Vincent Claude Allaire

Na první pohled docela průměrný mladík, který nijak nevybočuje z davu, průměr, říkali by mu lidé. Svou výškou nijak nepřekvapí, 185 cm, průměrná váha a hromotluka byste z něj taky nedělali. Ačkoliv je průměr, vždycky chtěl něčím vynikat. Každý máme slabost pro něco jiného, a ve Vincentovo případu to jsou tetování, která zdobí polovinu jeho těla a jsou jasně vidět už z dálky. Od počátku obou ramen až po loket se mu táhnou spojené růže a uprostřed nich ženské oko. Přes horní polovinu hrudníku potom andělská křídla. Každé z tetování má pro něj určitý význam, znamenají určitý vzdor, určitou vzpomínku, na kterou nechce zapomenout. A jak sám tvrdí, rozhodně nejsou poslední.

Když se ale podíváme na Vincenta zblízka, můžou vás na jeho tváři zaujmout hlavně oči. Zelenomodré, tak tajemné. Říká se, že oči jsou branou do duše, u Vincenta tomu není jinak. Odráží se v nich jistý vzdor, jisté přesvědčení. Dokáží být tvrdé, neprostupné, ale i laskavé. Jako kdyby vždycky věděl něco víc než ty, tak pronikavý pohled má. Jeho pleť je spíš světlejší, bez výrazných vad, hranatá tvář vždy hladce oholená a doplňuje ji menší nos a plné rty, které jsou většinou roztažené v provokativní úsměv, kterým častuje své okolí. Jeho vlasy jsou hnědé, spíše špinavý blond, většinu času střapaté, neupravené.

Vincenta nejčastěji zahlédnete v pohodlném volném oblečení s rukama zastrčenýma v kapsách. Jeho styl je přizpůsoben i jeho povolání, namísto upnutých obleků a naškrobených límečkům, dá přednost volným kalhotám a upnutějším trikům. Pokud je ale zapotřebí obléknout se jako gentleman, neváhá a upraví se, jak byl ve Francii vychován. Jediným jeho doplňkem jsou černé hodinky na zápěstí a medailonek kolem krku.

Vincent je člověk, který si jde za svým stůj, co stůj. Houževnatějšího člověka nepotkáte jen tak. Nemá rád, když ho někdo poučuje nebo mu něco nakazuje. Nikdy neposlouchá, musí si všechno vyzkoušet sám. Sám se spálit, sám si všechno vyzkoušet a svými silami si vybudovat svojí cestu a splnit svoje sny. Zatím si stojí stůj, co stůj. Je hodně pracovitý a vytrvalý. Většina věcí pro něj není nemožná, má totiž rád výzvy a rád vyhrává. Nemá rád, když prohraje, porážku neuznává a nedokáže zkousnout, což je jeho hodně špatná vlastnost.

Má vyhraněné názory na věci a vždy je dá všem okolo sebe vědět. Je dost upřímný, pokud se mu něco nelíbí, řekne to hned, i když ví, že většina lidí pravdu nedokáže přijmout. I on sám nese kritiku dost špatně. Ve většině případů musí mít vždy pravdu on a stejně tak i poslední slovo. Je hodně charismatický a i když se na první pohled tváří arogantně a nepříjemně, ve skrytu duše to je jen přetvářka. Nerad se lidem otevírá, nerad si je pouští k tělu a proto si taky dělá přátele jen na čas, stejné je to i se vztahy. Nerad se váže, nebo spíš, jak on sám říká, zatím nepoznal žádnou, která by to s ním vydržela.

Má rád dobré jídlo, dobrou hudbu a dobrou zábavu, kterou nikdy nepohrdne. Není ten typ člověka, co jen sedí v koutě, většinou je to ten, co organizuje a akčně se vrhá do věcí. Většina lidí ho za tu jeho aktivitu nemá ráda, nebo ho neuznává. Takové lidi moc vážně nebere. Říká se o něm, že je sobecký a namyšlený a ve všem je drobet pravda. On je prostě svůj a nikomu se nepodařilo ho někdy změnit.

Vincent se narodil patnáctého října v Paříži, ve městě módy, umění a romantiky. Narodil se do ne moc početné rodiny Allairů. Ovšem byla to poměrně vysoce postavená rodina, jeho otec důležitý politik, matka proto nemusela pracovat nikdy. Narodil se jako první a jediný syn, což ho celý život provázelo. Byly na něj odmalička totiž kladeny vysoké nároky, velké břímě, které se malému Vincentovi nikdy nelíbilo. Měl většinou to, co si zamanul, vždycky mu bylo vyhověno. Otec doma moc nebyl, a když už byl, neustále Vincentovi vtloukal do hlavy, jak se má chovat, kdo je a kým bude. Matka ta se mu moc nevěnovala, většinou ho všude doprovázely chůvy a malý chlapec byl hýčkán a vychováván slušně, aby jednou mohl pokračovat ve šlépějích svého otce, jak mu bylo zvěstováno.

Když byl Vincent malý, ještě to s ním šlo, ale jak začal růst, otcovo zákazy a neustálé komandování v něm jen podněcovali touhu se vzbouřit. A to všechno vyvrcholilo příchodem na střední školu. Otec po něm chtěl, aby se z něj stal inženýr, ale to Vincent nechtěl. On chtěl svůj život a svojí cestu. Začal si dělat své vlastní názory a na otce zvysoka kašlat. Přestal být ten poslušný chlapec, v každém z našich životů někdy nastane zvrat, kdy si uvědomíme, že nechceme, aby se touhle cestou náš život ubíral. A Vincent si uvědomil své vlastní priority, to, že chce v životě něco dokázat vlastními silami, ne otcovými penězi nebo snad postavením.

I přes zdlouhavé přemlouvání a hádky se nakonec Vincent vydal na střední školu automechanika. Už odmala táhnul k těm velkým kárám, pokaždé je sledoval a získal sen, že si vybuduje svou malou autoopravnu. Doma to od té doby moc lehké neměl, všichni se mu vyhýbali jako černé ovci, dívali se na něj jako na jedno velké zklamání a Vincent to tam přežíval jak jinak než vzdorem. Chodil na párty namísto toho, aby se učil. Užíval si s děvčaty, poznával ten svět tam venku z jiné stránky než jsou naleštěné sklenice, bílé ubrusy a drahé večeře s rodiči. Raději než doma byl tam venku.

Jakmile dokončil střední a dovršil 18ti let, rozhodl se vyjít do světa. K rodině a rodičům nikdy neměl nějaký velký vztah, jejich strohá výchova z něj udělala řádného francouze, který koná s jistou elegancí, ale svět tam venku z něj zas udělal i kluka, co si dokáže užívat života.

Jeho rodičům se stejně narodilo druhé dítě, druhý syn, do kterého vložili naděje, které u něj už dávno pohřbili. Dostal na začátek nějaké peníze, nějaké si ještě vydělal a vydal se tam, kam ho zvědavost táhla. Do Gold Pitu. Rozhodl se, že tam prorazí.

Je zde už několik let, zaměstnali ho u jedné menší autoopravny a ve volném čase sám pracuje na vybudování své vlastní. Přes den pracuje s tím, co ho baví a po večerech si užívá. Jeho život ho baví a jak sám tvrdí, zpátky do svého domova už by se jen tak nevrátil.