Victor Hart

Vzhled: Je dost možné, že i když půjdete po vylidněné ulici v noci domů a budete se zmateně otáčet, jestli vás náhodou nechce někdo okrást, ba dokonce zapíchnout, zkrátka a dobře ho přehlédnete. Snaží se působit nevýrazně tak, aby si ho většina lidí nevšimla, pokrčila nad tím divným týpkem rameny a šla dál. Aby ho nikdo moc neřešil a nestaral se o něj. Vesměs se mu to daří, avšak je pravda, že jeho výška kolem 190 cm tomu všemu moc nepomáhá. Ani rozložitá postava mu dvakrát nehraje do karet. Zvyk pravidelně na ní pracovat během či posilováním mu zůstala z let minulých až do teď, proto jej můžete také velmi často zahlédnout pobíhajícího v parku.

V obličeji vypadá snad o pár let starší, než doopravdy je. Na vině bude s největší pravděpodobností světlé strniště staré několik dnů, co mu pravidelně pokrývá tváře. Dohladka se oholí jen velmi zřídka a to se obvykle čeká o mimořádné situace, protože zvyklý neustále něco dělat, přijde mu tahle maličkost zkrátka a dobře zbytečná. Se strništěm také barevně ladí ne úplně krátké vlasy, co obvykle nosí buďto sčesané dozadu nebo neposlušně rozlítané v pramenech, co mu spadají do očí a on je moc líný si je učesat. To ej raději prohrábne rukou a má po starostech.

Pod stejně světlým obočím na vás vykukují dvě oči, co jen přidávají na dojmu nordického typu, jak Victor působí. Málokdy si v nich přečtete nějakou emoci, nejčastěji v nich najdete nehranou lhostejnost a ocelově šedá jim navozuje pocit chladu, pokud se na vás upřou. Ne nadarmo by se tedy daly označit za dominantu obličeje.

Rty a celkově celý výraz málokdy zdobí smích. Victor už dávno ztratil nějaký důvod se smát a nachází ho jen velmi, velmi málo. V takovém případě je to spíš sarkastický a cynický úsměv nad něčím osudem.

Není vyznavačem piercingů ani přehršle kérek, avšak jako tělo zdobí dvě tetování, dva nápisy, co pro něj mají zvláštní význam. První je úryvek z textu písničky i posledního dopisu: „It’s better to burn out than to fade away.“ Tento citát je vyvede písmem psacího stroje na vnitřní straně předloktí. Druhé je pak na žebrech. Citát, který si nechal vytetovat ve slabší chvíli ve slabších letech ve slabší době. Kdy opravdu věřil tomu, co dělal, kdy si neuvědomoval, jak špatné to je. Zní: „War is peace.“ Přemýšlel, že si ho nechá odstranit, ale nakonec si ho stále nechává. Proč? Aby nezapomněl. Za stejného období jsou také tři jizvy na druhé straně hrudníku. Tehdy to třikrát schytal nožem a byl rád, že přežil. Ale stejně ho to na dlouhou dobu nepřesvědčilo k tomu, aby sekl s tím, co dělal.

Jeho styl oblékání není dvakrát vytříbený. Spíš naopak. Jeho šatník se skládá prakticky a jen z tmavých barev, kde jedinou výjimku tvoří oranžová uniforma záchranáře. Jako překupníka jste ho nejčastěji mohli chytnout v něčem ležérním a společenském jako je sako, košile, rifle a fajnové polobotky od Gucciho. Časy se ale změnily a on s nimi. Teď ho nejčastěji chytnete v obyčejných keckách, riflích, triku a černé, už trochu jeté kožené bundě.

Charakteristika: Victor nikdy neměl předpoklady k tomu, aby byl zlý a špatný. Do vínku mu byly naloženy ty nejlepší geny dvou úžasných a hodných lidí. Jen situace a život ho dovedly tolikrát na scestí, že jednou už nedokázal následovat správnou věc, sešel a ztratil se. Po tom všem, co se stalo, co viděl a co udělal je dost rozpolcená osobnost. Po té, co spadl z výšin zas na zem, si uvědomil, že nerozumí sobě ani světu. A asi to ho donutilo přiznat si vinu za množství zmařených životů, které způsobil svým stylem života.

Ač se to nezdá, snaží se pomáhat. Občas, vlastně dost často může působit dost arogantně nebo jako frajírek, co se s vámi přece nebude zahazovat. Popravdě, je mu to spíš jedno. Krom své práce se tak nějak pasivně staví k celému světu, snaží se proplout životem a nadělat to nejlepší, co dokáže, aby byl se sebou nějak schopen žít. Uvědomění, co dělal, nebo spíš že to dělal bez požívání drog nebo jiných látek, ho drtí a on se díky tomu uzavírá sám do sebe. Možná, že kdyby to někomu řekl, otevřou se mu nové dveře, on se uvolní a začne také trochu žít, ale on to neudělá. Z pochopitelných důvodů. Ne, že by se tolik bál vězení nebo ho štvalo, že se tam vrátí. O to tolik nejde. Spíš by rád ještě trochu odčinil to, co zavinil. Ať už třeba tím, že dokáže pomoci někomu jinému.

Moc si s ním nepopovídáte. Není ten ukecaný typ, co hned všechno vyblekotá při první příležitosti. Ba naopak, mnohdy bývá skoupí na slovo a táže se či odpovídá pouze tak, jak musí. Nic víc, nic míň. Avšak jsou zde výjimky, kdy mu pusa jede a bývá k nezastavení. Živost a energičnost má v povaze, jen poslední dobou ustoupily pocitu viny, co má v sobě.

Dokáže obětovat hodně věcí, když to situace vyžaduje. Byly doby, kdy byl schopen obětovat i jiné, jen ne sebe, ale tyhle časy jsou pryč a teď je to spíš naopak. Je tak trochu blázen, co ve spoustě věcech nebezpečí nevidí. A kterému spousta věcí, které by se dít neměly, připadají normální, zejména díky jeho dětství. Ale o tom více v historii.

Co však miluje a nedokáže si odepřít je rychlost a adrenalin, co vzbuzuje. Staré auta i motorky. Momentálně je hrdým majitelem černého Harleye. Stejně tak rocková hudba mu není cizí a často ji můžete slyšet dunět z oken jeho bytu. Dobrým pitím taky nepohrdne. A, ač se to může zdát podivné, tíhne také k četbě, z čehož mu nejvíce ukázali jeho rodiče, kteří mu jako malému četli. On se pak jen dostával hlouběji a hlouběji do historie literatury.

Historie: Victor nikdy nemusel mít nakročeno k tomu životu, co si zvolil. Ví to, přiznává to a nevinní ani své rodiče, ani nikoho jiného z toho, jak nebo kde skončil. Ptáte se z čeho? Proč? Všechno se dovíte. Ale půjdeme pěkně popořádku.

Černý kontinent byl a asi také bude vždycky ten, kde plameny nepokojů hoří vždy nejsilněji a kde se nemoci ujímají vládu po celá desetiletí, než se je podaří vymýtit náhodně objeveným lékem. Možná to bude silnými národnostními rozdíly, možná stále patrnými pozůstatky kolonialismu nebo za to může slabá životní úroveň. Kdo ví. Avšak všechny tyto tři fakty dohromady z Afriky vytvářejí ráj pro všechny dobrodruhy a utopisty, co se sem sjíždí za jediným účelem – pomáhat, mnohdy i za cenu vlastního života. Učitel Simon Lacey, který jednoho dne objevil v kongském městě Mahagi, aby se stal téměř misionářem a předal místním dětem něco ze svých vědomostí, nebyl výjimkou. Co však tento snílek nečekal, bylo to, že spolu s prací a naplněným posláním zde najde i novou rodinu. Jmenovala se Anna, byla mladá lékařka, co se zde probojovala pomocí agentury, měla stejné ideály a sny jako Simon, byla moc hezká a zkrátka a dobře, brzy z toho byla láska jako trám, z níž nakonec vzešel malý chlapec. Hrdí rodiče dali synovi jméno Scott po Anniném tatínkovi.

Ačkoliv se Scott už od raného dětství setkával s hrubým násilím, drogami a těžkými onemocněními, nikdy ho to nijak netrápilo. Z jeho úhlu pohledu prožíval klidné dětství v úplné rodině a vlastně mu v jeho bytí nic nechybělo, ačkoliv jeho rodiče nevydělávali mnoho. Pouze tolik, kolik byly úřady schopné zaplatit a tak se často stávalo, že celá rodina žila jen z příspěvků charitativních organizací. Přesto si neměl na co stěžovat – chodil s ostatními dětmi do školy, vzdělával se a po odpoledních hrával fotbal nebo vyváděl klukoviny, jak se na dítě jeho věku patří. Pravdou však zůstává, že z evropského hlediska byl jeho život plný nelítostných brutalit a pro mnohé těžko představitelných situací, které však jemu přišli naprosto normální, když neměl šanci nic jiného potkat. Nemálo se stávalo, že se z ničeho nic zjevili povstalecké jednotky a jen tak postříleli desítky lidí nebo že muž, kterého odmala znával, najednou vybuchl na ulici. Všechny střepiny, všechny kulky nebo hřebíky se jeho rodině vždy vyhýbaly, ale jak je známo, co nezraní fyzicky, to zanechá psychické rány na duši nebo v myšlení. V takovém prostředí je tedy nemožné, aby ho žití v drsném světě nějak nepoznamenalo a neovlivnilo, ačkoliv se do něj rodiče snažili vtloukat správné zásady. Často byli však zahlceni prací a Scott měl tedy plno času jen pro sebe, kdy ho nikdo nekontroloval. Možná, že kdyby se v této fázi vrátili zpět do bezpečného útočiště Evropy nebo Severní Ameriky, všechno by bylo jinak a oni svého syna zachránili. Ale v té době si zkrátka ještě nikdo nevšímal důsledků, které na Scotta v tomhle všem působily.

A tak život šel a roky běžely, jak to obvykle dělávají. Scott měl pro svůj život jasnou vizi – chtěl se stát doktorem stejně jak jeho matka. Rodiče byli jeho rozhodnutím potěšeni a ve studiích ho podporovali. Bez větších problému prošel základní i střední školu. Úspěšně složil přijímací zkoušky oboru zdravotní péče na jednu z prestižních afrických škol v sousední Ugandě. Jako všechny dobré vysoké školy byla však soukromá. Dálkové studium by vyšlo draho, Scott se musel přestěhovat a kontakt s rodinou téměř ztratil. Ačkoliv mu rodiče někdy poslali peníze, pokud mohli, nikdy o ně nežádal. Staral se sám o sebe a jeho život nabral jasný směr, co se točil pořád dokola – studium a práce. Brzy však poznal, že tahle cesta nikam nevede. Aby zaplatil školné, bydlení i jídlo, musel pracovat míň, ale pak se za nestíhal učit a na těžkém oboru přestal prospívat. Začarovaný nekonečný kolotoč, co mohl skončit jen tím, že studia nechá. To však nechtěl. A proto se rozhodl pro riskantní krok.

Spolu s ním školu navštěvovaly také synové vlivných lidí z celé střední i jižní Afriky. Ne všichni byli špatní. Ale většina jen čekala, až bude moci zasednout na otcovo místo tyrana, co převzal oslabenou zemi a vyvolal občanskou válku. Scott s dokonalým původem byl ten pravý, který by jim mohl zajistit spojení s vnějším světem. Spojení, které by zajišťovalo dovoz i vývoz jistých surovin. Mnohokrát mu tedy nabízeli spolupráci. A on jednou, pod tlakem situace, přijal. Díky nim se jim se mu opravdu poprvé dostala do ruky zbraň. Díky jim ji měl distribuovat drobným skupinám ve městě nebo za hranicemi, což schovával za cestu za rodinou. Řekl si, že je bude jen prodávat. Jako jakýkoliv jiný produkt na světě. Ale tohle je špinavý obor se špinavými penězi.

I tak oslabené morální zábrany brzo padly. Kdysi se zařekl, že nikdy nesklouzne k násilí. Kdysi si slíbil, že nikdy nepoužije pistoli nebo nůž. Ale teď to začal porušovat. Někdo mu nevyhověl? Někdo nedělal to, co on chtěl? Vydobyl si to. Pomocí násilí a zbraní. Začal se stýkat se špatnými lidmi a stal se samostatným. Založil svůj byznys, kde pašoval a prodával své zbraně. Téměř zázrakem úspěšně dokončil studia, mohl začít pracovat. Ale on nezačal. Obchod se zbraněmi už najednou nebyl jen penězích. Už to bylo o tom, že nic jiného nedokázal.

Už v průběhu jeho studia byly zásilky čím dál tím větší, jeho důležitost taky rostla. Sloužil jako dodavatel těm, pro které kdysi prodával. Zákon o něm věděl, ale on byl chytrý, nikdy se nenechal chytit na hranicích nebo usvědčit. Studia tedy skončila a jemu začalo krátké období v životě, kdy ho nic nezastavovalo a nic mu nekladlo meze. Přetrhal vztahy s rodinou a sám se vrhl do světa, který byl ještě násilnější a krvavější, než ten předchozí. Rozdával rány a sám je schytával. Zabíjel, on i jeho zbraně. Z doktora se stal vrah. Hrabal si peníze, nikdy neměl nedostatek. Byl sám na sebe, nikoho neměl a na nikoho se nespoléhal. Konkurence mu začala šlapat na paty, chtěli se ho zbavit. Nedal se. Nic ho netrápilo, prostě žil. Svědomí mu zbylo, aby bylo ušlápnuté a podřízené tomu, co dělal. A jednoho dne tohle všechno nakonec skončilo policejní eskortou, co mu vtrhla do hotelového pokoje v JARu. Zavřeli ho. Za co? Za lehké ublížení na zdraví.

Uvnitř afrického vězení vám leccos dojde. I jemu. Jeho svědomí se probralo. Stejně tak pud k životu. Uvědomil si, že pokud vůbec přežije rok zavřený, až vyjde, nebude mít nic. Staří zákazníci, co nad ním drželi ochrannou ruku, si za celou tu dobu našli nové dodavatele a tady bylo příliš moc lidí, co by se ho raději zbavilo, než aby se vrátil do branže. Ale nešlo jen o tohle. Najednou mu ze sebe začalo být zle. Jaká cesta ho mohla dovést až takhle daleko? Od pomoci lidem, které viděl umírat, k tomu, aby je zabíjel stejným způsobem a financoval veřejné popravy zaobalené do války? Chtěl se změnit, chtěl aspoň trochu napravit to, co se stalo. I když už nikdy nemohl být stejný. Vězení přežil a následující krok byl tedy jasný.

Peníze, co mu zbyly, použil na novou identitu. Zaplatil si jméno, doklady i lékařskou licenci, kterou sice získal, ale teď ji potřeboval pro nového člověka, co vznikal. Rozhodl se zmizet z povrchu zemského. To se mu povedlo.

V Goldon Pitu se objevil nový občan se jménem Victor Hart. Zažádal o práci u záchranné služby a dostal ji. A krom toho, že dokáže o zbrani vyjmenovat ráži, kadenci i typ nábojů, co se používají, ho nic nespojuje s jeho minulostí.

Zajímavosti: Rok, co byl ve vězení, strávil z nudy cvičením triků s mincemi. Že by si na tom hodlal vystavit kariéru, to se říct nedá, avšak do teď má v kapse kovový plíšek nebo minci, se kterou zaměstnává prsty v případě, že je nervózní.