Iriana Sanders

Přibližně 175 centimetrů vysoká žena se sportovní postavou, na které si velmi zakládá a pečuje o ni skrz zdravou stranu a sportování ze kterého má nejradši prostý běh. Není se čemu divit. Všeobecně má v oblibu jednoduchost a zrovna u tohoto tipu sportování jí nikdo nemá co rozkazovat jak má běžet, jakou vzdálenost či jak dlouho. Je si svým vlastním pánem. K této postavě neodmyslitelně, tedy alespoň pro ty, kteří Irianu znají, patří bledá pokožka, která se neopálí a když už, tak se rovnou spálí, dlouho je nepříjemně rudá, pak na krátkou chvíli zhnědne, ale po krátké době po onom „opálení“ nejsou ani stopy. Ale není to pouze opálení, které ovlivňuje její kůže. I červenání je tím jistým způsobem ovlivněno. Nikdy nezrudne v celém obličeji jako rajče, když už ji něco přivede do takových rozpaků, že to nedokáže skrýt ani svým hereckým umem, tak ji lehce zrůžoví tváře a toť vše.

Teď se však podíváme na detaily. A to pěkně od podlahy. Nikdy nebyla fanouškem takových těch vynálezů, jako jsou vrstvy make-upu na tváři, či zářivě růžové nalakované nehty. Pokud nemusí, tak nedělá ani jedno z toho. Ovšem její zaměstnání.. jaká ironie, že? Snaží se být co nejvíce přírodní, být alespoň v tomto ohledu sama sebou. Jednoduchá. Tudíž na jejím těle nenajdete žádná tetování či piercingy, přehnané množství prstýnků či náramků. Jediné, u čeho si můžete být jisti, že na ní uvidíte je stříbrný řetízek. Dříve na něm nosila i drobný přívěšek, avšak ten ztratila a žádný jiný ji do této doby nezaujal natolik, aby si ho koupila a na nahradila ten původní.

Na jejím těle tedy není nic „navíc“, není tam nic, co by zaujalo okolí, kromě tedy postavy samotné. Avšak to, co okolí zaujme asi nejvíce, je bledá, oválná tvář, kterou lemují dlouhé havraní vlasy, které dosahují přibližně do půli zad v jemných vlnkách. Poměrně vysoké čelo z části maskuje šikmou ofinou. Následuje tmavé obočí a konečně to, co ona se smíchem nazývá klenot její osoby. Pronikavě modré oči, které se z dálky jeví, že si přivlastnili spíše tmavší modrou, ale při bližším pohledu zjistíte, že za to nejspíše může tmavě modrý proužek, který lemuje každé oko z vnější strany. Zbytek je vyplněný bledounce modrou. Následuje rovný nosík a pod ním přirozeně růžové rty, kdy je spodní ret o trošku plnější, než horní.

Popsat, jakou má Iriana povahu se může zdát složité, ale i jednoduché. Záleží na tom, zda dokážete číst mezi řádky, zda dokážete nahlédnou i pod povrch. Pokud začneme tím, jak se jeví svému okolí, tak to nám moc času nezabere. Je jako každá jiná žena. Nálady se u ní střídají rychlostí světla. Jednu chvíli se s vámi bude smát nad sklenkou vína a za dvě vteřiny na vás bude metat očima blesky, jelikož se jí nebude líbit nějaký vtip, kterému by se jindy smála. I tak se však snaží povětšinu času být ke svému okolí přátelská. Kde může, pomůže a je jí tak nějak jedno, že by se mohla dostat do problémů. Je si však i vědoma toho, že lidé, kterým pomůže, ji další den nebudou znát. To už tak bývá, že lidé rádi zneužívají ostatní a neradi splácí. Je s tímto tak nějak smířena a sama si s tím hlavu neláme. Ona má dobrý pocit, že pomohla a ti pokrytci? Však sami jednou narazí. To je snad zákonitě dané.

Milý úsměv na její tváři je pro ni samotnou samozřejmostí. Stejně tak příjemné vystupování či prosté slušné chování.

Když však nahlédneme pod povrch, spatříme velice citlivou osůbku, která si možná všechno až moc pouští k tělu. Psychiku nemá zrovna nejlepším stavu. CO se však dá očekávat od někoho, kdo si prošel tím, co ona? Nejhlavnější je asi důvěra, kterou dává málokdy, u které mnohdy mívá pocit, že jí už ani není schopna. Získává se strašně těžko. Když se však někomu odváží důvěřovat, tak už natolik, že by za něj dala ruku do ohně. Svěřit se někomu a důvěřovat někomu jsou totiž dvě odlišné věci. Něco někomu říct, či napsat je běžné. Svým způsobem. I Iriana to dělá, když je v té konkrétní věci schopna se od pocitů zcela oprostit a vyprávět to tím způsobem, jako by četla telefonní seznam. Nezaujatě, jako by to byl příběh někoho jiného. A svěřovat se tomu, ke komu chová ten vzácný cit? Se všemi emocemi. Líčit to, jak to prožívala. Možná nechávat ony pocity i promítnout do tváře, pokud by si věřila natolik, že by se z toho nesesypala.

Je až zvláštní, že lidé dokáží ublížit čistě nevědomky. Nějakou narážkou, nevinnou poznámkou, která však v hlavě dotyčného může spustit doslova tornádo, které vyvane na povrch staré, dávno zapomenuté bolestné vzpomínky, otevře nové rány. A přesně v těch chvílích se Ir viditělně změní. Ne, nezačne na vás řvát, co si to dovolujete se jí hrabat v soukromí, i když vy nebudete vědět, která bije. Ani vám jednu nevrazí a s pláčem neuteče. Zkrátka a dobře se uzavře až citelně do sebe. Eventuální úsměv jí zmizí z tváře, hlavu strčí mezi ramena, možná se i obejme pažemi. Nebude vědět kam s očima a bude až vypadat jako vyděšené děvčátko, které ztratilo rodiče.

Kdybychom si udělali takové shrnutí, jaká tedy vlastně je? Přátelská, upřímnost jí není cizí slovo, dokáže i hodně objetovat pro toho, kterého má svým způsobem ráda. Zároveň je ale velice citlivá a člověk, který si to uvědomí by k ní měl přistupovat opatrně, protože pokud se dotyčnému podaří vklouznout po její ochranný krunýř, tak v ní získáte věrného přítele, který je jak v této, tak v každé jiné době neocenitelný.

Narodila se v menším městečku, v malém státě kdesi uprostřed Evropy, který někdy před mnoha desetiletími vyhrál MS v hokeji. Už při narození měla svého ochránce v podobě téměř čtyřletého bratříčka, který na ni při jejím dětství a následném dospívání nedal dopustil. Také takového soukromého bodyguarda potřebovala. Rodiče se rozvedli, když jí byl sotva jeden rok a.. no.. řekněme, že matka nebyla zrovna mateřský typ. Vlastně vůbec nebyla mateřský typ. O své dvě děti se nijak zvlášť nestarala. pokud něco provedli, tak je potrestala až nepřiměřeně, když vezmeme v úvahu jejich věk a to, že malá Daniela ještě ani pořádně nevěděla a ani nechápala, co udělala špatně. Právě proto, kdybyste se jí o pár let později zeptali, jakých bylo prvních přibližně sedm let jejího života, tak vám řekne pouze to, co ví z vyprávění. Možná za to může to, že toto období si nikdo moc dobře nepamatuje, možná to, že sama nejspíše vzpomínky na toto období potlačila. Zahrabala hluboko v sobě, jelikož kdo by chtěl vzpomínat na to, že ho vlastní matka kolikrát téměř bez důvodu mlátila, že se starším bratrem často trpěli hlady. A nikdo jim nepomohl. Tedy pomohl, ale až po oněch sedmi letech jejího života.

Byla to jejich babička, která se už nevydržela dívat na to, jak je její vlastní dcera ke svým dětem lhostejná. Udala ji za zanedbávání péče a dalších půl roku se vleklo ve znamení soudních tahanic. Bylo jasné, že u matky děti zůstat nemohou. Otec Daniely obě děti do péče nechtěl, příbuzní v sousedním státě? Mají svoje děti, proč si brát na krk další, že? Nakonec tedy putovali k babičce, která dělala vše pro to, aby se její vnoučata měla lépe, aby pokud možno zapomněla na život u matky. I tak však měl starší bratr o trochu více péče od babičky. O trochu více pozornosti okolí. Byl starší. Okolí si myslelo, že Danča je příliš malá na to, aby si uvědomovala, co se dělo. I tak si ale neztěžovala. Nikdy si na to neztěžovala. Byla ráda, že se mají oba relativně dobře.

Jednoho dne, Dany, se zrovna vracela ze školy, před domem, kde bydlela, čekal její otec, kterého občas vídala, když si na ni udělal čas a někam ji vzal. Na ten den si pamatuje velmi dobře. Byla ráda, že ho vidí. Už z dálky se široce usmívala. „Ahoj tati, budeš muset ale ještě počkat. Za chvíli mi začíná kroužek, jdu si jenom pro věci.“ začala vesele breptat tehdy desetiletá holčička. „Ne, dneska asi na kroužek nepůjdeš.“ V tu chvíli ji zvadl úsměv na tváři a následovala svého tatínka, kterého v tu dobu zbožňovala, do domu. Věděla, že se něco stalo. Něco zlého. Ten hlas, ten výraz. „Je babička v pořádku? Nestalo se jí něco?“ Zeptala se nesměle. Odpověď jí převrátila život vzhůru nohama. Babička umřela. Měla rychlou smrt. Nic ji nebolelo. Bylo jí řečeno. Následující měsíce se nesly v duchu změň. „Tohle je moje přítelkyně, budeme se brát. Má čtyři děti. Budeš mít další čtyři sourozence, není to super?“ Ano, její otec měl přítelkyni. Společně s jejím bratrem se k nim přestěhovalo. Sociálka neměla nic proti a určili obě děti do péče otce. Proč ne? Svatba bude, konečně budou mít úplnou rodinu.

O to, že s novou ženou otce následující rok bude vést Daniella boje, se nikdo nezajímal. Dalo se to předpokládat. Obě chtěli svým způsobem otce pro sebe. Ta druhá je konkurence. Po roce se začali tak nějak vzájemně respektovat. Po dvou letech se z nich stala nerozlučná dvojka, poté, co vyšlo na světlo, že Danielin otec, ten úžasný tatínek, své ženě zahýbal. Od té doby šlo všechno do hnoje. Každou chvíli přišla nějaká upomínka, že není něco zaplacené, každou chvíli nějaká výhrůžka exekucí. A v tom duchu se neslo dalších pět let, kdy se starší sourozenci o to přestali starat. jenom Daniele to pořád řešila. Ona měla nervy napnuté k prasknutí. Byla to ona, která v patnácti letech byla o mnoho vyspělejší než její vrstevníci. Neměla na výběr. Musela dospět. Tím si však přestala rozumět se s lidmi ve své věkové kategorii. Nechápala, jak se někdo může dlouho hodiny bavit o takových.. pitomostech, když jsou mnohem, mnohem důležitější věci. Uzavřela se do sebe. K okolí byla přátelská, milá. Pomáhala, kde mohla. Avšak důvěra. Taková zásadní věc, byla příliš pochroumaná tím, jak ji zradil nejlepší člověk na světě, její otec, tím, jak se k ní přátelé obrátili zády, když měla takové starosti. Jen jedna dívka se k ní nikdy neobrátila. Té důvěřovala. Jí a nevlastní matce, která k ní jediná byla vždy upřímná. na rovinu jí sdělila, co se děje. Otec se snažil vše ututlávat. Dokud ho neudali k soudu.

To bylo Daniele sedmnáct let. Strach o to, co se s ní stane. I s její nevlastní mamkou, který dlouho skrývala hluboko uvnitř sebe, vyplul na povrch. Co teď? Udání je velké, a není jediné. Půjde do vězení. Co bude s ní? On je její jediný zákonný zástupce. Svěří ji na zbývajících pár měsíců k matce, nebo ji dají do dětského domova? Jako blesk z čistého nebe se objevil jakýsi muž. Známý nevlastní matky. Mluvil se silným přízvukem a posléze se dozvěděla, že je ze Spojených států. Další otázky, co chce? Co tady dělá? Mamka ho zavolala. Daniele se naskytla téměř životní příležitost. Mohla odjet s ním. Mohla se odstěhovat do Ameriky. Začít od znova. Co bude ale s mamkou? Nemá si dělat starosti, onen muž, měla mu říkat strejda, se o ni postará. je bohatý. Zabezpečí ji. Nemá moc času na rozmyšlenou. Musí se jednat rychle, než začnou soudní procesy s jejím otcem. Nakonec váhavě přikývla. Souhlas otce se získá bez problémů. Nikdy mu na ní nezáleželo. Používal ji jako jakýsi štít. Byl otec dítěte, má ji v péči. Jiné orgány tedy museli postupovat opatrně. Tomuhle se však neubránil. Dcera pro něj ztratila cenu. Tak se stalo, že uprostřed podzimu stála na letišti. Upřímně vyděšená. Stěhuje se na druhou stranu planety. Jazyk tak trochu ovládá, ale určitě ne tak, aby se hned začlenila.

Nervozita. Cit, který Irianu doslova ochromuje. Irianu? Ano, Daniele se po přestěhování do Ameriky přejmenovala. Udělala tak za svým dosavadním životem tlustou čáru. Začíná od začátku. Teď je však chvilku po osmnáctinách a stojí v zákulisí divadla. S mírným úsměvem, třesoucí se po celém těle vzpomíná na chvíli, kdy při jedné malichernosti, jako je představení pro nějaká prťata přátel strýce se vyklubalo to, že má velký talent k herectví. A strýc ho začal rozvíjet. Stala se divadelní herečkou a nyní ji čeká první velká premiéra, její hlavní role.

„Iriano! Pojď na plac!“ Ozve se o dva roky později. Vzala příležitost za pačesy. a nyní ji čeká další z mnoha natáčení. Z divadelních parket se vlastní pílí dostala před kameru. Hlavní role v jednom seriálu. Občas jako hostující herečka v jiném. Navíc začala dělat příležitostně modeling. Nechodí po mole. Pouze jako foto modelka. I tak se tomu vyhýbá a bere jen málo zakázek. Nemá ráda, když ji někdo doslova přikazuje, kam se má dívat, jak se chovat. Nemá ráda, když se má stát voskovou figurínou. Proto se radši věnuje herectví. Nyní, v malé pouze v jejím seriálu, přijmula nabídku na hostující herečku a seznámila se se skupinkou zajímavých lidí. Když se zrovna nebavili o vedru, které panovala v Mexiku, tak jí vyprávěli o městu v podzemí. V údivu povytáhla obočí a hltala každou informaci, kterou jí řekli. Jeden muž, Jim, ji i pozval, aby se tam někdy stavila. Je tam divadlo, sám tam hraje. Sice se z nich nestali přátelé na život na na smrt. Na to byly dva týdny opravdu krátká doba, protože i přes všechny změny, které Irianu potkaly, je sále nedůvěřivá. Avšak jakýmisi kamarády byli. Pak však odjeli a ona se opět věnovala své práci. Přijmula nabídku do filmu. Což je něco, co seriálového herce jen tak nepotká. Nebyla takový blázen, aby odmítla. Po skončení natáčení jí však zvědavost nedala. Musela se jet do toho podzemního města podívat. Měsíc zařizování všeho možného. Měsíc plný napjatého očekávání. Koupila si dům ve Východní periferii. Sice je stále plný nerozbalených krabic a všeho možného. Nezabydlený.