Xander Eaves

iž samotným vzhledem upoutá lecčí pozornost, neboť dvoumetrový kolos, který projde dveřmi jedině přikrčený, lze jen těžko přehlédnout. Sehnat vhodné oblečení ve sloní velikosti sice bývá úkolem na celé odpoledne, mimo to však takto obří rozměry přinášejí samá pozitiva. Například si můžete nechat narůst vlasy po ramena a pořád budete vypadat mužněji než většina nabušených chlápků v okolí, jen protože jste vysocí a máte od přírody široká ramena. A Zed toho využil. Prokousal se obdobím sestřihu, jenž vypadal jako nepovedené hrncové mikádo, a dnes už spokojeně chodí po Gold Pitu s drdolem na hlavě. Vzhledem ke své pohodlnosti je častěji než hladce oholen k potkání s několikadenním strništěm až vyloženě bradkou, což mu přidává minimálně pět let. Kvůli tomu se za ním často otáčejí i ženy, jež své třicátiny oslavily už několikrát, ale ani to někdy nebývá na škodu.

I přes svou velikost ale dokáže s jistou dávkou snahy nepůsobit jako hromotluk. Naopak si vždy dává dobrý pozor, kam šlape, aby nadělal co nejméně škody. Není nic horšího než někoho zašlápnout.

Když se ráno rozhoduje, co si vezme na sebe, nemusí nad tím nijak dlouze přemýšlet. Do práce jsou jasnou volbou montérky, na nějakou slávu má přichystaných pár obleků a s výběrem na volný čas to rovněž nemá složité. Jeho šatník je plný oblečení, které se mezi sebou dá bez problémů kombinovat. Většinou jde o jednobarevné, převážně pak černé kousky, které by se daly zařadit do rockového stylu z počátku 21. století. Kůže, kanady, sem tam něco roztrhaného, ale nic se nesmí přehánět. Přeci jen už mu dávno není patnáct.

V budoucnosti by se chtěl nechat potetovat, ale hlavně mu jde o přetetování nápisu, který si před lety nechal zvěčnit bez předchozího promyšlení a teď se za něj stydí. V létě ho kvůli tomu v tílku neuvidíte, ale jinak negativně se to neprojevuje.

Zeda můžete poznat odshora dolů, ale stejně nikdy nenastřádáte mnoho jeho pozitivních vlastností. Tu spoustu přátel, které má, za něj získalo spíše jeho charizma, nepopsatelná vlastnost přitahující ostatní. Rád komunikuje s lidmi, snaží se jich kolem sebe mít co nejvíc, protože věří, že mu jejich zkušenosti mohou život velmi usnadnit. A o to mu jde. Chce za každou cenu zažít jen to dobré a neztrácet čas řešením zbytečných problémů. Myslí si, že se dokáže vypořádat se vším, a proto ho případné komplikace maximálně otravují. To neznamená, že je optimista. Často předpovídá ten nejhorší možný výsledek, ale ve skutečnosti by ho jeho uskutečnění v žádném případě nepoznamenalo. Zvedl by se a šel by dál. Vždyť život přeci o ničem jiném není.

Máloco ho rozesměje, ale když už se to stane, stojí to za to. Rozduní se celá místnost, skleničky mají co dělat, aby nepraskly, a ostatní se smějí také, jak moc je to nakažlivé. Častěji než smíchu se pošklebuje nebo uchechtává tomu, co vyjde z úst ostatních. To ale považuje za směšné, ne však příliš zábavné, takže u toho dlouho nevydrží.

Ví moc dobře, co chce. Problém je v tom, že je to pokaždé něco jiného. V současné době je jeho snem dostavět svůj vlastní dům a nastěhovat se tam. Sám. Zatím si nechce zkazit život otcovstvím ani trvalým vztahem. Na to se cítí být mladý.

Narodil se a vyrostl v Gold Pitu a pravděpodobně tu zůstane až do své smrti, protože se mu tu daří dobře. Vlastně ho ani nikdy nenapadlo, že by se mohl odstěhovat na povrch.

Jako malý doma nestrádal a rodiče ho vykrmili tak, že ho čas od času cizí děti nazvaly buřtíkem, knedlíčkem apod. Hlavu si z toho nedělal, kvůli nějakým zabedněncům by nedokázal mamince vrátit půlku pracně navařené večeře. Možná právě proto, že se nenechal zlomit, kolem sebe měl už od dětství hodně kamarádů. Puberta pak zařídila, že se z něho za relativně krátkou dobu stal čahoun, stále trochu oplácaný, ale už celkem k světu. V sedmnácti letech se dal dohromady se svou spolužačkou, která byla zároveň už od dětsví jeho kamarádkou a navíc bydlela hned vedle – vysloveně ideál, nemusel za ní chodit daleko. Z jeho pohledu idylický vztah se jim po svou letech rozpadl, když Zed zjistil, že má jeho slečna vážných známostí současně hned několik. A od té doby těm vypočítavým ženským jedndouše něvěří, ale aspoň díky tomu zjistil, že paralelní známosti mají něco do sebe, když je on tím, kdo jich má hodně.

Ve dvaceti se vykašlal na školu, odkud by ho i tak vyhodili, a odstěhoval se s kamarádem do menšího bytu v činžovním domě ve Východní periferii. Prostoru tam není moc, ale pořád je to lepší než mít za zády rodiče a mladší sestru, která do všeho strká nos. Ještě před definitivním odchodem od rodičů začal pracovat jako zedník. Šlo zpočátku jen o brigádu a byl to v té době nejsnazší způsob, jak přijít k penězům. Práce ho bavila – naplňuje ho ten pocit, když vidí dokončenou stavbu a potřebuje hmatatelný výsledek, aby pro něj práce měla smysl -, a tak ji po pár měsících vzal na plný úvazek. Škola tedy musela jít stranou.

Po několik následujících let mu nic nechybělo, ten nudný život, kdy chodil jen do práce a z práce, mu vyhovoval, neboť na nic nemusel myslet a dny ubíhaly jako voda. Když už se ale i jeho sestra vdala a začala uvažovat o rodině, došlo mu, že už je mu pětadvacet a nic nemá, nic nedokázal. Ano, podílel se na stavbě spousty domů, ale žádný z nich nebyl jeho, tudíž neměl nic, co by fungovalo jako odkaz, který by tu po sobě chtěl zanechat. Ze dne na den si proto usmyslel, že si postaví dům vlastní, pomoc přijme pouze v případě nutnosti. Samotnému mu to jde zatím pomalu, ale do svých třiceti to hodlá zvládnout, i kdyby se kvůli tomu měl roztrhnout. Nejvíce ho motivuje představa toho, až bude komukoli moct říct: „Tohle je můj dům a já jsem si ho postavil.“