poprvé si vyzkoušeli, jaké to je, když se vidí každý den, a protože jsou spolu pořád, asi se jim to tehdy zamlouvalo.

Bren mezitím vystudoval archeologii a začal pracovat v archeologickém ústavu. Anette převzala vedení několika hotelů a oba byli šťastní.

V den jejich dvanáctého výročí mu Anette oznámila, že odchází prozkoumat Gold Pit, kvůli případné stavbě nového hotelu. Bren zkusil žít tři měsíce sám na povrchu, ale za těch osm let, co spolu bydleli, už si zvykl na její přítomnost, takže nemohl vydržet sám v Montrealu. Proto si sbalil všechny věci a odstěhoval se za svojí přítelkyní.