Podle mých zdrojů v Gold Pitu zase zavládla apatie, zase se lidé starají hlavně o sebe, zase se nad Gold Pitem vznáší dusno. Dovedu si tuto atmosféru dost dobře představit. Sama jsem v něčem velice podobném vyrostla a žila v tom, také jsem jako všichni ostatní ani nepřemýšlela o tom, že by mohlo být něco špatně. Hlavně proto, že jsem o tom nechtěla přemýšlet, chtěla jsem si žít ve svém klidu a neztěžovat si život. Pak jsem potkala několik pro mě velmi důležitých lidí, uvědomila jsem si svou apatii a přidala se k hnutí, které rozpoutalo revoluci a probudilo lidi v Gold Pitu.
Jenže tohle probuzení vydrželo asi rok a poté jsme znovu začali usínat. Do čela se dostali lidé podobní mým rodičům, primusům a ve městě zavládla polovojenská diktatura, která se začíná projevovat a vystrkovat růžky. Určitě jste si všimli cenzury, zákazu různých televizí a podobně. Je štěstí, že se toto dostane až k vám.
Možná si řeknete, že mně se to mluví, když jsem utekla na povrch a nemusím v tom žít. Možná už nejsem v Gold Pitu, ale osud našeho města mi není cizí a ráda bych se tam vrátila. Ale rozhodně raději budu žít a vychovávat své děti ve svobodné zemi, než v diktatuře. Nenechte se ukonejšit planými řečmi a zdánlivým klidem, opravdu je jen zdánlivý a ze dne na den se to může změnit.
Podle mě, svoboda stojí za ten boj se zavírajícími se víčky a diktaturou.