James Whittemore

188 cm vysoký čahoun, snědší pleť. Delší, čokoládově hnědé vlasy, které mají tendenci se kroutit mu občas neposlušně spadnou do obličeje a hodí tak do něj stín. Právě za tím se dříve schovával, teď už se ale své vlasy snaží krotit a tak ho často vidíte, jak si ty neposedné kadeře prohrabuje a upravuje. Vaší pozornosti rozhodně neujde pár tmavě hnědých očí, za kterými se můžete snažit najít náznak jisté emoce sebevíc, ale málokdy budete mít štěstí. Na většinu věcí i lidí pohlíží nezaujatě a život do nich vžene jen, když se mu to hodí. V takovou situaci si i jeho široké rty vzpomenou, jak vypadá úsměv. Přestože stěny, které kolem sebe má už nejsou tak vysoké, pořád je těžké v jeho obličeji číst, obzvlášť, jestli je to vaše první setkání s ním. Tvář, kterou dříve udržoval v podstatě holou, je teď nejčastěji posetá vousy, nebo alespoň ne zrovna udržovaným strništěm. Působí poněkud mohutně, hlavně drobnější ženy ho většinu času shledávají poněkud zastrašujícím. O své tělo se stará, asi tak moc, jak jen příležitostný kuřák může. Dobrá fyzička k němu ale vždy patřila a přestože to není zrovna nadšenec do posiloven, doma cvičí každý den, nebo si alespoň dojde zaběhat.

Obléká se podle toho, co se mu líbí, co se zrovna hodí a hlavně co je mu pohodlné. Pro své každodenní oblečení většinou volí džíny různých barev, jednobarevná trička nebo mikiny, občas doplněny džínovou nebo koženou bundou. Jeho skříň je připravená i na serióznější a významnější události, přestože se takových zrovna často neúčastní. Nějaké vkusné košile, obleky a kravaty si ale také pořídil.

Patří k těm lidem, kteří ve vás po prvním setkání s nimi nechají naprosté zmatení, otázky a jestli to je nějaký pocit, není zrovna příjemný. Jeho vysoké stěny, které si kolem sebe za svůj život postavil většinu odradí a ti, co se stěny snaží přelézt jsou odehnáni jeho obraným mechanismem. Je to tajnůstkář. Na světě neexistuje jediná osoba, která by o něm věděla všechno. Sakra, ani on sám neví, jestli už si je jistý tím, čeho všeho je schopný, nebo jestli se bude nadále překvapovat. Je to samotář. Nemá rád lidi a lidi nemají rádi jeho. Na povrchu bylo jeho chování známo celému jejich sousedství, kde na něj všichni pohlíželi jako na špínu, podivína a člověka, kterého by nejraději viděli naposled. A on jeho chování vždy dával za vinu jim. Je komplikovaný. Jeho zalíbení v nikom jiném, než v sobě samém ho nutilo dělat strašné věci a jeho svědomí bylo k nenalezení. Pro to, aby někdo nebo něco Jamese pořádně rozčílilo stačí málo. Obzvlášť dříve nebylo zvláštní, když byl uprostřed nějaké barové rvačky zrovna on. Vztek a jeho ovládání nepatří k jeho silným stránkám. Vztek ho doslova pohltí, obalí se všude kolem něj a jakmile James vybouchne, je složité jeho konání zvrátit. Je jedno, kdo jste a jestli vlastně hrajete nějakou roli v celém jeho běsnění. Pokud jste na blízku, je dost velká šance, že si to vypije právě na vás. Během posledních let na povrchu se ale jeho stav o trochu zlepšil. Povedlo se mu utéct od všeho, co ho pronásledovalo po celý život a od všeho, co ho akorát nutilo přemýšlet nad svými neúspěchy. Aspoň na chvíli poznal klid. Přesto ale zjistil, že to ani zdaleka není to, po čem vlastně touží. Obvykle nevyhledává situace, ze kterých nemůže on sám něco vytěžit. Nějaké bezvýznamné tlachání ve frontě na nákup tedy nepatří zrovna k jeho oblíbeným činnostem. Za úspěch považuje, když si o něm druzí myslí, že je mu naprosto všechno jedno. Tak to totiž má být. Bezstarostný, dokonalý život. Ale i on je zranitelný. Jen se zatím nikdy v životě k nikomu neotevřel natolik, aby to o něm druzí mohli zjistit.

Narozen roku 2067, James nikdy nebyl zrovna jednoduché dítě na zvládnutí. Vždy si myslel, že jeho rodiče pro něj chtějí to nejlepší a že ho milují stejně, jako on miluje je. Proto ho jako malého kluka nikdy nenapadlo, proč si nesmí jít hrát ven s ostatními a přišlo mu to nefér. Jeho rodiče pro to ale měli dobrý důvod, který si malé dítě nedovedlo uvědomit. James zrovna nepatřil mezi nejlepší kamarády na hraní. Poničený hrad z písku končil v lepším případě pískem v puse, v tom horším se mu povedlo i druhému dítěti zlomit ruku. Házení kyblíčků, lopatek, písku, větví, kamenů, v podstatě všeho, co mu přišlo pod ruku patřilo na denní pořádek. Školkové období bylo obzvlášť náročné. Ubohé učitelky si s ním a jeho chováním nevěděly rady. Co den, to jiný problém. Ať už to byla rána, nebo jen nepěkná slova. A za tohle jeho chování dostávali bídu jeho rodiče.

Po školce jim bylo jasné, že držet ho mezi dětmi jim nepřinese nic jiného, než soudy. Proto se rozhodli ho učit doma. To ovšem s přechodem na střední školu nepřineslo vůbec žádné ovoce. Jeho návrat do kolektivu vypadal přesně tak, jako když byl malý. Vztek, agrese, rány a problémy. A aby toho nebylo málo, jeho schopnost soustředit se na probíranou látku byla téměř mizivá. Podobně jako většina jeho spolužáků se dostal do fotbalového týmu. Nějaká ta aktivita přeci jen pomáhá uklidnit mysl. Tam ale teprve jeho nenávist ke všem dostala průchod. Nenáviděl svoje rodiče za to, jak se k němu chovali jak k tikající bombě. Nenáviděl svoje spolužáky, kteří neuměli nic jiného, než se na jeho účet bavit. Nenáviděl všechny lidi, které ve svém životě potkal. A rozhodl se to každému z nich dát najevo. Počet jeho hodin po škole se dal jen velmi těžko spočítat. Když se musela volat policie, nikoho už to ani nepřekvapovalo. A tak jak to na středních bývá, první láska na každém rohu. Každá dívka ve svém nitru skrytě toužila po „bad boyovi“ jako je on. A jedné z nich se dokonce podařilo dostat se mu pod kůži. A to dost hluboko. Jestli někdo hraje roli v tom, jak se teď chová k ostatním lidem, je to právě ona. Nechal jí poznat, kdo vlastně „James“ skutečně je. A ona mu to oplatila tak, že se na jeho účet bavila s jejím skutečným přítelem. Znovu pociťoval zradu. Mnohem hlubší, než tu ze strany jeho rodičů. Rozhodl se někomu důvěřovat a takhle to dopadlo? Její přítel skončil v nemocnici, zatímco ona si od něj vysloužila jen pár zlých slov. Ani jednoho už nikdy neviděl. Soud rozhodl, že je pravděpodobně dobrý čas na nějakou terapii. Ta pro něj ale nic neudělala. Ani v nejmenším. Naopak. Zavřel se ještě víc do sebe a odmítal komukoliv ukázat svou zranitelnou stránku.
Jenže pak přišla další slečna. Slečna, která ho dokázala dostat z toho nekončícího procházení se po nocích, vyhledávání křehkých děv, nad kterými by se mohl povyšovat a ideálně si s nimi i užít. Jeden by doufal, že právě tahle slečna pro něj bude spásou, kvůli které zapomene na všechny své temné stránky a bude schopen naučit se žít tak, jak si celý život tajně přál. Když ale teď neběhal po nocích po barech a nerozbíjel obličeje podnapilým mladíkům, jeho vztek a dominance se přesunul do jeho vztahu. Přestával se ovládat, všechno se mu vymykalo z rukou a jeho dlouhodobě přepadala panika a strach. Zlomový den přišel se správou, že ho jeho přítelkyně chce opustit, protože je prý strašný člověk, ze kterého má strach. V ten den přestal vnímat úplně všechno. A také o všechno přišel. O ní, o sebe, rodinu i svobodu. Co pro něj bylo jako hodina naprosté temnoty skončilo příjezdem nejen záchranné služby, ale i policie. Být ve svém nitru o pár minut déle, udeřit pár ran navíc a jeden život mohl jeho rukou skončit. Soud, zákaz přibližování se, soudivé pohledy od všech z jeho sousedství. Jeho rodina si mohla dovolit dobrého právníka, který ho z toho nejhoršího vysekal. Podmínka není tak strašná, jako pobyt ve vězení. Přestože mu v jeho pohybu na svobodě pomohla právě jeho rodina, na světě nebyl nikdo, kdo by ho zapověděl víc. Ani jeden s ním už nikdy neprohodil jediné slovo. Styděli se za něj a když by mohli, spálí veškeré důkazy o tom, že je jejich syn. Už se to nedalo vydržet.
Sebral veškeré úspory co měl, všechny peníze, co si kdy vydělal při brigádách a rozhodl se vypadnout. Dobře, možná trochu sáhl i do rodinných úspor. Alespoň jednu výhodu mělo období jeho mlčících rodičů. Všichni si už jak dlouhou dobu přáli, aby skončil pod zemí, a tak se rozhodl přesně to udělat. Nový začátek, nový život, to mohl v Gold Pitu začít. Chtěl začít jinak, být někým jiným. Ale jeho zvyklosti a tradice nad ním vyhráli. Přestože se tady dole nikdy nedostal do zásadních problémů (a že k tomu měl hned několik příležitostí), dokázal i tak poničit životy několika lidí. A jeho svědomí pořád bylo neexistující.
A pak přišla jistá slečna. Jistá slečna, o které si myslel, že jí před záplavami viděl naposledy. Po jeho návratu do Gold Pitu, po dlouhých čtyřech letech to ale byla právě ona, kdo stál po jeho boku a vítal ho zpátky. Tohle může dost možná být jeho poslední šance.