Danielle Elizabeth Killiene

Danielle dříve vyčnívala z davu díky svým fialovým vlasům, které nosila jako protest proti kažení dětské fantazie příšernými filmy. Od té doby se toho na ní spoustu změnilo a k tomu patří i její vlasy. Nechala si odrůst fialovou barvu a vrátila se ke své původní blond barvě. Vlasy jí lemují její přirozeně oválný obličej, dodávají její sladké tvářičce tvar šiškové kuličky. Stejně tak jí vlasy odkrývají poměrně vysoké čelo, které zdobí tenké obočí. Její velké oči jsou tou největší pýchou, celé její postavy. Samozřejmě až po vlasech. Když se znovu vrátíme k jejímu obličeji, tak si všimneme kulatého nosánku, který je pár centimetrů pod těma velkýma očima. No a v neposlední řadě si též všimneme sice malých, ale plných rtů. Nádherně doplňují její obličej. Danielle není nijak moc stavěná na sporty, takže stavba jejího těla odpovídá šestnáctileté dívce. Možná i sedmnáctileté, ale to však závisí na situaci. Styl jejího oblékaní je stručně řečeno elegantní. Upustila od svých předešlých hipsterských oblečků a začala nosit oblečení trochu víc formální. Přeci jen se tomu naučila už v Gold Pitu. Od té doby se rozhodla ponechat si ten konzervativní styl a úplně upustit od dřívějšího stylu.

Většinou jejímu stylu neodpovídá chování. To je pořád stejné. Velký blázen s neuvěřitelnou vášní pro knihy. Vždycky si sebou nejmíň dvě knížky nosí pro případ, že by se začala nudit. V podstatě byste ji nepotkali s ničím jiným. Teda pokud se nestane něco, co by jí náladu zkazilo. A to je málokdy. Většinou je ke všem milá jak nejvíc umí. Protože přece jen nepotřebuje žádné nepřátele a už vůbec nepotřebuje odstrašovat své zákazníky. Rozhodně není pořád veselá. To by bylo až moc divná. Má někdy takzvaná „zatmění“. To prostě nedokáže vykonávat nic fyzicky ani psychicky. Když to tak vezmu, tak ani nechodí do práce. Chodí všude možně jen jako mrtvola, nic neříká, nic necítí a jen prostě přemýšlí nad tím, co to udělala se svým životem a proč pracuje zrovna jako knihovnice. Tyhle chvilky netrvají věčně, ale pár dnů nebo i týdnů byste si s ní prostě normálně nepopovídali. Taky má strach ze vší havěti. Pro ni jsou to nějací zvláštní tvorové, rozhodně ne z tohohle světa. To jak vypadají a jak se plazí nebo naopak rychle lezou je podle ní proti přírodě.

Danielle se už jako novorozeně dostala do dětského domova. Její matka prý údajně zemřela při porodu a její otec byl alkoholik, který se chtěl dítěte zbavit. Tak kam jinam jí dát než do děcáku, že jo? Vyrůstala v jednom z domovů v Podzemí a její pečovatelka si jí za tu dobu strašně zamilovala. Brala jí jako svoje vlastní dceru. A tohle též Dani tiskla do hlavy. Pořád jí říkala, že je její dcerunka a jak moc jí miluje, přičemž to její dcerunka nikdy nebyla. Zřejmě pro ni jen chtěla to nejlepší. Aby si myslela, že má někoho o koho se opřít a nežít v depresích, že ji její matka i otec opustili, jako jiné děti v dětském domově. Ve svých osmi letech dostala svoji první knížku. Samozřejmě, Dani chodila do školy a už uměla číst. Knížku měla přečtenou za dva dny. Její „matka“ se nad tím podivovala, že přece někdo nemůže za tak rychlou dobu přečíst knížku. Obzvlášť tohle malé děvčátko. V té době se u ní projevil velký zájem o knihy a její pokoj byl jimi zaplněn. V podstatě z něj mohl být malá knihovna s žánry pro děti od 8 – 15 let. Když vyrostla do věku dvanácti let, její „pečovatelská maminka“ se jí rozhodla potají adoptovat. Dani o tom do teď neví. Ani se to možná nikdy nedozví. Ale teď zase zpátky k jejímu nudně úžasnému příběhu. V podstatě celá její puberta byla spíš nudná. Jen čtení knížek, učení do školy a příprava na možné budoucí povolání. Už dlouho věděla, že chce mít vlastní knihovnu, kde budou knížky všech druhů. Od románů po kuchařské recepty. A k tomuhle snu se taky přiblížila ve svých osmnácti letech, kdy nastoupila na jednu vysokou školu, která se zaobírala dějin literatury a literární tvorby. No a tak to šlo. Ještě pořád studuje, ale už bude za rok končit. Mezitím si na školu vydělával prací ve své vlastní knihovně. Po velké revoluci, na jejíž zažehnutí se rozhodla s matkou navštívit povrch, aby mohli najít svou vzdálenou rodinu. Nějaké příbuzné. Jednoho deštivého dne, kdy se dostali do města jménem New York, jí matka oznámila, celou pravdu o tom, kdo je a kdo byli její rodiče. Danielle byla skutečností, že jí někdo odhodil zničená. Nevěděla, jestli udělala něco špatně, že si vysloužila takový podraz od její vlastní krve. A protože byla přesvědčená, že příbuzní její matky nejsou též její příbuzní, tak se vrátila zpátky do Gold Pitu. Matka zůstala na povrchu, kde dál pátrá po její rodině. Návrat jí ale přinesl i něco nového a neuvěřitelně úžasného, do jejího osamoceného života. Naskytla se jí možnost starat se o všechny knihovny ve městě. Navíc to byla pozice nabídnutá od samotného Patricka Rosse. Její zápal pro literaturu se projevil hned v první sekundě jeho návrhu a ihned s tím souhlasila. Nemohla to odmítnout. Starat se o knihy ve všech knihovnách je pro ní něco jako náplň života, zodpovědnost. Ihned uvedla do knihoven sekce s knihami z povrchu, které si neuvěřitelně oblíbila. Danielle si tedy žila svým krásným životem. Pořád jí ale něco chybělo. Měla úžasnou práci, parádní byt i dobrý plat. Ale ani tohle všechno nedokázalo zaplnit jakési prázdné místečko. Stále byla totiž zalezlá v jejich malé noře pod zemí a vlastně se skoro vůbec nepodívala tam nahoru. A v tu chvíli se objevil jako na bílém koni Henry Clarkson s jeho brilantním nápadem. Dostala nabídku zastávat funkci literární referentky pro oddělení vzdělávání a kultury prefektury. Měla za úkol jezdit po světě a sbírat knihy z různých zemí. Samozřejmě, velký nadšenec se znovu projevil a ihned přikývla. A tak šel život dál, Dani jezdila po světě a sbírala knížky, pomáhala v knihovnách a trávila čas s Henrym. Nebudeme se tu zaobírat tím, jak to dělalo Dani šťastnou. To je totiž nad slunce jasné. Přejdeme k těm nejdůležitějším bodům. Uskutečnil se nepovedený atentát na Henryho, který Dani sledovala z bezpečí svého bytečku. S Dani to neuvěřitelně otřáslo a hned jak viděla, že ho odvážejí pryč, tak se vydala do nemocnice. Něco tam uvnitř ní potřebovalo vědět, že je v pořádku. No a znáte to. Jste do někoho zamilovaní, nikdo o tom neví, ani vy, a jakmile se tomu dotyčnému něco stane, tak se to ve vás prostě zlomí. A víte, jak to bylo dál. Dali se dohromady, žili si opět šťastný život, stěhovali se do společného a prostě užívali si přítomnost toho druhého. A následně Henry umřel. Další atentát a tentokrát se povedl. Takže si asi dokážete představit, že to Dani docela dost zničilo, plus na ni ještě vyběhli s tím, že je prefektkou města. A protože město potřebovalo někoho, kdo by ho přes to škobrtnutí přenesl, tak se uzavřela do sebe a snažila se ráno vstát jen kvůli nevinným občanům. Život šel dál a Dani žila pár týdnů stereotypním životem. Vstávala, šla do práce, přišla domů a šla spát. A proč jen pár týdnů? Protože v jeden jistý den ji pan Hardy vzal do Londýna na setkání s někým, kdo jí pomůže vyřešit situaci v Gold Pitu. Když se za ní zavřeli skleněné dveře, tak se na ní v křesle otočil Henry. Což ji naprosto zmátlo. V tu chvíli jí hlavou probíhala spousta myšlenek a do sebe naráželo nespočetně emocí. Abychom to zkrátili. Dani a Henry měli krásné setkání, ona byla opět šťastná, i když má stále noční můry o tom, že se probouzí v posteli a Henry vedle ní je buďto pryč nebo mrtvý. Po další velké revoluci, kdy Henry stále zůstával na povrchu, se rozhodla, že půjde na povrch též a bude se svým milým žít šťastný život. Pořád má strach, že jí Henry zmizí nebo, že bude tak moc šťastná, že se opět něco stane a ona přijde o všechno co má. Ale to neznamená, že si ten kousek štěstí vůbec neužívá. Ne to ne. Užívá si ho s mírou. A teď jen čeká, kdy se někdo v jejich noře postaví tomu tyranovi v křesle a ona se bude moct vrátit do svého domova.

Danielle má někde v místech levé lopatky vytetovaný čínský znak pro tygra. Zamilovala se do nich už při návštěvě výběhů, kde tygry chovali.