Tiffany Carrie Anderson

Vzhled: Její zjev hned na první pohled vysílá jasné signály, že se jedná o roztomilé, křehké stvoření, co by se bez ochrany silnějšího jedince snad rozpadlo. Není pak divu, že u jednoho může vyvolávat ochranářské instinkty. Je vlastníkem polodlouhých, zrzavo-hnědých vlasů s ofinou sčesanou většinou na jednu stranu. Ty hlavně ve slunečních parscích odrážejí zlatavé odlesky, takže to skoro vypadá, jako by měla kolem hlavy svatozář nebo jako by za ní zapadalo slunce.

Kadeře jí ale stejně neustále padají do drobného obličeje na kterém trůní velká, na první pohled světle zelená kukadla lemovaná černými řasami. Jejich barva je ale prazvláštní. Když se podíváte víc zblízka, není problém v nich spatřit stříbrné a zlaté nitky, protkané do sebe. Ty působí dojmem, že její pohled často doslova září a to i ve tmě nebo šeru. Jako kočičí oči. Na svět se dívají možná trochu až moc chladně, jako by chtěla snad svým pohledem všechno okolo zmrazit. Proto silně kontrastují s tou vidinou hodné holčičky a na jejím obličeji vynikají ze všeho nejvíc. Samozřejmě taky odhalují ze všeho nejvíc.

Přestože je pro ně typický chlad a zima, jako by jste se snad dívali do sněhové vánice, někdy jí v nich něco roztaje. Jako by se zlomila ta slupka nedostupnosti a najednou začalo vše uvnitř tát. V takových chvílích jí téměř vždy unikne jedna slza a z oka sjede po tváři až dolů, k bradě. Potom to vypadá, jako by jí skutečně ten led a sníh z očí vytekl. Nestává se to však příliš často. Jenom tehdy, pokud je hodně smutná. Jenom tehdy dovolí sama sobě přestat být tak klidnou a na chvíli se poddat i smutku.

Radost v jejím podání vypadá jinak. Téměř diametrálně se liší. Při radosti v ní nic netaje, nic se nehroutí, nic se nelomí… Ani náhodou. Když je šťastná a díváte se jí do očí, je to jako by jste si ve Štědrý den přivstali, vyšli ven při svítání a koukali na vycházející slunce, jehož paprsky se odrážejí od sněhu a pulzují všude kolem. K tomu jako by jste slyšeli dětský smích, cinkání zvonků a vůni cukroví. A poslední tažení toho pohledu je pocit, jako když si fouknete do dlaní a najednou cítíte to teplo tam, kde jste měli ruce na kost zmrzlé. Až nakonec zajdete zpátky domů. A mezitím v jejích kukadlech přetrvává zvědavost s kterou pozoruje všude kolem. Ano, tak by se to dalo nazvat. Chladný, ale dětsky zvědavý pohled.V tom by se mohl nejeden člověk utopit.

Občas jsou tyhle oči skryté za skleněnou oponou v podobě větších, černých brýlí. Ty moc často nenosí, ale když už, může se vám zdát její obličej zbarvený víc dozlatova než obvykle. Opět je to slunečními paprsky odrážejícími se od skla. V takových chvílích působí opravdu mysticky. Tedy, do té doby, než si jí někdo nevšimne. Pak totiž většinou zrůžoví ve tvářích, ruce zaboří do kapes a pohled zabodne do země pod sebou, přičemž nechá vlasy, aby jí zahalily tvář i po stranách. Dalo by se tomu říkat reflex, protože to dělá opravdu pokaždé, když se s ní někdo pokusí navázat rozhovor, sypne nějakou lichotku nebo se zeptá o cokoliv osobnějšího. Další součástí jejího obličeje je nos, který v celkovém dojmu nijak nevyniká, jelikož je naprosto všední. Rty pod ním se pyšní bledě růžovou barvou a jsou docela úzké, akorát ten horní nabývá srdíčkového tvaru.

Dojem jemné dívky většinou utváří právě ony rty a to pomocí jejího úsměvu, který doprovází ďolíčky ve tvářích a ukazuje dvě řady bílých a rovných zubů. Věřte nebo ne, její zazubení nebo culení prozrazuje stejně hodně, jako její pohled, aniž by to ona snad chtěla. Hodně častým výskytem se může pochlubit typicky poťouchlý úsměv, když povytáhne nahoru jenom jeden koutek úst. To je ukázka stydlivosti. Zvláště, když potom sklopí hlavu. Stejně tak je ale na její tváři oblíbené široké a spokojené zazubení.

To většinou v přítomnosti bratra na kterého když promluví, může to nejednoho překvapit. Většinou se totiž z jejích úst vyderou tichá, klidná, ale rozhodná slova, která nezní ani trochu jako od křehké dámy. V létě je možné pak na jejím obličeji najít i malinké, z dálky neviditelné pihy a to jenom v oblasti kolem nohu. V zimě pak její pleť stejně jako ostatní pokožka zůstává doslova krémová. Opálení na ní neuvidíte v žádném z ročních období a to ze zásady. Pokud se jedná o její postavu, je štíhlá, sportovního ražení a s typickými, ženskými křivkami za které by se rozhodně nemusela stydět. Pokožku má sametově hebkou a matnou, takže lesknout se jí uvidíte jenom tehdy, když vyleze z vody. Svaly byste na ní však hledali úplně zbytečně, ale na druhou stranu zpevněná je dost.

Tomu odpovídají i její pohyby, které jsou ve velké většině opravdu neslyšné, proto často někoho vyděsí, když se zčistajasna zjeví vedle. Chůzi má rychlou, svižnou, poněkud nadlehčenou, ale o eleganci by se mohlo diskutovat… O zakopnutí nebo podobné věci u ní zase není nouze. Takže na jejím těle se z takových případů tvoří různorodé škrábance. Pokud ji však uvidíte v plavkách, bezpochyby si všimnete větší asi tak sedmicentimetrové jizvy, táhnoucí se po levém boku, kterou rozhodně nezpůsobilo zakopnutí. Ta je ale zahojená a z dálky prakticky neviditelná, takže pravděpodobně i pěkně stará.

Tohle tělo zahaluje výhradně do pohodlného oblečení. Šaty na ní skoro neuvidíte, stejně jako sukně, volánky a podobné typicky holčičí věci. To ani nápad, takové oblečení snad nemůže ani cítit. Odůvodňuje to praktickým způsobem a to tak, že přece by je stejně neměla moc kam nosit. Ale zato se obvykle prochází ulicemi oděná do riflí nebo legínů s nějakou vytahanou mikinou, popřípadě košilí. Jako boty volí tenisky nebo v případě největší nutnosti baleríny. Ale střevíce nebo jehly… To ani nápad. Barvy volí většinou taky nenápadné, ale to už záleží na náladě. Celkový její styl je elegantní, bohužel ne zcela ženský, takže velkým výstřihem se nikde chlubit nebude. Jediné období, kdy je ochotná ukázat trochu víc kůže je léto. Naprosto totiž zbožňuje kraťasy a tílka všemožných barev a kombinací. V neposlední řadě vás v její blízkosti ovane lehká a bezpochyby omamná vůně jahod a čokolády, která se k ní upřímně hodí.

Charakteristika: Tiffany, byť je to dívka a zná všechny vybrané způsoby, málokdy jí uvidíte zrovna perfektně upravenou. Většinou se přiřítí s rozcuchanými vlasy, trochu pomuchlaným oblečením a každou ponožkou jinou. Její specialitka je jedna červená a druhá zelená. Prostě si toho nevšimne a když ano, tak na to zvysoka kašle. Hlavně že tam nemá žádné díry a že jsou čisté. A to bez výhrady, všechno co nosí je čisté. Flek na ní neuvidíte, leda, že by si ho právě udělala. Což je docela dost možné, protože ani v téhle oblasti neudržuje etiketu tak, jak by se mělo.

Pokud má chuť, nevidí nejmenší problém si jen tak pro nic za nic lehnout do trávy, zavřít oči a poslouchat šumění větru v korunách stromů… Samozřejmě to ale nedělá někde uprostřed města pod jedním stromem, kde by chodilo spoustu lidí. V takových místech jí vlastně skoro neuvidíte. Považuje je za velká, rušná, nepříjemná a necítí se tam ani trochu svá. Pokud jí ale hodláte hledat, ideální místo je nějaká odlehlá louka nebo mýtina, kde skoro nikdo není. Tam většinou leží uprostřed na dece nebo jen tak na trávě mezi polním kvítím a na první pohled se zdá, že spí. Zdání však klame. Hrozně ráda si na takových místech jen zavře oči a vnímá okolí. Zvuky, hřejivé teplo paprsků slunce, co jí dopadají na tělo a tvář.

Ticho jí pomáhá, aby jí v hlavě kolovaly myšlenky a z toho důvodu taková místa vyhledává také před důležitým rozhodnutím, které musí řádně promyslet. Když chce však menší změnu, tak si na své místečko přitáhne staré, skoro předpotopní rádio, vypadající jako z dob před letopočtem a zapne tichou hudbu. Výběr pak záleží čistě na její náladě, ale nikdy to není nic typu metal. Rychlejší písně ale volí často, když se potřebuje doslova vyblbnout a zapomenout na to, že už je dospělá. Tehdy neváhá si zahrát na imaginární kytaru nebo dokonce skákat jako opice. Prostě vyvádí jako malé dítě a tancuje jako o život. Na druhou stranu někdy zvolí ony pomalejší písně, při kterých si už sice tak nezahopsá a nevybije energii, ale zato se dobře zbaví špatných myšlenek a relaxuje celé tělo i mysl.

Další její způsob, jak uniknout realitě je najít velkou knihovnu. Tam se cítí jako v ráji. Ač to může znít podivně, vůně papíru a knih jí nesmírně uklidňuje, stejně jako hudba nebo to šumění listů. Po tom, co se důkladně rozhlédne kolem po poličkách se rozejde k své vytypované. Při tom špičky prstů přejíždí po stranách knih a většinou z nich tak stírá lehký nános prachu. U toho jí vždycky bodne u srdce, když si uvědomí, jak dlouho už musely být ty knihy nedotčené. Nakonec si jednu vybere, pečlivě jí sevře a spolu s ní se schová do nejzazšího koutu v celé místnosti. Tam se uvelebí a pustí do čtení. Má u toho pocit, jako by mohla být součástí něčeho výjimečnějšího, než je tenhle svět. Prožívat dobrodružství s přáteli a být stejně odvážná jako hrdinové těch knížek.

Dřív či později ji ale stejně bratr vtáhne opět do reality. Většinou jí k tomu vynadá, kde to celou tu dobu byla. To musí opustit svůj svět příběhů a začít žít v realitě. No a právě proto nikdy nic nestíhá a lítá po městě jako splašená. Kde že to měla koupit tu šunku? Nezapomněla doma vypnout sporák? Kde jen nechala klíče! A tak dále a tak dále… Že by pro jednoho mohla působit jenom jako lítající, rozmazaná šmouha. Kdyby jen to. Ale ta dívka když někam jde nebo cokoliv dělá, lítá si v oblacích. Samozřejmě ne doslova, ale hlavu má celou zasněnou. Takže když do někoho cestou vrazí nebo se ocitne na zcela jiném místě, než plánovala, je to úplně normální.

Navíc, kdo ví, jestli to je šestý smysl nebo má na takové věci štěstí, ale vždy když takhle zabloudí, dovedou jí nohy na místo, kde někdo potřebuje pomoc. Ať je to už ztracený turista nebo paní s kočárkem, co se nemůže dostat do schodů. Vždy jim pomůže. Z poloviny i ze sobeckých důvodů, jelikož se pak cítí lépe. Alespoň na chvíli si tehdy užije úsměv a několik vděčných slov, co nepocházejí od bratra. Jednou takhle dokonce našla zatoulané kotě o které se s bratrem starali, než se ozval jeho pravý majitel, což byl náhodou redaktor jednoho časopisu. A Ben, jakožto napůl realista a napůl pyšný bratr se hned chopil situace a vyhrabal staré povídky a články, které Tiffany s oblibou psávala.

Netrvalo to ani dva týdny a měla novou práci. Sice to byla mizerná pozice, ale plat byl o něco lepší, což jim s bratrem hodně pomohlo. Jejich finanční situace se sotva týkala nižší střední třídy do které patřili jakž takž. Přesto nikdy netrpěli hladem. Neměli příbuzné a jediní přátelé byli Benovi spolužáci ze školy. Bohužel z úplně jiných koutů Anglie. Pokud se jedná o Tiffany, ta se nikdy neuměla moc kamarádit. Ve škole byla celou dobu zasněná a často se jí smáli kvůli jejím brýlím a tomu, že nechodí na večírky, nepije a nekouří jako ostatní. Její věci spláchnuté do záchodu byly naprosto na denním pořádku, než se tomu jednou postavila.

Bohužel poněkud jinak, než by bylo nejlepší. Poprala se a ještě ten den toho litovala. Nejdřív se bála, že bude bratr zuřit, ale místo toho se tvářil jen zklamaně. To jí zabolelo snad ještě víc. A o to víc byla překvapená, když vyšli ze školy a Ben jí sourozenecky rozcuchal vlasy a zazubil se na ni s tím, že příště jim má nabančit dvakrát tolik. Od té doby problémy se spolužáky nemá i když se jí ti starší se kterými se prát neodváží pořád smějí. To už si však vůbec nebere k srdci a jen v duchu doufá, že jednou po vystudování jí jeden z nich donese kávu nebo balíček od donáškové služby. Ten moment by si dokonale užila. Celkově je to nevyzpytatelná osůbka, která ráda čas tráví o samotě. Být středem pozornosti jí přivádí do rozpaků a tak často rudne ve tvářích a snaží se to nějak zamluvit.

Historie: Tiffany vyrůstala v docela obyčejné rodince s mámou, tátou a starším bratrem. Všechno bylo dokonale ideální a do šesti let byla naprosto bezstarostné dítě. Ale pak se jí začalo cosi hroutit. Rodiče se začali hádat, otec nepřicházel domů a když už přišel, cítila z něj podivný zápach.

Byla moc malá na to, aby jí došlo, že to je alkohol. Ale zato zcela jistě věděla, že když tohle ucítí, musí se schovat. Pak byl totiž její otec agresivní, házel věcmi a dál už neví… Do té doby, než letěla vzduchem první židle jí totiž bratr vždycky schoval za postel ve svém pokoji. Pak už jen slyšela hádající se hlasy, třískot a hluk. Pak se pro ni vrátil a vždycky měl nějaký šrám.

Nechápala, co se děje, proč se to děje a kvůli čemu se vrací otlučený. Když se ptala Bena (Tak se její bratr jmenoval) odpovědí ji bylo jen dlouhé ticho a pak výzva, jestli by si nechtěla jít hrát na zahradu. Rodičů se zeptat neodvážila a tak jen mlčela. Bála se, i když sama pořádně nevěděla čeho. Až to jednoho dne přišlo. Otec byl zase opilý a řádil v obýváku. Třískal věcmi, řval… Ben ji tedy schoval za postel, kladl ji na srdce, aby nevylézala a opět zmizel z pokoje. Tentokrát ale nepřicházel. Uplynula skoro hodina a zdola se pořád ozývaly ty strašné zvuky.

Nakonec i přes varování bratra vyšla. Slezla po schodech a nakoukla do obýváku. Scéna, kterou tam tehdy viděla se jí navždy vryla do mozku. Maminka jí ležela bezvládná na podlaze a Ben kousek od ní. Oči vytřeštěné, kdo ví, jestli hrůzou nebo vztekem. Možná obojím. Z rtu mu vytékal pramínek krve, nejspíš taky dostal. Na oku velký monokl, na čele tržnou ránu. Další krev. Otec stál opodál. Funěl. V ruce úlomky židle. Ostatní byly na podlaze. Zakrvácené. Vypadalo to, že za chvíli praští jejího bratra. Ruku už měl napraženou. Kdo ví, co by se stalo, kdyby tehdy bezmyšlenkovitě nevyjekla.

Všiml si jí. Ona se bála. Hodně moc. Chvíli bylo ticho, jediné co se neslo místností bylo bratrovo těžké oddychování…

Pak se její otec narovnal a rozešel se k ní. Zastavil se ani ne krok a klekl si, aby měl obličej ve stejné úrovni jako ona. Ucítila ten hnusný zápach, ale nebyla schopná ani nakrčit nos, ani se pohnout. A on… Pomalu se na ni usmál a natáhl zakrvácenou ruku, kterou jí pohladil po vlasech. Pak řekl jen: „Máma s námi dnes večeřet asi nebude. Objednáme pizzu, miláčku?“ Bylo jí zle. Na vlasech jí nechal krev. Ale nemohla se ani pohnout. Dokonce ani rozbrečet. Jako by její mozek v takovém věku nebyl schopný přijmout, co se stalo. Jen koukala před sebe, dokud neodešel do jiné místnosti.

Pak už jen cítila, jak jí bratr popadnul a zmizeli někde venku ve tmě. Chvíli na to usnula ve vlaku. Ani nezaregistrovala, jak se tam dostala… Jediné co chtěla bylo spát, spát a spát… Na nic jiného se ani nezmohla. Tak usínala na sedadle, když jí Ben ubrouskem čistil vlasy od krve. Myslela si, že ho navlhčil ve vodě. Neměla tušení, že ubrousek byl původně suchý a smočily ho až bratrovy slzy. Dál vyrůstala spolu s Benem v domově dětí. To jen na chvíli, protože její bratr byl na štěstí o hodně starší a brzy dosáhl plnoletosti.

Vzal jí do péče a odstěhovali se do malého bytu. Z holčičky vyrůstala mladá slečna. Pomalu, ale jistě. Bratr o rodičích mlčel. Jediné co jí řekl bylo, že matka je mrtvá. Nemusela se ptát na víc. Postupem času jí to bylo o moc jasnější než tehdy, když byla malá. Ke svému sourozenci přilnula, jako by to byla její druhá část. Pomáhala mu v domácnosti, vařila, starala se o to, aby bylo uklizeno a aby měl bratr vždy teplou večeři, když přišel domů z práce. Nemohl dostudovat, ale to neplatilo o ní. Chodila do jedné z nejlepších škol a vždy byla nejlepší z ročníku. Premiantka. Učila se hodně a dlouho, protože jí bylo jasné, že když dávají ty hříšné peníze jen za její vzdělání, nesmí ho promrhat a zklamat bratra. To nikdy.

A když už to vypadalo, že všechno bude v pořádku, přišla další věc. Hned dvě věci. A vlastně to byli lidé. Postarší muž v bezpochyby neuvěřitelně nákladném obleku a o něco mladší žena v šatech a ověšená šperky. Byli to moc krásní lidé. Až moc. Proto jim bratr nevěřil. Nepohyboval se v kruzích, kde by byly nákladné věci obvyklé. Sám sotva dokázal vydělat na ten malý byteček, i když mu Tiffany pomáhala, co jen mohla. Ti lidé říkali zvláštní věci, ukazovali zvláštní papíry. Nevěděla, o čem mluví. Nemohla se pořádně soustředit, protože ta žena se na ni tak hezky usmívala. Nechápala to. Kromě bratra se na ní tak nikdo neusmíval. Hned pohledem zalétla k němu. Neusmíval se ani teď. Tiskl k sobě rty do úzké linky a mluvil tiše. Naštvaně.

Ještě chvíli to trvalo, než se dokázala zapojit do hovoru. Na otázku, kdo jsou oni lidé jí bylo odpovězeno následně. Její rodiče. To jí zmátlo ještě víc. A chvíli trvalo, než jí stačili přesvědčit, že to je pravda. A ještě delší dobu jí trvalo, než jí došlo, že je adoptovaná. Nebo spíš, že byla. Připadalo jí to jako hodně špatný vtip. Jako by prožila život, někdo přišel a řekl jí, že žila lež. Samozřejmě to všechno zapřela. Vzala všechny papíry a četla je pořád a pořád dokola. Ani si neuvědomila, že ti lidé už odešli. Pořád seděla a četla… Trvalo jí skoro měsíc, než se dokázala smířit s pravdou. Za tu dobu se bouřila. Odmítala je, nechtěla je. Ale situace jí přiměla, aby nejednala sobecky. Ti lidé měli peníze. Spoustu peněz. A když říkali, že jsou její rodina, musela se podvolit. I kdyby jen na povrchu. Změnilo by to její život i život jejího bratra.

Stále to byl bratr, byť nebyli skutečně spříznění. To jí nikdo nevzal. Ben by nemusel pracovat, mohl dodělat školu. Nemusel by si dělat starosti kvůli nájemnému a že je vyhodí na ulici. A jediné, co by ona musela udělat bylo, vzdát se svého života a začít nový. Nemohla být sobecká. Nemohla odmítnout. Přesto však nehodlala být poslušný, domácí mazel její nové rodiny. Hned na začátku jednala jen za podmínky, že bratr půjde s ní. Nikdo neprotestoval. Věděli, že z toho neustoupí. Dále neměla zájem bydlet v domě těch lidí, souhlasila však, že se nastěhuje do bytu poblíž. Pak ji čekala další, docela šokující zpráva. Hned s tím, co se stala oficiálním členem rodiny, jí bylo sděleno, že má sourozence. Celkem pět starších sourozenců. Všechno muži. A hned jí bylo jasné, že oni s jejím přijetím do rodiny rozhodně nesouhlasí. Nemohli se v ničem rovnat jejímu skutečnému bratrovi. Byli chladní, distingovaní a nechutně rozmazlení. S ještě jednou maličkostí a to touhou po penězích. Když ona přišla do své nové rodiny, pro ně to znamenalo to, že se budou muset o dědictví, které nebylo zrovna malé, dělit s někým dalším. To jim nebylo po chuti. Už tak jich bylo pět a jeden šel druhému po krku od dětství. Znali svá slabá místa, věděli, čím si navzájem pohrozit. Akorát o té dívce nevěděli ani ň. To je stmelilo dohromady. Proti ní. Nemohli přece dovolit, aby si najednou někdo přišel a všechno jim vzal. Navíc, když to byla ještě žena. Ba dokonce obyčejná holka.

Tiffany to bylo jasné hned po tom, co svou rodinu poprvé uviděla kompletní. Dívali se na ní jako na něco podřadného, co je třeba odstranit. To jí ale akorát popíchlo k tomu, aby dokázala, že se s nimi bez problémů může rovnat. Dokonce se po pár měsících nastěhovala k nim. Čistě jen proto, aby si začali zvykat, že nedostanou vše, když si lusknou prstem. Bohužel, neměla ani tušení, že je v její moci vůbec nějaké dědictví získat. Neměla ani zdání o tom, že ti muži nejsou mrzutí proto, že by chtěli mít prostě jen pozornost a rodiče pro sebe. Spolu s tím ani nevěděla, do jakého nebezpečí se to zahrabala.

Mezitím měla jiné starosti. Hlavně s rodiči. Nelíbila se jim. Alespoň ne taková, jaká byla. Nastěhovali jí do největšího pokoje, pokupovali ty nejdražší šaty, šperky a doplňky. Byla nucena každý den svůj volný čas věnovat studiu. Na což byla zvyklá, ale ono to bylo o něco jiné studium než matematika, kterou zbožňovala a fyzika. V takových hodinách se učila jak správně stolovat, tančit, kdy mluvit a kdy mlčet. Do kterých debat se nezapojovat… Připadala si skoro jako ve středověku. Když se o tom zmínila své nové matce, poklepala ji po vlasech a řekla… „Miláčku, to se ve vyšších vrstvách sluší.“ Pak odešla. Tiffany se tedy musela chovat, jako oni. Být jedním slovem okouzlující, mladá slečna, které staří, nechutní dědci na každém plese líbají ruku. Jak se jí to jen hnusilo, žít v tak nereálném světě. Všude pravidla. Připadala si stísněná a postrádající svobodu. Ale sotva jí přišel dopis od bratra, který se nastěhoval na kolej v té nejlepší škole, kterou platili její rodiče, hned jí zase bylo lépe.

Cítila, že musí Benovi vrátit to, jak se o ní staral a doslova za ni nasazoval sebe. Tak tedy dál jen tiše trpěla. Do chvíle, než dosáhla věku osmnáctých narozenin. Byl to den jako každý jiný. Vyšla z ložnice, oděná do nechutně růžových šatů, které jí koupila matka a které nesnášela. Vlasy měla sčesané do nádherného účesu, který svědil a byl tvrdý skoro jako beton. Práce její služebné. Ano, měla služebnou, přestože jí neporoučela ona, nýbrž rodiče. Sešla do obýváku, kde našla všechny bratry oblečené do černých a nákladných smokingů. To by nebylo až tak divné, kdyby tam nestáli i dva cizí muži.

Vyptávali se jí na věci, jako kdy byla doma, co dělala… Všechno jim řekla, sice trochu zmateně, ale pravdivě. Pak začali vysvětlovat oni. Dozvěděla se, že její rodiče oba zmizeli téhle noci. Zjevně se jeli projet podél silnice a měli autonehodu s neznámým řidičem, což se prý obvykle stává. Jejich těla i to, co zbylo z auta se našlo. Vše vypadalo neskutečně obyčejně, jen tragická nehoda. Přesto z toho měla divný pocit. Ten den se ze sídla opět odstěhovala. V závěti nebyla jediná zmínka o tom, že by měla zdědit jakékoliv peníze.

Jediné co dostala byl malinký domeček na kraji města a u lesa. Celý v dost zanedbaném stavu. To jí ale zdaleka netrápilo tolik, jako pomyšlení, co se doopravdy mohlo stát. Až jednou, sotva si pustila zprávy, což byla jediná věc na kterou vůbec televizi zapínala, vyslechla si s pootevřenou pusou příběh doprovázený fotkou jednoho z jejích pěti pokrevných bratrů, který byl údajně zatčen. Udal ho bývalý sluha v sídle, kde bydleli. Dřív, než si mohla vyslechnout všechny nechutné detaily, rychle popadla ovladač a televizi vypnula. Bylo jí zle z toho, co všechno lidé udělají pro velké peníze a moc. V té chvíli jí bylo zle i ze sebe samé, než si vzpomněla na bratra a jeho studium, které by si jinak nemohli dovolit. Tehdy dospěla. Při škole si našla práci a snažila se zapomenout… Život šel dál.

Zajímavosti: Možná neuvěříte, ale tato osůbka miluje jídlo všeho druhu. Kdyby mohla, nacpala by se k prasknutí a přesto by nepřibrala ani gram navíc. Vlastnost, kterou by jí mohla nejedna dívka závidět.