Isleen Dewi O’Hara

Isleen se svými 165 cm nikdy nepatřila mezi dlouhány, a proto by se dalo očekávat, že snadno splyne v davu. To je ale velký omyl. Jasně, kdysi v Irsku to pro ni problém nebyl, ale jakmile překročí hranice státu, okamžitě se začne vymykat průměru (průměrnost ostatně bytostně nesnáší). Ve většině zemích světa bude z davu vyčnívat nejen díky zeleným očím, světlé pleti a až vílímu vzhledu, ale hlavně rudě zářícími zrzavými vlasy.

Co se stylu oblékání týče, dal by se rozdělit na 2 kategorie. Nenápadný outfit nenápadných střihů a střídmých barev mezi kterými vévodí hlavně šedá a černá, který je vždycky doplněn kapucí nebo čepicí, aby mohla skrýt své zrzavé vlasy. Takto oblékaná chodí ve chvíli, kdy má hodně špatnou náladu a nechce, aby byla viděna. Tento styl na ní ale uvidíte maximálně dvakrát do roka. Její mu šatníku totiž vévodí něco, co by se asi dalo nazvat stylem boho. Miluje splývavé materiály, volné střihy a miliony barev a vzorů. Je to prostě umělkyně každým coulem. Jasně, umí se obléknout i „slušně“ a elegantně, ale tzv. Black Tie nenosí ráda. Většinu oblečení si šije sama a je na to náležitě hrdá.

Co se týče drobností, práh svého domu nikdy neopouští bez svého oblíbeného šeříkového parfému, který jí připomíná, že na světě je prostě krásně.

Isleen je žena mnoha tváří, ve které je velmi těžké se vyznat. Ostatně, ani ona sama to pořádně neumí. Nikdy si nejste jisti, jestli potkáte křehkou vílu pečující vílu, která by nedokázala ublížit mouše a potřebuje ochranu, nebo plamennou saň, která spálí všechno, co je v jejím dosahu. Samozřejmě obrazně řečeno, žádná žhářka nebo násilnice to není, ale naštvat se umí pořádně. Nestává se to ale příliš často. Většinu času je to citlivá, křehká, umělecká duše, která tráví volný čas tvorbou abstraktních obrazů, čtením a toulkami přírodou. Čas od času ji ale posedne hudební múza, a to potom bez rozmyslu sahá po příčné nebo Pannově flétně. Špatnou náladu zahání pravidelně hrou na harfu. „Tu druhou“ Isleen potkáte pouze ve chvíli, kdy se cítí ohrožená nebo má pocit, že se někdo snaží spoutat její svobodomyslnou duši. Často ani nestihnete postřehnout, že se něco děje a už je oheň na střeše. Nálada se jí mění velmi rychle.

Na cizí lidi většinou působí velmi tajemně. Něco vás na ní na první pohled upoutá a vy si nebude jisti, co přesně to je. S neznámými příliš nemluví a vypadá, jako by byla ve svém vlastním světě. Tam ostatně velmi často je, ale nenechte se zmást, pokud překročí práh svého domu, dává si moc dobrý pozor na to, co se okolo ní děje. Může na první pohled působit povýšeně, pyšně a nepřístupně. Je to její maska, obrana před okolním světem.  Pokud tedy vydržíte v její blízkosti dostatečně dlouho a podaří se vám zdolat hradby, kterými se obestavěla, určitě nebudete litovat. Isleen vám ukáže svět z její perspektivy a nudit se s ní opravdu nebudete. Dávejte si však dobrý pozor. Isleenina spontánnost a momentální nápady jsou sice možná roztomilé a hravá, mohou být však i velmi nebezpečné (Není to poprvé, co jí někdo zachránil život tím, že jí znemožnil realizovat některou z jejích idejí. Nicméně ona mu za to „poděkovala“ ostrou hádkou. Její dvojče Bran to dělá neustále. Vlastně dělal…).

Isleen Dewi a její bratr Brand Dewon se narodili na starém venkovském sídle nedaleko Gallway. Zde strávili prvních pět let života, než se s rodiči odstěhovali do Dublinu, kde je její rodina doposud. Isleen si od útlého dětství připadala, jako by do své rodiny nepatřila. Kdyby nebyla z dvojčat a tak moc podobná babičce z otcovi strany, bývala by si myslela, že je zcela jistě adoptovaná.

Isleenina matka byla Jema Dolen-O’Hara, uznávaná neuroložka, lékařská kapacita a členka neurologického výzkumu. Isleenin otec, Patrick O’Hara také nebyl žádný volnomyšlenkářský umělec, jak často nazýval Isleen. Byl to profesor keltských dějin na univerzitě v Dublinu. A její bratr? Tady si opravdu vejce vejci podobné nebylo, ti dva se lišili snad už od kolíbky. Zatímco malá Isleen běhala po bytě a bubnovala zuřivě do všechno, co jí přišlo pod ruku nebo zrovna „krášlila“ stěnu dílem podobným Jamesi Pollockovi, malý Brand seděl zalezlý v koutku a stavěl si z kostek.

Jak dvojčata rostla, Isleen se pod tlakem neustálého napomínání a káravých pohledů zklidnila, to že je černou ovcí rodiny ovšem nezměnila. Brand Dawon O’Hara, její usedlý bratr, vystudoval s červeným diplomem a ročním předstihem architekturu na prestižní univerzitě, čímž zcela naplnil očekávání rodičů. Isleen také nebyla hloupá. Ráda četla, poslouchala otce, když vyprávěl o hostorii a koukala mu pod ruce, čímž si osvojila stará písma, která uměla téměř dokonale napodobit. Ona to brala jako pouhé umělecké sebevyjádření, rodiče v tom ovšem viděli znamení, že půjde v otcových stopách. Isleen je nechtěla zklamat, tak na univerzitu, kde působil i její otec nastoupila, ale jako všechno, ani nadšení pro toto studium jí nevydrželo příliš dlouho. Po půl roce školu opustila a začala cestovat po světě. Nejprve s partou přátel a později i sama. Co na tom, že se rychle naučila základy jazyků skoro každé země, kde krátký čas pobývala, co na tom, že se seznámila s celou spoustou kultur a má známé v různých částech světa. Titul neměla, a proto byla v očích rodiny méněcenná.

Isleenin bratr si založil rodinu, usadil se a na její životní styl koukal shora s velkým opovržením. Rozhodl se, že „přivede k rozumu“ i Isleen. Rozhodl se, že ji přinutí dostudovat a udrží ji v nějaké lukrativní práci. To si ale Isleen líbit nedala. Proběhla mezi nimi ostrá hádka, Isleen se sbalila a od té doby se před bratrem skrývá různě po světě. Společnost jí dělá jen její kocour, Monsignor Noir, se kterým za poslední rok vystřídala cca 20 měst ve 3 zemích světa. Když se pak čirou náhodou dozvěděla o Gold Pitu, cítila, že toto město je její nová šance. Rozhodla se začít tady nový život. Na místě, kde ji nikdo hledat nebude. A kdo ví, třeba se leccos změní a ona bude takovou, jakou ji chtěli doma mít.