Preston Ashworth

První, co vás trkne, když uvidíte v moři lidí Prestona, je jeho výška. Bude totiž pořádně vyčnívat. S jeho 193 centimetry se naprosto jednoznačně řadí mezi ty opravdu hodně vysoké. Od mala se potýkal s určitou mírou negativních ohlasů na jeho výšku, která ho jako stín doprovázela už od brzkých školních let. Až o mnoho let později pochopil, že za něco takového by se člověk určitě stydět neměl. Ostatně ovlivnit by to nemohl, i kdyby nakrásně chtěl. Jeho výška šla později ruku v ruce s jeho tělesnou stavbou. Z vytáhlého kluka samá ruka, samá noha vyrostl pořádný mužský s jaksepatří mužnou postavou. Nepodléhá sice trendům buchet na pekáči, poskakujícím prsních svalů ani bicákům jako plovací křidýlka, nicméně se rád udržuje v kondici. Svaly tedy lehce kultivuje, což tukům moc prostoru nedává.

Tmavě hnědé vlasy by nejraději nechal v permanentním stavu ležérního rozcuchu. Stejně tak jeho strniště. Obojí ale většinou ustoupí profesionalitě, která mu moc možností na výběr jeho vizáže nedává. Alespoň obočí ještě nepropadlo žádným šíleným diktátům, kdy by z jeho notně hustého musel pomocí návštěv u kosmetičky udělat jiný, společensky přijatelnější tvar. Nejikoničtějšími jsou jeho blankytně modré oči, dívající se s optimismem na okolí snad od narození. Nesou v sobě světu odhalené emoce silnější než stovky slov. Zvláště v momentech, kdy Prestona něco rozesměje, jsou právě na velkém plátně jeho obličeje tím nejzářivějším. Těsně jim dýchá na paty široký úsměv, spočívající na jindy úzkých rtech, který je nemálo působivý sám o sobě a v kombinaci s oním rozcuchem a strništěm tvoří nebezpečnou trojici. Právě úsměv a všeobecně pozitivní výraz je úkaz pro Prestona, samozřejmě mimo práci, naprosto běžný. Ačkoliv ho to už pomalu začíná stát vrásky, a to hlavně ve smíchem vytížených oblastech, nehodlá se tvářit o nic vážněji, než je potřeba.

Vrcholu pomyslné pyramidy jeho osobnosti dominuje empatie, z níž se jako větve stromu vine a dotváří zbytek jeho osobnosti. Už jako malý capart byl Preston překvapivě pozorné a vnímavé dítě. Žádný Sherlock Holmes z něj sice nevyrostl, nicméně mu jen tak něco neuteklo. A je tomu tak dodnes. Právě díky nadměrně citlivým vnitřním radarům, jak tomu dřív on sám rád říkával, se napříč dospíváním zvládl podstatně dříve rozkoukat, adaptovat – nejen podmínkám ale i lidím – a najít si místo v jím požadované společnosti mnohem lépe, než plno jeho vrstevníků. Pomoc druhým, zejména pak po psychické stránce ve formě podpory a řešení důležitějších, existenciálních problémů, si vypěstoval postupně, aniž by nějak valnou změnu postřehl. Ze všeho nejvíc je ale Preston člověk, co se rád baví a směje. Nezkazí žádnou srandu, i kdyby měla být na jeho účet. Snad jen v situacích, kdy je s náladou přespříliš pod bodem mrazu, než aby to i on vydejchal, se zvládne po druhých verbálně a možná, opravdu jen možná, i fyzicky ohnat. V normálním rozpoložení, což si udržuje díky své pořádné trpělivosti a tak nějak hroší kůži proti lidské blbosti, se zvládá ovládat. Takže se v jeho přítomnosti druzí rozhodně nemusejí bát. Jakožto intelektuál přirozeně věří, že učení nekončí vystudováním škol. Celý život je pro něj takový cesta za sebe zdokonalením a poznáním. Pokud už tedy nepomáhá svým pacientům v práci, snaží se dohnat mezery ve schopnostech a oborech, v nichž zrovna neexceluje. Ne vždycky to samozřejmě znamená, že něco popadne do rukou a hle, heuréka. Minimálně toliko může soudit podle jeho velmi chatrných schopností coby kutila, kuchaře nebo třeba i uklízečky. Ve všech těchto věcech si raději zaplatí profesionála, který mu alespoň ušetří zbytečné trápení a daleko vyšší škodu, než by byl potenciální užitek. Stinnou stránkou může být jeho puntičkářský přístup k informovanosti druhých. Nesnaží se působit povýšeně. Když se s ním však někdo pustí do sporu o informacích, jimiž si je sám jistý a ví, že ten druhý jenom plácá na prázdno, jednoznačně neodmítne takovou příležitost si dotyčného vychutnat. A co by to bylo za empatického optimistu, kdyby neměl rád zvířata. Ať už to mňouká, štěká, syčí nebo pípá, neodolá a jeho jindy „drsné“ mužské srdce kapánek změkne. Vůči lidské agresi má nulovou toleranci, tuplem pak u zvířat. Proto se těm v Gold Pitu snaží pomáhat alespoň těmi způsoby, které zná a může reálně praktikovat.

Preston je jediným potomkem Terence a Libby Ashworth, rodáků z anglického Portsmouth, kteří se dostali do Gold Pitu za velmi prapodivných okolností. Kdykoliv se Presto snažil z rodičů vypáčit byť jen pár detailů, setkal se s neprostupnou stěnou mlčení. Sám tedy nemá zaručené informace, jak a kdy přesně se sem s rodiči přesunul. První vzpomínky zhruba okolo 4.narozenin má už z umělého prostředí Gold Pitu, kde si prožil zatím všechny dosavadní slasti a strasti. A že jich na jedináčka rodičů, kteří mu už nikdy nemohli dát pokrevního potomka, nebylo málo. Léta nadbíhání matce i otci, kdy by se přetrhl snahou, aby si získal co možná nejvyšší pochvalu a ocenění, vystřídala v pubertě značně vzpurná éra. Ačkoliv jsou jeho středoškolské roky dávno pasé, se slzou v oku občas vzpomene na rebelské neonově zelené číro; černě vymalovaný pokoj, který po určitou dobu neviděl světlo slunce ani čerstvý vzduch na dobré tři měsíce; a na nespočet šílených undergroundových koncertů, kam se plížil pod rouškou noci, bezhlavé skákání jako šílenec s cinkajícíma řetězama připnutými všude, co to šlo. Nebyl sice nikdy vyložený záškolák, dělající svým rodičům obrovské potíže, ale jednoznačně by se jeho dospívání nedalo nazvat jako vzorné. Jeho rodiče by nejspíš komentovali zvrat image v maturitním roce jako vyslyšenou modlitbu, přestože nejsou věřící. V onom posledním roce na střední jako by Preston změnil nejen kůži, nýbrž i osobnost. Divoká léta byla ta tam, místo nich se na univerzitě prezentoval mladý muž se střízlivým pohledem na svět, jenž chtěl něčeho dosáhnout a byl ochotný do toho dát vše, co měl po ruce. Začal si snad plně uvědomovat zodpovědnost, která se nezadržitelně blíží, zatnul zuby a nepolevil ve studium až do předání červeného diplomu v psychologii. Pochopitelně vedle studia zkoušel udržet na přijatelné úrovni i svůj soukromí život. V kombinaci s prací na půl úvazku mu ale jak vztah s přátel, tak i občasné úlety s kolegyněmi na univerzitě notně ubírali na energii. Jedno šlápnutí vedle a rázem se ocitl sám na druhém konci města, na nože rozhádaný s rodinou, na níž si vylil svou pečlivě skrývanou frustraci, absolutně netušící, jak to celé bude pokračovat. A aby tomu nebylo málo, Gold Pit sám se začal potácet na svých jindy pevných sloupech stability a nad městem se pomalu začaly stahovat mraky. Inu, čas je velký kouzelník. Což ovšem samo o sobě jeho problém nespravilo, nicméně to minimálně ohladilo ostrá místa mezi ním a jeho rodiči. Trvalo to ale příliš dlouho a on se rodině příliš vzdálil na to, aby se mohl i poté chovat, jako by se tehdy nic nestalo. Své chování si defakto nikdy plně neodpustil. Možná proto se dnes snaží chovat podle rčení dvakrát měř, jednou řeš. Unáhlená rozhodnutí zamknul v místnostech minulosti stejně jako kontraproduktivní tutlání problémů. Našel si jiné způsoby, jak frustraci a vnitřní neklidno ventilovat, takže znovu stejnou chybu už neudělá. A co se týče Gold Pitu… V něj ztrácí na rozdíl od své situace víru už delší dobu. Upřímně doufá, aby jeho rozhodnutí zůstat s jeho rodinou, i kdyby jenom symbolicky, a krátce zaběhlou praxí, nebyl krok do propasti.

Jestli na vás ještě stále Preston působí jako rozumný a klidný muž, posaďte ho do rychlého auta a on vám názorně ukáže, jak takové jedince šoupnout hezky rychle zpátky do klučičích let. Na tváři přiblblý úsměv, v očích klukovské nadšení a směle přes povolené limity až kam ho hranice Gold Pitu pustí. Vlastní doma snad všechny staré černobílé filmy, předané jako malá vzpomínka od jeho rodiny. Alespoň jednou za týden (v případech velkého pracovního vytížení dva) si udělá čas, aby se zastavil v psím útulku a trochu tam vypomohl. Doma na něj pak vždycky dotčeně civí kocour Plato, jehož se ujal rok zpátky při jednom z neklidnějších období města.