Gin Parker

Gin má obličej s ostře řezanými rysy, s pletí nahnědlého odstín, typický znak pro mongoloidní rasu. Pod hustým, tmavým obočím se nacházejí oči asijského typu barvy hodně tmavé, hořké čokolády, které málokdy zobrazují nějaké skutečné emoce, stejně jako zbytek obličeje. Po očích následují vysoké lícní kosti a nos s širšími křídly, dědictví po amerických příbuzných. Pod ním má malý, krátce zastřižený knírek, o který na rozdíl od svých černých, hustých vlasů, jenž by mohly být trochu kratší, pečlivě a pravidelně pečuje a minimálně jednou měsíčně zajde k holiči. Proto je jeho knírek v dokonalém stavu a perfektně mu sluší. Tohle o sobě ví a prostě je to tak. Nejenže svůj knírek miluje, současně je tak trochu i nutností, protože kompletně oholeného by si ho mohli snadno splést z šestnáctiletým školákem. Nebo školačkou. Zato vlasy si nechává delší, až mu ofina padá pře oči. Když pracuje a už mu moc překáží, ofinu sepne stranou jednoduchými vlásenkami a zbytek vlasů v týle sváže do malého culíčku.

Je vysoké postavy, měří 198 cm. Překvapení? Jeho asijské a americké geny se v něm srazili, válčily a americké převážily. Much bigger, much better. Proto je vyšší než průměrní asiaté, o hodně vyšší, ale v Gold Pitu si nepřipadá mezi podobně vysokými lidmi jako pěst na oko. Jinak má svalnatou stavbu těla s mužně širokými rameny. Svaly má hlavně z praktikování taekwonda, které začal dělat v 17 letech, hlavně kvůli touze se bránit a zesílit. Jeho nejlepší výsledek v turnajích, kterých se později zúčastňoval, když v taekwondu pokračoval i kvůli zábavě, bylo 9. místo v prestižní celostátní soutěži. Nyní už nesoutěží a alespoň 1x týdně zajde trénovat do tělocvičny.

Zásadně nechodí do bazénu a v šatně se převléká vždy zády ke zdi, aby nikomu neukázal své velké jizvy na zádech…

Co se týče oblečení, ven do města nosí hlavně střízlivé košile a saka. Obleky jsou jeho skoro až poznávacím znakem, taky jich má na věšácích ve skříni hezkou sbírku. Nejenže se při jejich nošení cítí dobře – asi na rozdíl od zbytku mužské populace, pro které je nošení motýlků, kravat, obleků a smokingů utrpení -, ale také musí chodit do obchodu slušivě oblečen, aby vypadal reprezentativně, jeho klenotnictví to dodává na dobrém světle, když obsluhuje. Jinak nosí džíny, trička s různou délkou rukávů, výjimečně nátělníky. Z doplňků nosí pouze stříbrný řetízek s přívěškem klece a z ní odlítajícího vrabce (jeden z jeho prvních výtvorů), a hodinky. Do dílny občas přijde ještě v pyžamových kalhotách, nejčastěji na sebe ale jen hodí mikinu s kapucí a pohodlné tepláky.

Gin je chladný mladý muž. Nikomu neukazuje své pravé city a to za žádných okolností, pouze když je vyvedený z míry, což se stává velmi zřídka. Není to ale nemožné. Ve společnosti lidí nasadí společenskou masku, kterou odkládá zase až když je sám. City projevuje pouze své kočce, která je zatím jedinou zástupkyní něžného pohlaví, jež si získala jeho srdce. Ostatním lidem se nezdráhá na rovinu povědět to, co mu první přijde na mysl. Proto je někdy občas až hrubý, nezřídka s úmyslem trochu popíchnout. Mužům to většinou přijde chlapácké, pro ženy je neodolatelným, nezkrotným drsňákem, a často netrvá dlouho, než jeho ledovému šarmu podlehnou. Má rád ženy, zatím však ale ne v nějakém hlubším smyslu, vidí je pouze jako rozptýlení na jednu noc a trochu jimi i díky tomu opovrhuje. Přesto s nimi ale laškuje a flirtuje skoro s každou. I přes své povrchní jednání k nim, je v hloubi duše gentleman a romantik. Kvůli jeho nedůvěře k ostatním je těžké se k němu přiblížit. Když jde o jeho obchod, chová se profesionálně a přátelsky, protože se přece jen baví o tématu, který má rád. Je trochu cynik. Má dobrý smysl pro humor, miluje humorné romány a komedie (samozřejmě se na ně dívá jen s kočkou). Má silný ochranitelský instinkt, který se zatím příliš neprojevuje. Když se nudí, v kapse se vždy najde nějaký drátek či kamínek, ze kterých něco rychle vytvoří. Ano, normálně po kapsách nosí drobné diamanty a jiné drahé kameny. Strach z přepadení nemá, stejně by je přemohl.

Jeho minulost ho nikdy nepustila a stačí nějaké drobné popostrčení, která jeho démony vyžene na světlo a přes oči se mu přetáhne černý mrak, který v ostatních dokáže vzbudit hrůzu. Když začne vzpomínat na to, co se mu událo, skoro jako by se kolem něho vznášela temná aura, odrážející jeho vražedné rozpoložení. V takové situaci, kdy ho stravují nenávistné pocity, bolest, vztek a strach, dokáže být skoro až krutý k ostatním, absolutně nevšímavý k jejich vlastním pocitům. Tuto ignoranci, nebo spíše nezájem, k jiným lidem má i ve své „normální“ kůži, i on ale má hranice, za které by nikdy nezašel.

Gin se narodil zimního rána 3.12. jednomu již staršímu asijskému páru, žijícího v rodinném domku v americkém San Franciscu, Woo Eunovi a jeho ženě Miharu. Jeho rodinná historie je docela zajímavá a trochu složitá. Jeho rodina z otcovy strany pochází původně z Koree, praprarodiče Gina se však přestěhovali do Ameriky. Jejich syn si pak už vzal Američanku a z jejich smíšeného svazku vzešel Ginův otec Woo Eun. Ten se na vysoké škole seznámil s japonskou studentkou Miharu, se kterou se o několik let později oženil. Dlouho se pokoušeli o dítě, ale marně. Vyšetření, léčby, umělá oplodnění a stále nic… Proto bylo velkým překvapením, když Miharu v 38 letech otěhotněla a bez závažnějších komplikací donosila Gina. Spojení tří kultur mělo na Ginovo dětství velký význam, často s rodiči jezdil na delší pobyty k zahraničním příbuzným, mluví proto plynně japonsky i korejsky. Výrazy z těchto jazyků se mu míchají i do normální mluvy, častěji však ty japonské, jelikož matka svoji rodnou řeč i zem velmi milovala a on její postoj z části přijal, z části poznal její krásy sám.

Rané dětství probíhalo jako u každého jiného dítěte. Milující rodiče, drobné lumpárny s kamarády, základní škola. Pak ale přišla střední. A společně s tím i problémy. Na hubeného a vyčouhlého chlapce, jakým tehdy byl, si zasedlo několik spolužáků. Nejprve si vystačili se slovními urážkami, okrádali ho o peníze, komentovali jeho vyzáblou postavu a častou nepřítomnost ve škole (kvůli cestám do zahraničí), i když sami neměli nejlepší docházku. Občas se pokoušel bránit, jeho chabé pokusy k ničemu ale nevedly. Bylo jich víc a on nebyl žádný silák. Později si na něj počkali před školou a párkrát ho potloukli, doma se ale vše zatím dalo svést na „pád ze schodů“. Takhle to pokračovalo asi rok. Jednoho dne si na něj zase před školou počkali a sedmnáctiletý Gin se v očekávání téměř každodenního bití ani příliš nebránil, pak to totiž většinou skončilo rychleji. Tentokrát si na něj jeho trapiči vymysleli něco horšího. Popadli ho, zavázali mu oči a odvedli do staré benzínové pumpy. Když ho po několika hodinách konečně nechali zkrvaveného ležet na špinavé podlaze, byla už tma. Kdyby kolem nešel osamělý pejskař a nezaslechl jeho chraplavé sténání, pravděpodobně by tam ležel celou noc a kdo ví jak ještě dlouho. Měl tam zůstat a vykrvácet. Nález lékařů v nemocnici: 4 zlomená žebra, otřes mozku, velké pohmožděniny a vnitřní krvácení. Nejhroznější však byly jeho záda plná ošklivě rozšklebených ran, způsobené pravděpodobně skleněnými střepy a žiletkami, a drobné rudé květy od pálení cigaretou. Přivolaná policie si vše pečlivě zapsala a rodiče se konečně dozvěděli, v jakých mukách jejich syn žil. Velmi si vyčítali, že mu nemohli být nějak nápomocni, a tak se více snažili teď – podali žalobu na viníky a po úspěšném skončení procesu se rozhodli přestěhovat do jiné části města.

V novém domově Gin přistoupil na novou školu, kde nikdo o jeho minulosti nevěděl, a po dlouhé době si našel pár kamarádů, i když pro něj bylo těžké ostatním lidem věřit, čehož se doteď nezbavil. Taky se zapsal do kurzu taekwonda, protože už nikdy nechtěl být tak slabý a neschopen postavit se ostatním. Z počátku s tím hlavně jeho matka příliš nesouhlasila, považovala to za násilný a nebezpečný sport. Proto se kvůli ní začal věnovat i klidnější aktivitě – přihlásil se do technického kroužku. Z různého svařování a ohýbání kovových drátů jaksi omylem vzniklo pár zajímavých předmětů a nakonec začal vyrábět šperky. V pořádku dokončil střední školu, odešel na vysokou studovat práva, přece jen trochu serióznější povolání, a vyrábění mezitím pověsil na hřebík. Po roce studia ale zjistil, že ho to nenaplňuje a proto školy nechal, postoupil základní zlatnický kurz a trochu cestoval pro navázání kontaktů. Ve 23 letech si otevřel malé zlatnictví. Všechny šperky navrhoval a vyráběl sám, bez hlubších znalostí, řídil se hlavně citem. A zákazníkům se to líbilo.

Po velkém poprasku o utajeném podzemním městě, Gold Pitu, ze kterého pravděpodobně pocházelo velké množství diamantů a jiných surovin, se rozhodl, že se tam přestěhuje a bude se snažit na dobro za sebou nechat minulost. Po odstěhovaných původních obyvatelích se mu podařilo sehnat příjemný byt a menší budovu s dílnou na Bulváru pro svůj obchod. Doufá, že se mu tu bude dařit. Při stěhování na ulici narazil na mladou toulavou kočku, která byla vyzáblá a pocuchaná pouličními rvačkami. Odnesl si ji domů a rozhodl si ji nechat, připomínala mu totiž jeho samého. Po patřičných veterinárních zákrocích, dobré stravě a péči byste na zářivě černém kožíšku kočky, která dostala jméno Serena, nepoznali, že kdy žila na ulici. Jednou z připomínek je trochu natržené ucho, většina ran je však skryto pod povrchem, stejně jako u jejího pána. Serena je jediná živá bytost (kromě rodičů), které dává bez předstírání najevo svou lásku.

Nebo to tak alespoň bylo. Jednomu člověku se podařilo se k němu přiblížit, probořit jeho hradby a dokonce v něm vzbudit city, o kterých si nikdy nemyslel, že je může mít. Myšlenkou vztahu se nikdy ani nezabýval, pro člověka jako je on to není, nemá na to právo, takže si ani nedovoloval na lásku, rodinu a štěstí myslet. Nenapadlo ho to. Sofia Charley Kahard, žena, do které se zamiloval. Jeho…první láska. Na střední se zabýval jinými věcmi a ty ostatní ženy? Neměl zájem se vázat, něco cítit. Ale Sofii se to podařilo. Ale… první láska nikdy nevyjde. Když si po dlouhé době, i po té, co spolu pár měsíců bydleli, konečně uvědomil, že to, co k ní cítí, není jen chtíč, ale doopravdy láska, se kterou neměl do té doby zkušenost, sebral odvahu a rozhodl se jí o svých citech říct. Krásný dárek pod stromeček při jejich prvních společných Vánocích. Nekonalo se. Místo toho přišel rozchod. Sofia ho nemilovala. Troufale doufal, myslel si, že ano. Však právě její city, starost, světlo mu rozechvěli srdce. Ona ale milovala jiného a Gin se zařekl, že v sobě uzamkne tu nevyslovenou lásku a už nikdy, nikdy k sobě nikoho nenechá se tak přiblížit. Nechtěl být znovu raněný, nechtěl znovu cítit tu neuvěřitelnou bolest, kterou nedokázala zmírnit ani ta spousta alkoholu, do kterého se ponořil, aby umlčel ty hlasy, zabil tu bolest. Nakonec se z toho ale jakž takž dostal a vrátil se ještě chladnější, drsnější než byl. Nikomu už nedá příležitost. Nechce, aby se k němu někdo přiblížil… I pro jejich vlastní dobro.

Člověk jako on nemůže mít šťastný konec.

Po incidentu vyhození z balkónu na Vánočním plese se spustil soudní proces Kindle vs. Kahard – Parker. O jejich případ projevil zájem výborný právník z povrchu, Anthony May, jehož služby přijali a nechali se jím zastupovat. Měl to být poměrně jasný výsledek procesu o jejich nevinně, ať si obžaloba tvrdila co chtěla, nešlo o úmysl nikoho zabít, vše byla nešťastná náhoda, vtip co se ošklivě zvrtl. Navíc byly zapleteny i nějaké omamné látky, které se v jejich oběhu našli bůhví jak. Vše mělo skončit pouze odškodněním pro poškozené, možná nějaké veřejně prospěšné práce, v extrémním případě podmínka. Všechno ale bylo jinak. Po velmi zajímavé schůzce s policejním prezidentem, nyní radním, Benem Watsonem byl okolnostmi donucen, pokud nechtěl, aby on a jeho přítel Erwin Uriel Kahard nešli na 10 let natvrdo sedět do vězení, se přidat na jejich stranu. Alespoň po té formální stránce. Vyhrožovali jste mu, pokusili jste se ho koupit, zastrašit? … Tak tím jste to hezky pokazili, pánové.

Gin je japonské jméno znamenající stříbro/stříbrný. Původní korejské příjmení Park, znamenající zářivý/jasný, si jeho pradědeček po přestěhování z Koree poameričtil na Parker. Tedy Gin Park -> zářící stříbro. Je to velký milovník koček a gumových medvídků.