Darrius Dawson

Velký mohutný stín připomínající medvěda kdesi na rohu ulice či v tom nezakrytějším koutku baru? Ano, to bude nejspíš Darrius. Skrytý převážně v tmavém oblečení, co se barvou tolik podobá jeho havraním vlasům. Někdy kratším, někdy delším. Záleží na situaci a taky samozřejmě na chuti, kterou se řídí. Tvář je souměrná, nic neodbočuje a ani na sebe nijak zvlášť neupozorňuje. Pro mnohé ženy jen další muž z mnoha, přesto je na něm něco výjimečného. Snad za to mohou ruce, na nichž se při, byť jen sebemenším, pohybu rýsuje naprosto každičký sval a že jich je dost…

Nebo ten uhrančivý pohled studánkově modrých očí, ve kterých se nejedna lidská bytost utopila. Co se v nich ještě skrývá? Na ten úplně první pohled? Snad dokonce nebezpečí, jistá autorita… Něco, co ostatní nutí naslouchat mu, poslouchat ho, přesto je spíš on dobrým posluchačem nežli mluvčím. Bolest, utrpení? Snad ano, někdy. Jenom v některých chvílích, kdy ho někdo donutí přemýšlet nad svým dětstvím, nad lidmi, které ztratil. Tehdy jde z pohledu vyčíst i ta kapka bolesti, byť je jen opravdu malá… Je tam. Jinak ale neústupné, trvající na svém názoru. Takové jsou jeho oči. To nejdůležitější z celé jeho tváře, stejně jako u všech ostatních. Jedině oči jsou totiž doopravdy upřímné. A ty jeho zrovna tak. A pravděpodobně i jeden z jeho charakteristických znaků. Pak by se tam dala zařadit i ta kupa tetování, co pokrývá jeho tělo, a to především ti dva démoni, jež jsou vyobrazení na jeho zádech. Jinak taky věčně neoholená brada a nezastřižené vlasy. Opičák z džungle? Jistě, tak by ho asi nejedna postarší paní označila a snad i právem, jen co je pravda.

A co se oblečení týče? Směsice všeho, co je zrovna potřeba. Ať už je to oblek či normální šedé tričko, jež je často pokrčené jako kus obyčejného hadru na umývání. Jedinou výhodou jsou ty svaly, které tričko dozajista natáhnou do stavu a lá čerstvé vyžehlení. To vše doplnit džínovými kalhotami především tmavé barvy, nejčastěji černé, stejnobarevného delšího kabátu a vojenskými koženými botami. A voilà, Darrius jak vyšitý.

Darrius na vás už od prvního setkání bude působit jako ten tajemný chlapík, který vám toho o sobě až příliš, no přesto po krátkém přemýšlení zjistíte, že o něm nevíte absolutně nic. Nic z jeho minulosti a dokonce ani ze součastnosti, pokud do ní samozřejmě sami nezapadáte. Nebezpečí v pohledu? Ano, vyhlíží tak. Nebezpečně, nevyzpytatelně… A všichni kdo si to myslí, k tomu mají i určité právo. Přeci jen to není člověk, se kterým si je radno zahrávat. Nebo je to snad jen jeden velký omyl?

Sic vypadá nebezpečně, ve skutečnosti je to docela slušný chlap. Vlastně docela dost slušnej chlap, co si budeme namlouvat, má svoje zásady a pravidla, kterými se řídí a nepřekročí je. Že by život měl být bez pravidel? Ano, i on si to původně myslel, jenže těch pár let ho naučilo, že jestliže jeho život nebude mít určitý směr, nemá cenu ho žít. Přesto se nedá říct, že je na pravidlech nějak závislý. Snaží se je dodržovat, ale přeci jen se najdou chvíle, kdy je zapotřebí upustit řád a nechat věci plynout. Improvizovat, vždyť taky to někdy nejlepší.

pravidlech nějak závislý. Snaží se je dodržovat, ale přeci jen se najdou chvíle, kdy je zapotřebí upustit řád a nechat věci plynout. Improvizovat, vždyť taky to někdy nejlepší.A že by se pořád jenom mračil? To se vám nejspíš tak bude zdát jen v těch prvních chvílích, po určité době zjistíte, že je to jen a pouze zástěrka, o které si řekněme v příštím odstavci. Zjistíte, že úsměv jeho tváři není cizí a dokonce se tam objevuje až nezdravě často, i když jeho úsměv spíš připomíná nervózní úšklebek. Ale na to si po pár minutách zvyknete.Proč skrývá svou vlastní mírumilovnou povahu? Snad kvůli nebezpečí kolem, ačkoliv už na první pohled spíš on tvoří to nebezpečí… Jenže ne, pravý opak. Zdání někdy klame a tady Darrius by jako příklad mohl stát hned v čele. Možná za to částečně mohla i minulost, která opravdu není pěkná, taky proto o ní skoro vůbec nemluví. Nikdy. Jen když ho donutíte nebo pokud vám stoprocentně věří, což se nedá říct snad vůbec o nikom. Moc lidí k sobě nepouští. Proč? Protože přátele jsou jenom slabiny, které ho drží při zemi a někdy je zkrátka za potřebí se zvednout. A to s nimi nejde. Pořád se musíte jen ohlížet, a abyste nebyli za sobce, takdokonce v poslední chvilce skočit před letící kulku. Dokázal by to? Ano, jestliže by to byl opravdový přítel nebo součást jeho rodiny. Jinak? Ne. Možná je mírumilovný, ale ať už chce nebo ne, a že ve většině případů nechce, musí se starat hlavně o sebe. Sobectví? Kdepak. Rozum.

Jak snadno se dá vytočit? Docela dost, upřímně. Slova nestačí, nad těmi jen pokroutí hlavou,máchne rukou a nijak zvlášť si jich nevšímá, přesto však i u něj platí to, co se říká. Slova jsou tou nejúčinnější zbraní. Ani rány, co jeho tvář schytala a dokonce ani ty, za které mohla sama jeho ruka, jen a pouze slova. Ty nejvíc bolí. Přeci jen jsou ale, co se týče rozzuřenosti, rány účinnější. On sám je ale nerozdává jenom tak na potkání, to si nemyslete. Jedině pokud ohrožujete někoho jemu blízkého a že takových lidí je málo. Pak také samozřejmě může přijít rána ve chvíli, kdy jen projde kolem a vy si zrovna umíníte jen tak pro nic za nic zmlátit své zvíře, ať už se jedná o toho nejzlobivějšího psa ze všech, on se před něj postaví a tu ránu vám dá. Nebo když mlátíte ženu, přímo jemu před očima. To už rozhodně nedělejte, protože se v tu ránu stane z jedné pěsti dvě. Co dvě, daleko víc. A tímto se dostáváme k jeho vztahu k ženám. Gentleman? Ano, to rozhodně. Snad dokonce i takový ten chlapík, kterého byste zařadili do staré školy. Otevírání dveří, kytky nebo snad zvaní na odpolední čaj ve vší slušnosti? To je jeho. A že na to už nejednu ženu dostal. S kolikati z nich ale vydržel? Myslím, že jeho nynější stav nezadaný mluví úplně za vše.

Z koníčků? To je jednoduché a navíc podobné jako u každého druhého chlapa. Krom nočního sezení v baru má v oblibě především sporty všech druhů a zejména, teď světě div se, střílení. Ať už z jakékoliv zbraně, ale střeba je zkrátka jeho. Nejraději ze všeho však má zejména tiché zbraně, v podobě kuše nebo dokonce i luku s šípy. Jelikož tento sport není v Gold Pitu zrovna největším trhákem, ke střílení se teď dostane jen v opravdu výjimečných situacích. Ale dome samozřejmě pár těch zbraní má a největší srdovkou je ta velká kuše visící nad pohovkou.Jinými slovy je Darrius vcelku poklidný bezproblémový člověk. Sem tam se najde odbočka, jakožto třeba nějaká ta hádka nebo velká dávka alkoholu a cigaret najednou, ale tak… To nejspíš zná úplně každý. On je jen jeden z mnoha.

Co bychom tak o něm mohli zmínit… No, je to člověk jako každý jiný a tím pádem se i narodil jako každý jiný. Do rodiny otce, známého obchodníka, matky, v roli ženy v domácnosti, staršího velkého bratra, ve kterém viděl už od začátku velký vzor a malé sestry, která tehdy ještě ani nebyla na světě. Přišla totiž hned tři roky po jeho narození, ovšem za tu dobu už se lecos přihodilo. Malý rostl jako z vody, jak je tomu známo a všechno bylo jakž takž vyhovující. Přesto má ještě teď kupu škaredých vzpomínek na dětství. Na křik a na slzy jeho matky, když se otec pravidelně vracel opilý večer z hospody.

Když byl už o něco starší a vnímal lépe, začal si všímat i toho, co všechno to způsobovalo. Nebyla to jen denodenní opilost, ale i rány, které nezvadatelná tatík rozhazoval všude kolem. Nebylo to nic příjemného, snad proto má teď takovou averzi vůči všem mužům, kteří kdy udeřili svou ženu. Ať už zamilovanou slečnu či dokonce matku svého dítěte. Nechuť k nim. Něco, co by on v životě nedokázal. Mezitím však jeho bratr dospíval a začal se před matku stavět. Odporoval otci a snažil se chránit svou rodinu, matku i sourozence, jenže čeho se dočkal? Úspěchu? Ale kdepak. Jenom dalších ran od otce.

To stejné se opakovalo i v budoucnosti. O několik let později, kdy zdrcená matka zvládala každý den jen díky dětem, co ji jakž takž držely při životě a byly ochotni rány snášet za ni. Ale které dítě by nebylo. Zcela určitě by se to dalo nazvat domácím násilím, jenže měl někdo z nich odvahu zavolat policii? Pche. Dokonce ani ti sousedi nikdy nepřišli na pomoc. Nikdo s tím přeci nechtěl nic mít… Byly to jejich problémy, tak ať si je kluci vyřeší sama.Záda posetá jizvami stejně jako ruce a břicho. Tvář spravená, přesto v minulosti tak posetá modřinami stejně jako zbytek celého těla. Bylo to strašné, to ano, ale stávalo se to i v horších rodinách. Důležité bylo, že na povrch se každý choval jako by nic.

Matka moc dlouho tohle jednání nevydržela. Nebyla to ta fyzická stránka, po které selhala, nýbrž psychická. Nervy a jenom nervy, to ji donutilo naposledy zavřít oči a nechat v tom své děti samotné. Po smrti matky už ani jeden z chlapců neměl žádné východisko. Snad jen malou sestřičku, kterou se jim jakž takž podařilo chránit a starat se o ni, vychovávat ji.Otec ale pomalu stárl a nejspíš to bylo tím alkoholem, že zemřel tak krátce po smrti svojí ženy. Rozhodně to totiž nebylo zármutkem. Jeho starší bratr už měl pár let po plnoletosti a tak mu byla malá sestra svěřena do péče, stejně jako tehdy ještě sedmnáctiletý Darrius.Ten brzy poté dostudoval školu a sic zprvu byly problémy, podařilo se mu i úspěšně odchodit vysokou školu. Starší bratr si našel hodnou ženu a všechno bylo najednou až moc pěkné. Všechny problémy už byly minulostí a jediné, s čím se teď museli potýkat, byl každodenní život.

Následovala první práce, druhá, třetí, nebo tedy spíše třetí klient, až uplnylo několik let a život plynul pořád dál. Spokojený život, dalo by se tak říct. A o to spokojenějším se stal, když se po dlouhém přemýšlení odhodlal přestěhovat do podzemí, opustit svou rodnou zem… A začít úplně nový život. Zkusit to. Ochutnat neznámo.