Alexis Wayne

Alexis má vysokou, štíhlou postavu s plnými křivkami. Rozhodně to není nějaká křehká dívenka. Možná tak působí na své okolí, ale je dost silná a díky pravidelnému běhání má i dobrou fyzičku.Pleť má snědou. Dominantou jejího oválného obličeje jsou jednoznačně její světle modré oči, které se nedají přehlédnout a kterými uchvátí kde koho. Občas mívá černé linky, aby zdůraznila jejich dokonalou modř. Nad nimi se linou dvě úzké obočí. Pod malým nosem si můžete všimnout jejich plných rtů, které se velmi často pyšní širokým, upřímným úsměvem, který vykouzlí úsměv i na vaší tváři. Podél obličeje jí do půli zad spadají dlouhé, světle hnědé vlasy, o které se pečlivě stará a pyšní se jejich délkou, proto je většinou nosívá rozpuštěné.

Jestli je něco, pro co má slabost a bez čeho ji neuvidíte, jsou to náramky. Vždycky jich má kolem zápěstí spoustu. Ať už jsou stříbrné, ocelové nebo jen omotané úzké pásky černé kůže. Na krku nosívá řetízek s malým křížkem, který už k ní prostě patří a nikdy ho nesundává. Je to navíc také památka na jejího staršího bratra. Tenhle řetízek s křížkem nosíval on.

Je velmi těžké popsat Alexis takovými slovy, aby jí dokonale vystihla. Má mnoho tváří a chová se podle toho, jak se ostatní chovají k ní. Nejradši se snaží držet krok s ostatními a příliš se nelišit. Nemá ráda moc velkou pozornost. Často se zdržuje na takových místech, kde je klid a hlavně ne moc lidí. Často jí můžete najít v knihovně, kde listuje nejrůznějšími knihami. Četba je něco, co jí dokonale naplňuje a nad knihou stráví třeba i celý den. Podle těchto několika slov by každý řekl, že jde o tichou tajemnou dívku, která se vyhýbá společnosti. To ovšem není pravda. Má ráda společnost lidí, ale pozor! Ne všech. Má dobrý odhad na povahu ostatních a často se při seznamování dívá druhým zpříma do očí. No, neříká se snad, že oči jsou oknem do duše člověka? Alexis se tímhle řídí dvojnásob a věřte, že pokud se s vámi nebude chtít bavit a nebudete se jí zamlouvat už ze začátku, časem si to u ní rozhodně moc nenapravíte. To by jste se museli zatraceně snažit.

Pokud jste ovšem onen šťastlivec a nějaké to slovo s vámi ráda prohodí, věřte, že poznáte že jde o super holku. Milou, přátelskou, vtipnou, chytrou… Své přátele vždy podpoří. Pomůže jim s čímkoli, kdykoli a jakkoli, pokud to bude v jejích silách. Pokud si získáte důvěru a srdce téhle mladé dívky, získáte také věrnou přítelkyni, která vás vždy podrží.A naopak. Ti, co si to u ní jakkoli pokazí, nebo ublíží jejím přátelům, ti to s ní nebudou mít vůbec jednoduché. Dokáže se bránit. Nenechá si jen tak něco líbit. Nemá moc ráda hádky, raději vše řeší v klidu, ale přece jen, každému občas rupnou nervy že?

Alexis byla jako malá ztřeštěné dítě. Vyrůstala se svými rodiči a o dva roky starším bratrem Chrisem na okraji Phoenixu v menším rodinném domě. S bratrem měli úžasný vztah. Kdejací rodiče by si přáli, aby mezi sebou jejich děti vycházeli tak dobře, jako tihle dva. Chris měl už od narození Alexis potřebu ji neustále chránit. Měl jí opravdu rád. Nebyla pro něj jen ta otravná mladší sestra, která se neustále do všeho plete aniž by jí do toho něco bylo. Vždycky si na ní našel čas. Když byli malí, hrávali si spolu v malém dřevěném domku na stromě, který jim postavil jejich otec. Spolu s Alexinými i Chrisovými kamaráda tvořili partu. A ne jen když byli malý. Tahle parta jim vydržela dlouho, hodně dlouho až do jednoho osudného dne…

Bylo to někdy na začátku prázdnin. Byli už dost staří na to, aby si užívali víkendy plné hudby v klubech, nebo na koncertech, občas si jako parta zašli do kina nebo na kulečník. Nejednou se sešli na hřišti a hráli basketbal nebo jen tak házeli na koš. Celou jejich partu tvořilo celkem devět členů. Čtyři dívky a pět chlapců. Toho dne šli do klubu v centru města. Nikoho nezajímalo jak se jmenovat, důležité bylo, že věděli kde je – i když najít ho jim vlastně dalo celkem dost zabrat. Nikdo si už ani nepamatoval to, co za skupinu tam hrálo. Po tomhle dni to nikomu z nich nepřišlo důležité. Nikdo už nevzpomínal na to, jak to tam vypadalo, kolik lidí sedělo, nebo tancovalo. Jak barmani rozlévali pití a lidé na parketu se vlnili do rytmu chytlavé melodie. Nikdo z nich! A proč? Protože večer, na který se tak těšili a který si chtěli užít nedopadl podle jejich představ.

Jeli dvěma auty. Jedno z nich řídil Chris a Alexis seděla hned po jeho pravici. Na zadním sedadle se mačkali další tří osoby. Dívka – Alexina nejlepší kamarádka – byla natlačená za sedadlem spolujezdce a rameno pravé ruky už pomalu ani necítila jak se tiskla ke dveřím. Vedle ní seděli dva kluci, kteří se celou cestu pošťuchovali a jeden druhému nadával ať se na něj ten druhý tolik nelepí. No jo, kluci. Alexis se tomu jen zubila a zakoulela nad těmi dvěma vzadu očima. Už se těšila až dorazí do klubu. Cestou si všichni povídali, smáli se a netrpělivě čekali, až dojenou do centra ke klubu…

Jak to tak bývá, klub byl energií přímo přecpaný. Ze všech lidí sálalo nadšení a dobrá nálada. Bavili se. Tancovali. Užívali si. Jenže pak, o pár hodin později, se rozhodli jet domů. Pak se to stalo. Prázdné ulice, hlasitá hudba hrající z rádia a krátká nepozornost Chrise zapříčili to, že domů ten den nedojeli. Projeli na červenou a zboku do nich v tu chvíli v plné rychlosti napálilo auto. Byla to velká rána a také velké neštěstí. Tu noc přišli Alexin bratr Chris a Derec, kluk sedící za sedadlem řidiče o život…

Bylo to příšerné. Myslela si, že to nezvládne. V noci se budila s nočními můrami, přes den chodila jako tělo bez duše. Neustále se chodívala dívat do Chrisova pokoje. Neustále se slzami v očích pozorovali dřevěný dům na stromě a vzpomínala na bratra. Uběhl měsíc, dva, půl roku a nakonec rok. Jejich parta se pomelu začínala rozpadat. Už se skoro nevídali, rozhodně ne tak, jako před… tou hroznou nocí. Až jednou přišel její otec s tím, že se stěhují. Dostal nějakou nabídku ohledně práce. Všem to přišlo jako dobrý nápad. Tady jim navíc stále vše připomínali Chrise. Museli pryč. A to co nejdřív.Během balení vyklidili konečně i Chrisův pokoj, kde v jedné krabici objevili jeho starý stříbrný řetízek s křížkem, který měl na krku ten den. Máma ho pak někam schovala v jeho pokoji… No a od té doby byl prostě její. Nosila ho pořád. Nesundávala si ho! Jedině tak měla pocit, že je Chris pořád s ní, že tu není sama.

A tak, jednoho rána spolu se všemi věcmi odjela z rodného, tolik milovaného Phoenixu, aby začala znovu žít.

– Alexin řetízek po Chrisovi

– Od bratrovi smrti začala psát