Kaleigh Jenkins

První čeho si lze všimnout jsou bezpochyby její vlasy, které se jí nezkrotně vlní až po lopatky. Kaštanové kadeře, které jí zaberou na jejím vzhledu asi nejvíce času a práce. Dovedete si představit tu ovečku, když ráno vstane a to co má na hlavě připomíná spíše afro, nebo ovci, než vlasy? Prostě a jednoduše něco, na co samotný hřeben nestačí. Ať se snaží sebevíc, stejně se jí po usilovném snažení vlní do všech stran a ona má nervy tak akorát na to, aby rozbila hřebenem zrcadlo. Proto to nechá tak jak to je, popřípadě tak, aby to vypadalo aspoň trochu normálně a jí do vlasů nesedali ptáci za účelem toho, udělat si hn&iacu te;zdo. To se jí ještě nestalo, ale nebylo by příjemné prohrábnout si vlasy a narazit na vajíčka. To opravdu ne. Stačí, že se jí sem tam zamotá do vlasů větvička, či lístek, který se uvolnil z větve stromu a vítr ho zanesl až do kaštanového houští, které se dalo nazývat vlasy.

Vlasy jí lemují oválný obličej, jehož největší chloubou jsou kouzelná kukladla, které mrkají na všechno kolem zvědavým pohledem. Dlouho se hádala se svojí sestrou, jakouže to mají vlastně barvu. Stojí si za tím, že jsou modré, minimálně aspoň nějakého odstínu modré. V jistém úhlu se ale zablýsknou zeleně, a tak jsou její oči jedna velká záhada. Nad nimi se usadilo upravené obočí, s kterým někdy provádí psí kusy, když se diví inteligenci ostatních, nebo jenom někoho škádlí. Nos, který by mohl být na její vkus trochu menší, ale žádná velká závada, kvůli které by musela jít skočit z mostu, že je šeredná. Naopak si o sobě myslí, že to snad být lepší nemohlo, nikdy nebyl okamžik, kdy by si o sobě pomyslela něco zlého, tedy co se týče jejího vzhledu. Pod nosem vysmátá ústa a řada zubů, které se objevují možná až často, když pronese nějakou drzou poznámku a udržuje si úsměv, jakoby se nic nestalo. Rozpuštěné vlasy jí skrývají tetování, které má zezadu na krku. Motýl, kterého si nechala symbolicky vytetovat, při čemž si stále v hlavě nese slova, že jsou motýli božím důkazem toho, že lze žít nový život. Pro ty méně chápavé před motýlem byla housenka, pro ty ještě chápavější, mezi t&iacut e;m byla kukla.

Pokud jde celkově o postavu, působí štíhle. Udržuje se v kondici díky boji z blízka, ne že by denně navštěvovala tréninky, aby se z ní stal Rambo, to vůbec. Doma si občas vybije vztek do boxovacího pytle, který má hozený ve skříni, kde se na něj většinou práší. Dále snad jen to, že občas chodí běhat, aby své dlouhé nohy nějak uplatnila. Pokud jde o výšku, je to zásluha právě těch dlouhých nohou, že není malá jako školačka. Její výška je tak průměrná, něco mezi. Ani ne malá a ani ne žirafa. Pokud si tedy nevezme podpatky, na které už si za ten čas navykla. To však neznamená, že na sebe nevezme nic jin& eacute;ho. Samozřejmě nejpohodlnější jsou obyčejné boty, tenisky, nebo vůbec žádné, ale komu by se chtělo chodit bosky po městě, že? Pokud jde o styl oblékání, nevolí nic křiklavého. Spíše lehké barvy, přirozené, nebo nevýrazné pastelové, kdy všechno kombinuje do sebe a vytváří tím podivně vypadající kombinace, které ale vypadají božsky. Nikdy na sebe nevezme nic křiklavého, stejně jako na sebe v mnoha případech nenatáhne ani sukni. Šaty, to už je něco jiného, v lehkých letních dnech si ráda vezme šaty, aby jí bylo co nejpříjemněji. To stejné platí pro formální události, kdy si volí většinou snadno zdobené šaty, které jsou ele gantní a nepoutají na sebe příliš velkou pozornost. Pokud jde o šperky nosí jen přívěsek po babičce, který se sice s módou kříží, ale chce na ní mít vzpomínku ať se stalo, co se stalo.

Jak se říká, někdo je takový, někdo zase makový. Nikdo si nemůžeme vybrat, jací budeme, můžeme se snažit chovat jinak, abychom své skutečné já ukryli. Pokud jde o ni, nemá co skrývat, nikdy se nestyděla za sebemenší část své povahy, byť byla sebevíc špatná. Vlastně byla na svoje složité a nevysvětlitelné chování vždy hrdá. Stejně jako můžeme v lese, či kdekoliv jinde, najít spleť cest, i tady je to zařízené podobným způsobem. Spleť osobností, které se protínají, vyrušují, nebo na sebe navazují. Tolik rozmanitých možností a chvil napětí, když čekáte, jak se v dané situaci zachová. Nutno podotknout, že ať už je jakákoliv, její povaha se z největší části skládá ze sangvinika, z toho se dá jasně vyvodit, že je extrovert. Ačkoliv má i chvíle, kdy se zašije do pokoje a s nikým nemluví, ale přiznejme si, kdo takové chvíle nemá, že.

Mnoho situací, ve kterých se nabízí mnoho řešení nutných k promyšlení. Ona? Jedná hned, střílí na slepo. Riskuje. Nepromýšlí si nic, proto sama v danou chvíli neví, co zrovna udělá, proto si nemůžete být jisti, jestli dostanete facku nebo polibek. Opravdu nejlepší je nečekat nic, než později chodit s rudou tváří a nadávat. Stejně jako v situacích, kdy prostě plácne první věc, co jí napadne, neplánuje dopředu. Všechno nechává na poslední chvíli, nic si nenaplánuje ať už časově tak ani spořádaně. Prostě, jak to vyjde, tak to vyjde. Odklad věcí jí není nijak neznámí, poslední chvíle, kdy lítá sem a tam jako šílená, aby zjistila, kde to právě měla být. Pár posledních minut, kdy zpytuje svědomí, že si příště vše dopředu naplánuje. Ale pravda? Zcela jiná. Příště to dopadne většinou ještě hůř. Tím se napojujeme na dochvilnost, v našem případě tedy nedochvilnost. Máte s ní schůzku? Pohovor? Cokoliv? Stihnete ještě ranní kávu, dokonce odpoledního šlofíka. Opravdu, pokud nemá někoho, kdo by jí nakopl, nečekejte od ní velké zázraky.

Pochopení pro nebezpečí. Risk, kdy se pouští do dobrodružství, které by se klidně mohlo obejít bez tolika následků. Nepřizná si svojí chybu a tak leze i na místa, kde by neměla co dělat. Odvahu zdědila zřejmě po otci, jen co je pravda. Nikdy jí to nevadilo, naopak se to hodilo, když matka s křikem utíkala před myší a ona se jen smála, protože to malé stvoření s dvěma korálky místo očí dostalo prostě hlad. V tomhle pro ni už vůbec nenalézali pochopení, stejně tak pro její zvědavost, která jí poháněla do těch špatných situací. Jednoduchá situace, která to odstartuje ve většině případů. Holčička vidí dveře, chce zjisti t co je za nimi a zvědavost jí popohání kupředu. Jak to dopadne? Buď uvidí rodiče v divné situaci anebo objeví úkryt všeho sladkého. Prostě… risk. A tak jí to zůstalo, chodila na místa z čiré zvědavosti kvůli tomu, aby zjistila co je tam vlastně tak strašného. A pokud se dostala do problému? Vždy se nějak dostala ven. Nebo to spíše svými oprsklými poznámkami ještě zhoršila, ale vždy se z toho nějak dostala.

Silná vůle, kdy se nesnaží zachovat klidnou hlavu a plive kolem sebe salvu nadávek, které ve většině případů ani nedávají smysl, protože spojuje již existující slova do bůh ví jak krkolomného klikyháku. A když tohle nepomůže? Kopání kousaní, řev a škrábání. Mlácení a mrskání sebou jak vorvaň na suchu. To a mnohem více, kdy se neohlíží na to, jestli jí někdo zlomí ruku nebo ne. A když tohle nepomůže? Přetvářka velké holky zmizí a objeví se ublížený pohled, ba i slzičky. Každý má v životě ten okamžik, kdy nemůže dál a okolí ho zlomí, dostane ho do rukou. V takových situacích s e stačí dostat přes zbylí vzdor a máte ji jako loutku za příslibem toho, že udělá, co bude chtít, pod podmínkou, že jí neublížíte. Každý má někde svoji skulinku, ke které se dřív nebo později někdo dostane. Každý jí má a i ona jí už několikrát ukázala světu, na což vůbec není pyšná. Nejraději by se v takových případech šla zahrabat někam hodně daleko a už se neukázala, protože jí někdo vidí jako tu zranitelnou holčičku, která prosí o milost.

To však nemusí být jediná situace, která jí položí na kolena, stačí jen vědět, jaký udělat krok k tomu, aby jí to zlomilo. Není to zrovna dvakrát jednoduché, ale stačí se jí dostat pod kůži. Důvěra je základ, získat si ji a pak toho využít. Pro své přátele by udělala cokoliv, truchlila by kvůli nim, jedině před nimi zahodí tu slupku velké nezlomné holky. Avšak stejně jako není paranoidní, není ani naivní, takže to je velké sousto prokousat se skrz drzost, někdy nadávky, ba snad i poruchu? O tom ale pak. Všechno popořádku.

Jistě znáte ty situace, kdy si člověk nemůže v životě vybrat, kdy to někdo udělá za něj. Moc často se to nestává, ale že by právě jí nechali volnou ruku, to se říct nedá. Život nalinkovaný ještě než se narodila. Vlastní slovo? Vyjádření? To neexistovalo. Prostě od malička to byla ta křehká dívka, z které jednou vyroste profesionální tanečnice, nikoliv voják. Některé holčičky by si jistě přály, aby byly jednou velké baletky, ale ona, raději by brala pozici vojáka, kdy by na krku nosila psí známky a na obličeji měla tunu bláta, než tunu make-upu a šatičky s nadýchanou sukní, která trčí do všech stran. Panenky a čajové dýc hánky nikdy nebyly pro ni, už od první chvíle věděla, že se jí hnusí všechny představy o tom, stát se princeznou. Raději by si hrála s autíčky, ale o to bohužel byla ochuzena, protože neměla jediného bratra a tudíž jediné autíčko, které by mohla vzít. Zbývalo jí vždy jediné, překousnout všechny ty dýchánky s růžovými plastovými hrníčky a imaginárním čajem. Vlastní názor na to neměla pozitivní, ale o ten se nikdo nezajímal. A ona? Naučila se sžít s tím, neříkat svoje názory na hlas, i když by je nejraději vykřičela do světa. To bylo možná dřív, i přes to, že se naučila chovat jako dáma – na první pohled – se nebojí svoje názory říct na plnou pusu, i kdyby jí to mělo stát život. Nebo aspoň to si myslí, zatím se do takové situace nedostala.

Za krásou a elegancí pravé dámy se schovává především drzost a paličatost. Slušné vychování? Spíše první dojem, kdy se doopravdy snaží chovat slušně a s tou elegancí. Co se ale stane ve většině případů? Jakoby si snad ladnost a elegance ruku v ruce vyšly na návštěvu, nebo rovnou odletěly na dovolenou. Prostě fuč. Na vychování dámy zapomene a jediné co by jí dokázalo vzpomenout si, by byl kopanec do zadku od její drahé matky, která brala toto chování jako nepřípustné. Od ostatních by jí to spíše více pohoršilo. Rozhovory většinou probíhají stejně bez rozdílu s jistou d&aa cute;vkou stydlivosti, která brzdí drzost, s kterou by si zasloužila tak akorát facku, protože se jí nedokáže zbavit, proto od ní jednoduše musíte čekat nějakou tu drzou poznámku na váš účet, dřív nebo později ano. Život si žije podle svých představ a prakticky ke všemu si dělá pomyslné scénáře, ať už se jedná o její denní rozvrh nebo seznamování se s novými lidmi. Co se stane, když se někdo neřídí podle jejích představ? Pravděpodobně se nestane nic špatného, ale rozhodně je na ní znát, že se jí něco nelíbí. Avšak když ona sama svými náhlými výlevy pozmění strukturu scénáře, nic se nestane. Vlastně je i pozoruhodné jak si dokáže pl&aacut e;novat odpovědi ostatních, když ty svoje střílí z fleku.

Pokud se jí ale něco dokáže to dát i slušně najevo. Přes obyčejný křik po použití zbraně, i když by nikdy nestřela nikoho bezdůvodně. Ačkoliv si častokrát v hlavě umíní, že by danému člověku pomohla jediné kulka do hlavy. Nedej bože jí to napadlo i u vlastní matky. Jednou jedinkrát. Co je na tomhle za chybu? Dokázala by vystřelit, nedělalo by jí to problém. Ta lítost, která se ale dostaví později, by zasáhla duši té skutečné křehké dámy, té dívenky co by nikdy nevzala do rukou zbraň. Dostihlo by jí to a předtím chtěná vražda své matky ze vzteku? Zabila by ji. Zhroutila by se hned, jak by si uvědomila, co vlastně udělala. To po tom dokáže st&aa cute;t na místě i hodiny s nepřítomným pohledem a myslí úplně mimo realitu, což se jí stává i v normálních situacích.

Velkou část její povahy také tvoří čistě čiré bláznovství, kdy se skutečně dokáže chovat jako dítě. Jistě chápete, někoho pozná, blíže ho pozná, snad aspoň dostatečně na to, aby mohla odhodit přetvářku a chovat se tak, jak jí zrovna napadne. Přes balancování na obrubníku přes drzé úšklebky, které z ní činí opravdu spíše malé dítě, než to, co z ní chtěla matka vychovat. Nevadí jí to, jak už bylo zmíněno, za svoji povahu se nestydí ani minutu. Ani za tu část malého dítěte, která u ní převládá. Přiznejme si, každý se někdy toužil vrátit do dětských let, ale málokdo to opravdu svede. Ona má tu výhodu, že to opravdu dokáže s tím, že hodí za hlavu všechno, co jí zrovna napadne. Nepřemýšlí a dělá to, co ostatní považují za šílenost. V tom je to kouzlo, dělá to, čeho se mnozí bojí. Je sama sebou a nezajímají jí okolní názory, nikdy na ně nebyla stavěná jako její matka. Říkají snad, že je blázen? Tak ať, nikdy jí to problémy nedělalo. Naopak se dokázala na ulici ještě drze otočit se slovy „Můžu vám nějak pomoc?“ Nesnáší lidské pomluvy, a proto se snaží ostatním kolem dokázat, že jí to nerozhodí. Snad jen s takovými lidmi jedná na rovinu drze a sprostě, aniž by si snažila zachovat to chov& aacute;ní dámy, které se snaží světu ukázat aspoň trochu. Nemít ráda vlastní matku, vykašlala by se na to.

Perfekcionismus, který se u ní objevuje, sice není tak rozšířený, ale přeci jen. Dostane úkol? Pokud ho neodloží, nebo se k němu opravdu po dlouhé době dostane, snaží se ho ve většině případů dotáhnout k dokonalosti, aspoň k menší. Všechno musí být perfektní, všechno musí ladit. A pokud se jí někdo pokusí zastavit? Začne se bránit. Kopat, kousat. Minulost jí donutila chodit na kurzy sebeobrany, které dále překročily k boji na blízko, který jí seděl snad víc než růžové plastové hrníčky z minulosti. Možná je pořád ta slabá, ale jistě by se dokázala někomu ubránit, aspoň do jisté doby, kdy by někdo reagoval na její křik.

Krom perfekcionismu dokáže být někdy i empatická, pokud tedy jde o ty, které dobře zná. Pokud jsou v okolí cizí lidé tak má tendence snad jen k tomu přenášet tu špatnou náladu. Pokud však vidí, že se trápí někdo, kdo už jí není lhostejný, reaguje tak, že se snaží pomoci. Většinou se o ostatní nestará, ale pokud jde o někoho, kdo má místo v jejím srdíčku, rozhodně si čas udělá, i kdyby měla zrušit let na Havaj. Normálně se to nestává, ale svým blízkým je opravdu v jistém směru věrná a dala by za ně ruku do ohně, co do ohně, do nádrže se žraloky. A to všechno jen pro ty, které m á opravdu ráda. Pro ty by riskovala víc, než normálně. Stejně tak by riskovala pro lásku, protože si trvá nad tím, že risk je zisk. Ve většině případů tedy.

A v neposlední řadě stojí za zmínku jistě její záchvaty vzteku vyvolané… z ničeho. Dalo by se to definovat i jako porucha osobnosti. Snad jen s tím rozdílem, že si nepovídá sama se sebou, nebo není paranoidní jako někdo jiný. Takže vlastně jen… porucha, něco, co se jí drží a nezmizí to. Nestává se to příliš často, ale občasně přeci jen. Mívá chvíle, kdy se jí zatemní celý svět a ona vidí všechny jako ty špatné, v tu chvíli by bylo nejlepší se od ní držet co nejdál. Křik pěsti a lítající věci. Obrovská salva nadávek, které slyší klidně i o blok d&aacute ;l. Pomůže jí snad jen přímý kontakt, zadržení a uklidnění v něčí náruči, to je to, co jí rychle uklidní, ale kdo by to hodlal riskovat, když neví, co s ní je, že? Nikdo. V takových případech bude muset dotyčný přečkat její sprosté a neobvyklé chování do doby, kdy se nezhroutí na pohovku, nebo na zem, kdy všechno intenzivně vydýchává. Občas to trvá hodiny, někdy zase pár minut. Pokud jí tedy neovlivní uklidnění někoho jiného, kdy se většinou v náručí rozbrečí, a když se uklidní, přijde roztřesený hlas a omluvy. To jediné je jí slabinou, kdy zapomene na osobnost té silné holky, její ‚porucha‘.

Někdy si člověk dá na čas, někdy si zase pospíší. Jako to bylo zde? Ta se chystala na svět jako neřízená střela. Jako někdo, kdo má málo času. Pořád nechápete? Měl to březen, kdy se měla narodit, kdy měla malá holčička přijít na svět. Místo toho se ozvala dřív. Zkrátka, narodila se předčasně. Bezvládné tělíčko malé holčičky, celé od krve, bez dechu. Téměř. Zázraky se zřejmě dějí, protože se lékařům podařilo dítě oživit a po nějakém čase, který jí věnovali by se ani nedalo poznat, že se narodila předčasně. Ale muselo se na ní pomalu, nějaký čas. A d&iacut e;ky čemu vlastně přišla na svět dívenka, která dostala jméno po své babičce, Kaleigh? Jednoduše, někdy lidi spojuje láska, někdy pouhá aférka a tedy záležitost na jednu noc. Z té jedné noci se pak vyklubal uzlíček štěstí v podobě malé holčičky.

Malé holčičky, která nikdy nepoznala pravdu o svém otci. Vyrůstala s matkou, babičkou a starší sestrou, nevlastní sestrou, jejíž otec matku nechal kvůli jiné a ona si to tak vynahrazovala a ostatních chlapů. A ejhle, přišla Kaleigh. Matka si jí nejdříve chtěla vzít, ale po domluvě se svojí matkou se rozhodla, že si malou dívenku nechá a bude jí vychovávat společně s babičkou. Jenže není výchova jako výchova. Kaleigh byla neposedné dítě, které rozhodně nebylo jako její nevlastní sestra. Že by otcovi geny? To se nikdy nedozví. Každopádně neměla šanci, na její hyperaktivitu se snažily najít řešení ve stylu tance či jiných aktivit. Prost ě všeho, co k pravé dámě patří. To, aby běhala v teniskách a od bláta neexistovalo. Čisté sukýnky, vlásky stažené a k tomu ladící baleríny, prostě princezna jak má být. Jako holčička to opravdu nevnímala, ale čím víc stárla, tím víc jí to přišlo otravné, hrát si na dámu. Začaly jí zajímat jiné věci, ty, které jí byly zakázané. Zakázané ovoce chutná nejlépe, ne? Proto i ona toužila po tom pomyslném zakázaném ovoci. Po dobrodružství.

Dalo by se říct, že jedna událost jí to v jistém směru umožnila, ale přinesla i oběť v podobě újmy na psychice, tedy způsobila jistou poruchu na osobnosti malé dívky. Všechno to odstartovala jednoho večera, kdy bylo Kaleigh teprve 8 let. Babička byla na dlouhé cestě, aspoň co se dozvěděla od sestry. Sestra s matkou vyjeli na návštěvu a malá Kaleigh zůstala doma sama, protože zase provedla něco, co se na mladou dívenku nesluší. Matka byla posedlá a to už chápala malá dívka v tomhle věku. Proto chodila za babičkou, která v ní nalézala pochopení, ale ta? Byla už dva týdny pryč. Tu noc byla velká bouřka, strašidelná, minimálně pro malou holčičku. Co napadlo mal ou dívenku, která byla doma sama? Když bude co nejdál od nebe, nic se jí nestane. Přeloženo z logiky dítěte, co nejníže, tedy do sklepa. Nikdy jí nedělalo problém tam chodit, odvážná na to bylo dost. Teď? Vyhnal jí strach. Kdyby však věděla, co uvidí ve sklepě, nikdy by tam nevlezla. V první chvíli se zaměřila jen na místo pod menším oknem, kde se schoulela, nic jiného ve tmě neviděla. Místnost osvětlovaly do té doby jenom blesky. Jako v jeden jediný okamžik, kdy se zrovna pohledem zaměřila na nesprávné místo. Blesk osvětlil místnost, bezvládné visící tělo stařenky, pod níž ležela rozviklaná spadlá stolička. Křik dítěte, které se div nezabilo na schodech, když vylétlo ze sklepa jako ge pard po kořisti. Pláč dítěte, které se nemá ke komu schovat, ozýval se všude. Div si nevykřičela za ten večer hlas, odvaha šla stranou. Tohle by položilo každé dítě, nejen to.

Odporná pomoc lékařů, kteří se snažili dostat dívenku z traumatu, kteří se jí snažili zbavit myšlenek na oběšenou babičku ve sklepně. Pár dní strávila na speciálním oddělení psychiatrické léčebny, čistě proto, aby vyzkoušeli, jak to zvládá. Museli jí dostat z blízkosti sklepa, jinak by s ní nemohli nic udělat. Jediné čeho jí nedokázali zbavit, byly opakující se nevysvětlitelné záchvaty vzteku, které se objevovali z ničeho nic. Diagnóza byla taková, že se pacientka bojí, že jí celý svět ublíží. Na to však našli řešení, tedy vřelé uklidňující obětí, které jí přivedlo na myšlenky, že není sama, jako byla tu noc. Všechno bylo tedy v normálu a ona se brzy dostala domů. To vyvolalo komplikace, protože vždy když spatřila dveře od sklepa, začala nekontrolovatelně hlasitě křičet a máchat kolem sebe rukama, pak přišel pláč a dlouhá doba, kdy nepromluvila. Nezbývalo nic jiného, než se přestěhovat, což se nedělalo snadno. Možná proto se přestěhovaly jen o pár bloků dál.

Od té doby nebylo nic tak jako dříve. Nenechala si linkovat život jako stránky sešitu, nenechala. Záchvaty vzteku byly častější než teď a možná proto matka trochu opustila od toho, aby se chovala jako pravá dáma. Jistě, měla doma spoustu přednášek o tom jak se chovat, co dělat a co nedělat, ale měla toho plné zuby. Chodila ven, tam kam nemá, bylo jí úplně jedno, co si matka myslí. V ruce už se jí vystřídal alkohol, cigarety, dokonce prezervativ. To všechno jen aby se zbavila pocitu, že má duševní poruchu, která by měla časem ustoupit, nebo úplně zmizet. Nezodpovědnost, kdy matka myslela, že jí začne mlátit, aby se vzpamatovala. To ničemu nepomohlo, prakticky to nemohla ani vyzkouš et, aniž by jí její dcera vyhrožovala, že uteče z domů. Byla na to dost stará. Ve 20 letech by už měla být někde ve svém. Proto se rozhodla, že se od každodenního stresu v podobě matky odstěhuje, navíc, sestra už byla dávno z domu. Plánovala si to dlouho, až nakonec o pár měsíců později odjela do jiné části Kalifornie.

Svůj život si zařizovala dlouho, ale byla pravda, že mohla žít podle sebe, dělat si co se jí jen zlíbí a to bez jediného komandování matky, díky které brala do ruky i zbraň, které navíc věděla jen to, že se z ní střílí, když se stiskne spoušť, nic víc. Jak se to nabíjí, to už jí nikdo neříkal. Poslední tři roky se nic nestalo, poklidně si lítala, dělala, co chce. Jednou ale muselo přijít něco, čím se jí zase život obrátí naruby, jako to se sklepem. Z kterých má panickou hrůzu. Zákon schválnosti. A ne, rozhodně ta zlomová situace nebyla návštěva matky.

Jednou večer, když se vracela z práce, nějak se živit musela, se dostala někam, kde by neměla být. Zvědavost malého dítěte, které se dosud tolik neprojevovala. Byla ve špatnou dobu na špatném místě, viděla něco, co vidět neměla. Byla svědkem. Svědkem vraždy, jakoby jí to nestačilo tenkrát. Viděla všechno do největšího detailu, tvář vraha, všechno. Co udělala? Utekla, Rozhodla se vše povědět na polici. Dalo by se říct, že to nestihla, nebo že jí někdo dohnal způsobem, který ani netušila, že se může stát. Doma na ni čekal vzkaz, netušila, kde se tam vzal, moc lidí nevědělo, kde žije. A znáte to, chodí to pořád dokola stejně, jestli mě udáš, tak tě zabiju. Vlastně jako bonus tak bylo, že si jí najde hned, aby nezazpívala. Další ze situací, kdy kašle na odvahu a bere nohy na ramena, po necelých 4 letech se tedy balí z Kalifornie ve strachu o holý život, hledajíc místo, kde by byla v bezpečí. Začala chodit na kurzy obrany, kde se zdokonalovala a že se jí to hodilo. Nikdy totiž nevěděla, jestli je jí ten vrah v patách, nebo ne. Párkrát jí přišly vzkazy, které jí donutily stěhovat se zase o dům dál. Tak tedy nevydržela na jednom místě ani tři měsíce. Netrvalo dlouho a doslechla se o Gold Pitu. Ani chvíli neváhala, potřebovala se schovat, ukrýt a žít normálně. Přesunula se tedy tam, kde se zabydlela a našla si práci. Ještě se uvidí, jak daleko to tu dotáhne.

– Trpí poruchou osobnosti, která se projevuje nevysvětlitelnými záchvaty vzteku, kdy by nejraději zneškodnila vše okolo. Jediným uklidněním je přímý kontakt, silné objetí, které jí znehybní a zároveň uklidní. Buď to, nebo čekat někdy i hodiny do doby, kdy padne k zemi jako uhnaný dostihový kůň.

– Ovládá boj z blízka, aspoň v jisté míře se dokáže ubránit.

– Má panický strach ze sklepů.