Tomas Bastian Hage

Tom, Bastian, Basti, říkejte mu, jak se vám zlíbí. Jistojistě vás však zaujme jeho úsměv. Proč? Protože on se na první pohled vůbec nesměje a spíše si udržuje kamennou, neutrální tvář, ve které aby se čert vyznal. Jestliže se však zasměje, ovane vás jakési „kouzlo“, které nejde pořádně ani popsat, jen tam zkrátka je. Je to prý jedinečný úsměv, který jen tak někdo nemá. Jeho oči nesou barvu, která kolísá někde mezi oříškovou a hnědou, ale spíše by se dalo přiklánět k tmavšímu odstínu hnědé. To také záleží na lomu světla. Ale ať už svítí slunce, nebo prší, vždy bude v jeho oku zářit ta pomyslná jiskřička. Obličej celkově nenabírá moc ostré rysy. Tedy kromě oblasti kolem brady, kde se, obzvlášť při smíchu, objeví ostřejší rysy jeho obličeje, ale jinak to není nic velkolepého. Tomovi vlasy jsou barvy typické špinavé blond, a jestliže se dostane na přímé slunce, zesvětlají a to se tomu už dá říkat blonďaté kadeře. To se však děje jen v letních měsících. Udržuje si jejich krátkou délku několika centimetrů a nijak moc si je neupravuje. Jen si je každé ráno před zrcadlem učísne, a pokud má nějakou schůzku, či něco jiného, co se týká jeho práce, hodí na ně maličko gelu, ale i to je opravdu minimum. Také si udržuje na svém obličeji menší strniště. Občas se stane, že se oholí úplně, ale spíše ne. Výškou nezapadá Bastian do nějakých převratných velikánů, že by vyčuhoval z davu. Naopak, se svými 185 centimetry je naprosto spokojený. Na jeho těle je znát, že se věnuje sportu a udržuje si kondici a žije zdravý život. Svalů nemá pomálu, ale že by mu kvůli nim praskalo oblečení ve švech rozhodně říct nemůže. Pravé rameno mu zdobí tetování, které nemá žádný vážnější význam.

Do oblečení bychom mohli zařadit košile, ze kterých preferuje spíše ty jednobarevné, než křiklavé, namíchané barvy. Stejně tak to má s tričky. Ne něco příliš nápadného, ale pár veselejších kousků se v jeho skříni určitě najde. Pak to jsou dál svetry, mikiny a nesmíme zapomenout na závodní, speciální dresy, obuv, lyže, hůlky, malorážku, brýle, čepice, čelenky a… to už by možná stačilo. Je toho opravdu hodně a určitě se vám podaří ho v tomto oblečení taktéž zahlédnout. Také je na sebe ochoten natáhnout sako, či kvádro a k tomu samozřejmě vhodnou obuv, stejně jako ke zbytku oblečení, které zde bylo vyjmenováno. Nebude překvapením, když se před vámi zjeví s brýlemi na očích, či ho potkáte se sluchátky v uších. Kolem krku se mu už dlouhá léta houpe řetízek, pokud se to tak dá nazývat, pro štěstí. Tedy houpalo se mu tam už plno medailí, ale ty si nakonec za pár okamžiků většinou sundal.

Tom se zpočátku jeví jako člověk, co moc nevyhledává společnost a nemá žádný smysl pro humor. Ono zdání často klame a v případě tohohle chlapíka byste neměli dát na první dojem. Jestliže jej poznáte blíž a strávíte s ním nějakou tu chvíli o samotě, či někde, kde se on sám cítí opravdu dobře a vyrovnaně, poznáte, jaký optimista to doopravdy je. On tenhle dojem tvrdé skály byl možná vytvořen za ta léta, kdy se pohybuje na vysokých sportovních příčkách a je mezi těmi slavnými a uznávanými sportovci. Občas to totiž jinak nejde a on si musí udržet svůj chladný, neústupný a bojovný výraz. Ne však nijak zlý. A když už jsme u té bojovnosti. Bojovník srdcem i duší. Do svého milovaného sportu a výkonu dává maximum a při každém závodě, či jen tréninku ze sebe vydá opravdu všechno. Houževnatost, vytrvalost a odhodlanost mu také nejsou cizí a je to jeho součástí. Pracant Tom. Ano, i tak by se dal nazvat. Teď nemluvíme jen o sportu, všeobecně je velice pracovitý a také by se dalo říct kutil. Když může, tak zkouší opravovat věci, nebo vyrábět něco nového a věřte, že pokud k tomu přidá svoje komentáře, nasmějete se stejně jako při komediálním filmu v televizi. Někteří už by si mohli klepat na čelo a říkat „dost!“, on se však jen tak snadno nevzdává a neustupuje. Dost pečlivě se stará o svoje zdraví a životosprávu, kterou si také kromě svých trenérů a ostatních hlídá sám. Mnohdy o tom ostatní, kteří se před ním zrovna nějak nezdravě ládují, poučuje. Jim to může být nepříjemné, avšak on to myslí jen a jen dobře. Vlastně, opravdu jen výjimečně smýšlí zle vůči ostatním lidem. Nikdy nebyl nijak nepřející, závistivý, či neoplýval nějakou podobnou vlastností. Život už ho tak naučil. Jestliže se dopustí nějaké chyby, automaticky se ji snaží napravit a pokud se to nějakým způsobem nezadaří, snadno se dostává do stavu, kdy se užírá, uzavírá se do sebe a potřebuje být sám a izolovaný od světa. Není zbrklý a rád pomáhá lidem.

Příběh tohohle už od malička rozeného sportovce se začal psát začátkem března roku 2067 v jednom z norských měst, Trondheimu. Pár dnů po narození se naskytli zdravotní problémy a vypadalo to s malým Tomem opravdu vážně, kdy nikdo nevěděl, zda se dožije dalšího dne, avšak malý bojovník se nevzdával a úspěšně svůj první boj na tomhle světě vyhrál.Jako malý klučina byl Tom velice aktivní, občas možná i hyperaktivní dítě, kdy dělal všemožné vylomeniny, jen aby pozlobil rodiče a oni si s ním užili hodně práce. Nedělal však nic, čím by je trápil, vždycky to nakonec skončilo velikánským smíchem. Tedy, skoro vždycky. A ne vždy se smály obě strany. Kolem 5-6 let, kdy také nastoupil na základní školu, poprvé nahlédl do světa sportu. Konkrétně do biatlonového světa. Hodně mu k tomu napomohli rodiče, neboť jeho matka Susanne se věnovala slalomu na lyžích a otec, Tarjei, zase přímo biatlonu. Toma tohle sportovní odvětví uchvátilo natolik, že se mu začala společně s rodiči, více tedy s otcem, věnovat. Hrozně ho to bavilo. Občas byl do tréninku tak zapálený, že se mu vůbec nechtělo domů a už vůbec ne do školy, ve které začal mít díky častým tréninkům, na kterých občas i sám trval, problémy. Ne však nijak velké, se kterými by se nedalo nic dělat. Jen ho bavilo sportovat, jezdit na lyžích různé množství kilometrů a střílet z malorážky. Při sportu si hodně vybil svoji energii, která v něm do té doby třímala a občas si ji vybíjel na věcech a při příležitostech, kdy to nebylo nejvhodnější, a tak se zkrátka ukázalo, že sportování je jeho největší záliba a vybití. Trénování maličkého Bastiana si vzal na starost jeho vlastní otec, který měl za sebou také úspěšnou sportovní/biatlonovou kariéru.Někdy kolem jedenáctého roku, kdy už se biatlonu věnoval opravdu hodně a tak, tak stíhal školu a učení, ve kterém nebyl nejhorší, ale ani nejlepší, protože přece jen toho času nebylo tolik (ale zvládal to obstojně), se při jednom závodě nehezky vyboural. Lépe řečeno, při sjezdu z prudšího kopce nezvládl přešlapování, šlápl si na jednu lyži tou druhou a letěl k zemi v opravdu velké rychlosti. Protože jel jako třetí, tak se automaticky pár dalších závodících dětí vysekalo s ním, ale ty už zvládly brzdit, takže jejich pády nebyli tak vážné, naštěstí. Pár chvilek potom se ještě vzpamatovával z toho šoku a nevěděl, co se vlastně stalo. Převezli ho do nemocnice se zlomeninou stehenní kosti a otřesem mozku s odřeninami a pohmožděninami. 2 týdny si pobyl v nemocnici, pak další dva doma a nakonec ještě musel chodit o berlích, než se plně zotavil. Tohle také znamenalo, že se jen tak na lyže nepostaví, i když moc chtěl, tak mu rodiče bránili. Musel se tedy šetřit a teprve až doktor uznal za vhodné se postupně začal dostávat zpátky do formy. Matka ho prvně zpátky na lyže ani nechtěla pustit, jaký o něj měla strach, avšak tatínek se postaral a pomohl Tomovi starostlivou Susanne přemluvit. Takže jak jen to bylo možné, dal se zpátky do trénování, dostával se do formy a závodil… zanedlouho se malému sportovci narodil další sourozenec, bráška, kterého už od narození zbožňoval a doufal, že se dá na stejnou dráhu jako on.

A s problémy, ač ne moc velkými, ale přece, dostudoval základní školu. Po té se hned vypravil na střední sportovní školu v Oslu, kde se zaměřil speciálně na biatlon. Tedy, jak to šlo, v rámci možností. Také se začalo ve výkonu projevovat jeho nadání a odhodlání bojovat. Dostal se na první závody do Francie, kde zaznamenal opravdu velké úspěchy v umístění, a bylo znát, že do sportu dává opravdu vše a už to nemůže být jen jeho koníček, neboť je do toho opravdu zapálený. Odhodlaný bojovat. Z Francie přejel do Švédska, kde se ve výsledcích také odrazily jeho kvality a v Rusku jakbysmet. Po vlně úspěchů, které se závody v těchto zemích přišli se vrátil zpátky do Norska a studoval. Tréninky a závody na domácí půdě byli již samozřejmostí.

Úspěšně odmaturoval a teď se mu otevřela brána a ukázaly cesty do celého širého biatlonového světa, což rozhodně chtěl využít a taky tak učinil. Přešel k jinému trenérovi, díky kterému se mohl dostat dál a otevřelo se mu více možností a šancí proniknout do světa. Biatlon a sport jako takový se stal jeho prací. Díky přestupu k jinému trenérovi, což znamenalo i vstup do sportovního klubu speciálně v norském hlavním městě, se poznal s mnoha lidmi, kteří se stali jeho neodmyslitelnými a jedinečnými přáteli, na které nedá nikdy dopustit. Začal tvrdě makat, dělat i různě vedlejší sporty, díky kterým se stále zlepšoval a zlepšoval. Zanedlouho se dostal na svůj první Světový pohár v Německu, kde sklidil hned ze dvou závodů 2 první příčky a jednu třetí. V dalších zastávkách pak také jen a jen zářil, čímž na sebe upoutal pozornost mnoha významných lidí. Nedá se říct, že by byl zrovna rád, že se o něj média tak zajímají, ale problém mu to nedělalo, jelikož sport, který vykonával, ho nesmírně bavil.

Když se vrátíme ke střední škole, kde potkal pár dam, se kterými se ale nedostal dál, jak na 2. metu, protože, jak to říct… nesedl si s nimi? Ano, to asi bude správné slovo, tak nijaký žádný vážnější vztah neměl. Proto, když se seznámil s jednou dívkou, kterou už od prvního pohledu miloval, byl šťastný jako blecha, jelikož to bylo holka jeho snů a on si snad lepší přát nemohl. To byla jeho domněnka. Jenže osud to asi plánoval jinak a Tom musel odjet kvůli závodní sezóně na 2 měsíce pryč od své drahé polovičky. Slíbil jí, že jak jen to půjde, přijede za ní. Ona souhlasila. A tak jel s vědomím, že na něj Aina počká, do světa bojovat o vítězství a pokroky ve své kariéře. Ty se pro očekávání všech, hlavně jeho, dostavili a Tom po sklizení opravdu velikánského úspěchu mířil zpátky domů oznámit své milé, jak na tom je. Doma na něj však místo radostného přivítání čekala krutá rána. Aina si chvíli po tom, co odjel, našla milence. To byla tvrdá, bodná rána do jeho srdce, kdy se zatvrdil, že se TEĎ bude věnovat jen sportu a na ženské se vykašle. Jak si řekl, tak taky udělal.Pár let takhle závodil, jezdil po světě, vyhrával, dostával se na nejlepší příčky v žebříčku, překonával i ty nejlepší závodníky a on sám byl tím nejlepším… tohle se snadno píše, ale Tom pro to také hodně udělal. Kdyby nemakal, kdyby neobětoval svůj čas, kdyby se nepodřizoval a nedřel jak kůň, nikam by to nedotáhl a byl si toho plně vědom. O to byla ale ta radost z úspěchu ještě větší. Rodiče na něj byli hrdí. Dostalo se mu také opravdu vysokého ocenění v podobě „Křišťálového Glóbusu“, kdy na mistrovství světa ve Finsku vyhrál opravdu velkou řadu závodů v různých, odlišných disciplínách biatlonu. Taktéž se stal vítězem na olympijských hrách. Za tu dobu svého života zaznamenal opravdu velkou řadu prvních míst, úspěchů a radosti.

Při jednom závodě s hromadným startem v Itálii ho však provázelo neštěstí. Při jednom sjezdu z opravdu prudkého kopce, kdy je důležité si dobře vybrat lajnu, kde závodník pojede a je lepší jet první než druhý, či třetí a další, se v zatáčce, po které následovala rovina a stoupání závodník, co jel před ním vysekal. Špatně přešlápl a sletěl k zemi. Tom je však moc rychle na to, aby zabrzdil, či se mu vyhnul, a tak to do něj tvrdě napálil, přeletěl přes něj a protože hned vedle tratě byl strom a oni od něj nebyli daleko, až kmen toho stromu Tomase zastavil. Pro oba musela přijet záchranka, ihned. Pro Toma dokonce vrtulník, jelikož s jeho páteří to vypadalo bledě a měl zlomenou nohu, ruku, několik žeber, těžký otřes mozku a pohmožděniny. Vrtulník ho přenesl do nemocnice, kde musel ihned na sál. V nemocnici si poležel na Jednotce Intenzivní Péče 3 týdny. Pak skoro měsíc v normálním pokoji a následovalo dlouhé zotavování. To trvalo i něco přes měsíc, možná i dva měsíce. Uvnitř Toma se hromadil strach a obavy, že už se na lyže nikdy nepostaví. Avšak on se nevzdával. I přes tohle bojoval a snažil se ze všech sil bojovat. Prvně to vypadalo, že se ani nepostaví, natož aby někde jezdil na lyžích, ale jak už bylo zmíněno – usilovně bojoval! A po nějaké době se do toho začal pomalu dostávat… začal nabírat dávno ztracenou formu, výdrž a vše ostatní… nevzdal se.

Po době, kdy se zase plně zotavil a sportoval, se začal rýsovat další vztah. Vypadal nadějně, ale Tom si dával opravdu pozor, aby se nespálil jako posledně. Když musel, byť jen na týden, odjet pryč, doufal a věřil, že Kristi nebude taková jako předchozí slečna, avšak mýlil se. Opět bylo jeho srdce raněno a on už nevěděl, co má dělat. Vážně už si myslel, že nikdy nenajde lásku, nebude žít ve šťastném vztahu ani nic podobného. Jediná žena, kromě jeho matky, babičky a kamarádek, co mu dokázala zlepšit náladu v pochmurných a smutných chvílích, byla jeho sestřenice Dellilah. Prcek, kterého vždycky tak rád provokoval a ona mu to s radostí oplácela. Byli občas jak malé děti.I po zranění, které prodělal, prožil další úspěšnou závodní/biatlonovou sezónu, po které však přišel, na něj až moc velký, nátlak médií, tisku a všeho ostatního. Rozhodl se proto pro odcestování pryč. Pryč z Norska. Na dobu neurčitou. Chtěl utéct před okolním světem, ale biatlonu se věnovat dál. Když je to jeho srdcová a životní záležitost, nevzdá se toho.

Neví, jak dlouho v Gold Pitu vydrží a zvládne být, možná už napořád, i když bude stále cestovat napovrch a zase zpátky, kvůli biatlonu, avšak pro něj je to teď jediné možné místo, kam by mohl jít. Jediné vhodné místo… koupil si zde ve Východní obytné zóně dům, a tak se uvidí, jak se mu v podzemním městečku zalíbí. On v to doufá. Doufá v klid. Alespoň nějaký.