Kenzi Blackmoore

Vzhled: Procházíte-li kolem Kenzi, její vzhled je trošku jako pěst na oko. Sice je maličká, takže nevyčnívá z davu. Spíše se v něm nechtěně topí a svou výšku si musí kompenzovat vysokými podpatky, v čemž jí dopomáhají kozačky. Stejně tak nemá prakticky žádnou váhu. Čtyřicet kilo i s postelí, větší vítr by jí odvál až na konec světa. Stačí do ní lehce hrknout a uslyšíte, jak kostičky zachřestily. Sem tam jí nějaké to žebro vážně čouhá, za zadek jí moc nechytíte, postavou spíše připomíná chlapce, ač si na oblast hrudníku nikdy nestěžovala. Ten je tak nějak akorát. Jenže…

Přesně tak, je tu jisté „jenže“, které doplňuje výše uvedené. Kenzi není roztomilá blondýnka. Ani drzá zrzka s úsměvem. Natož milá brunetka. Je to drzé černovlasé děvče, jejíž odstín vlasů zdobí vždy několik barevných pramínků. Tyrkysová, růžová dokonce i bílá nejsou výjimkou. V černých vlasech se to nádherně vyjímá, zvláště pokud jsou dlouhé a rovné. Což jsou. Kenzi je má takové od přírody. Ne onu barvu, ale jejich rovnost. Nikdy se jí nedobrovolně nevlnily, nekroutily nebo se jí nepokoušely ve spánku zadusit. Což se o její slabosti pro ofinu říct nedá. Kdo ví, proč si ji ta holka vypěstovala, ale vždy její účes doplňuje svou délkou kousek nad očima.

Oči. Další bod programu po toulce jejím obličejem. Velká, zářivě stříbřitá, vždy poctivě olemovaná černou tužkou a ohraničená řasenkou, čímž se jejich velikost znásobí. Ve špatném světle působí lehce mrtvolným dojmem, zvláště když je na dotyčného vykulí. Ale jinak jsou unikátem a díky nim ji poznáte na míle daleko, i kdyby si odbarvila vlasy třeba na bílo a nechala si přeoperovat pohlaví. Uhrančivé, dokonalé pro štěněcí výrazy, kterými častuje své okolí. Vidící až na samotné dno duše. Tedy na první pohled. S tím vnitřním okem je to už daleko horší.

Rtíky sladce vykrojené pod pršákem. Rtěnku na nich neuvidíte. Nikdy. Za žádných okolností. To je zlo, výdobytek moderní doby, za který by každého proklela. Nadvakrát. A drobná, sotva znatelná piha nad horním rtem, která jí dodává vzhled aristokratky. Tedy kdysi dávala. Teď už je to slabý odvar, protože s tou černou hřívou a barevnými pramínky, ofinou spadající do světlých očí, stylem oblékání a postojem rozhodně nikoho nepřesvědčí, že patřívala k mafiánské rodince.

Kenzi je ten typ, co si na noblesu nepotrpí. Jediným ústupkem jsou vždy černě nalakované delší nehty, o které se stará. Ráda s nimi klepe o dřevěnou desku na baru a tak si je pěstuje. Typické jsou pro ni i upnuté černé kalhoty a trička s výstřihem. Co na ní nikdy nenajdete jsou šaty, dlouhé pohádkové róby určené pro plesy. Fuj. Už jen při té představě jen zbledne a touží se klidit co nejdál od místa, kde by se něco takového mohlo prodávat.

Typická pro ni jsou mohutná sluchátka na uších, kterými ignoruje své okolí. Je to dobrá věc moderní technologie, protože… ani nepotřebuje zvedat pohled. Dokud ji někdo nezaklepe na rameno, nevnímá a utápí se ve své hudbě. Stejně tak je její součástí i černá sametová stužka s medailonkem s fotkou její rodiny…

Charakteristika: Často zapomíná na svět kolem sebe. Ne, že by byla roztržitá, spíše se tak zažere do práce, že přestane vnímat čas. Ten jí odpočítává hudba, co jí duní v uších ze sluchátek a jelikož je to holka, tak se čas od času stane, že si začne pobrukovat, postupně se u toho vrtět, nakonec tancovat a předvádět taneční kreace světoznámých zpěvaček. A jelikož jedna písnička střídá druhou, proč by se měla dívat na ciferník hodin? Dobrý drobný detail, který ráda ignoruje. Nebo se prostě může stát, že vytuhne. Žádné ranní ptáče to není, takže budit ji před dvanáctou polední je podepsaný rozsudek smrti. Dokáže usnout v naprosto nepřirozené poloze, až je téměř vědeckým zázrakem, že si nezlomí páteř nebo jinou část kostry. Nejoblíbenější spací polohou je superman.

Nepatří mezi ty typy lidí, které zahlédnete v obchodu se zdravou výživou. Víc než v čemkoliv jiném se vyžívá v naprosto nezdravém jídle. Chipsy, zmrzlina, cola, redbully, to vše ji udržuje při životě. A čokoláda. Spousta čokolády. Tolik, že by jí nestihl vyrobit ani Willy Wonka za celý svůj život. Spíš než dezert to je hlavní jídlo. Není tedy nemožné ji vidět se zamazanou pusou od této malé sladkosti, po které tak často vypadávají zuby. Jí ne. Rovnátka měla. A o dentální hygienu se zajímá. Zářivý úsměv především. Na zkažené zuby chlapi neletí.

Celá Kenzi je defakto roztržitý blázínek, který žije ve vlastním světě. Podstatnou dávkou, jeho úrodnou zemí je ironie, kterou často užívá. Pošťuchování, dobírání si, hraní si na velkého drsňáka, ač jím není. Ne, rozhodně ne. Tohle pískle sice dělá ramena, ale kdyby se měla schýlit k násilí? Kopne prudce do rozkroku a uteče. Někam do temné uličky, kterou proklouzne na druhou stranu. Její bláznovství se podepsalo i na její „práci“. Pyrotechnika. Odjakživa ji bral oheň, hraní si s ním. Ohňostroje, výbuchy… To vše je její láskou. Nikdy voda. Vždy oheň, ač je to spíše mužská záležitost. Ráda podpalovala věci (ne zvířata, fuj!), sem tam nechala vyhodit do povětří nějaký ten dům. A její fascinace ohněm se rozrostla. Ve svém oboru je jednou z nejlepších, dokáže vynalézt dokonalou bombu, podle které jí nikdo neidentifikuje. Ovšem… každý ví, že je to někdo fakt drsnej.

Ač pochází z ruské mafiánské rodiny, nikdy nebyla nafoukaná rozmazlená princeznička. To jí dost odlišovalo od jiných rodinných příslušníků. Víc než rodinného businessu si hleděla svého a vše obcházela svým způsobem. Život ji naučil nevěřit lidem, ani svým blízkým, protože v mafii si nakonec každý vrazí kudlu do zad. A nakonec každý skončí mrtvý. Kenzi se stará sama o sebe a na nikom není závislá. Jenom na své zručnosti a obratnosti.

Historie: Rusko. Mafie. Typický příklad rodiny Durchenko. Kenzi, dříve známá jako Tatiana, se narodila do rodiny mafiánů, kteří si dlouho užívali výslunní. Tehdy ještě blonďatá, ale její velká šedá kukadla jí zůstala. Nikdy nebyla ten typ, co se mu do ruky vloží zbraň. Ne, tak to fungovalo spíše u italů. Tatiana byla princeznou, která mohla mít vše, co si zamanula. U ní to bylo… vyhazování věcí do vzduchu. Už jako malou ji zaujaly ohňostroje. Chtěla taky takové, seznamovala se s nimi. S ohněm. Střelné zbraně jí nic neříkaly. Pro ni byl největším ničitelem oheň.

Ale znáte to. Mafiáni jsou mafiáni. Pořád by chtěli peníze. Tatiana vyrůstala v Rusku, v Petrohradě, kde se stále ještě držela jedna klasika. Balet. Jenže peníze jsou peníze a její rodina se rozhodla pro rychlé odcestování do Afriky, kde se dobře, velmi dobře obchoduje se zbraněmi. Sem tam ještě naleznete nějaké to nerostné bohatství a můžete si do konce života žít jako sultáni. Její rodina utekla za vidinou větších peněz, větší moci. A možná i před nějakou bandou, co se rozhodla ovládnout Petrohrad. Jo, mafiánské války už nejsou to, co bývaly.

Brzo se tak ocitli někde, kde to neznali. Místní jazyk, místní kultura, nic jim to neříkalo. Díky bohu za angličtinu, která se rozmohla kompletně všude a jinak se už nikdo skoro nedorozumíval. Rodina si užívala jak sluníčka, tak výnosných obchodů. Tatiana chodila na místní prestižní školy, nedaleko od jedné vysoké v Ugandě, kam chodil i jeden kluk. Vysokoškolák, do kterého se nechtíc zakoukala. Láska si nevybírá. Či snad ano? Tatiana mu naprosto propadla. Oslnivý kluk, vysoký, silný. S nejkrásnějšíma modrýma očima, co vidí až do hloubky duše. Okouzlená ho sledovala den co den, čekala, až ho uvidí jít ze školy. Stačilo ho jen zahlédnout a srdce jí bušilo. To ještě nevěděla, co je zač. Že není tak hodný, jak se zdál. Že se stal obchodníkem. Obchodníkem se smrtí.

Čas plynul… dokud… ano, dokud… Dokud jednoho dne jeden obchod nekrachl. A její rodiče si to neodskákali. Nic, na co by ráda vzpomínala. Křik, ohlušující výstřely, které trhaly uši. Schovaná ve skříni na jídlo, kam ji kdosi zatáhl. Výkřik uvězněný v hrdle…

…Který potlačila jedna ruka. Jedna mužná ruka někoho, kdo jí tehdy zachránil život. On. Scott, který tam tehdy byl. Který ji držel v náručí a nepustil, dokud ti, kteří zabili její rodiče, nezmizeli. Nevěděla, co tam dělal. Párkrát ho viděla mluvit se svými rodiči. Ale… netušila, co je zač. Tehdy ne. Myslela, že je jen syn někoho významného. To netušila, že může za smrt jejích rodičů. Zvedla k němu oči a věděla. Věděla, že mu naprosto propadla. Tehdy, když jí zachránil, měla své dny sečtené. Jeho pohled plný síly. Plný mužnosti… Tehdy ho viděla naposledy.

Zmizel. A s ním i její rodina. Přestala užívat své jméno a přijala jiné. Kenzi Blackmoore. Svůj život zasvětila pyrotechnice, aby se pomstila. Zní vám to trošku… zvláštně? Ohraně? Jenže Kenzi nebyla ten typ člověka, co by zabíjel. Ne, na to byla… příliš laskavá. Místo toho ničila obchody mafiánů. Nechala vybuchovat skladiště. Banky s uloženými cennými dokumenty. Vracela jim jejich rány jinak. Ale poctivě a s úroky.

Začali ji hledat. Poslední z rodu Durchenko ale zmizela pod povrchem. Stejně jako ten, jemuž věnovala své srdce. Ale to netušila. Místo toho? Žila na vlastní pěst, hezky pod zemí, kde si mohla dělat… tak nějak co chtěla. Tedy ne úplně. Často ji lze zastihnout v odlehlých místech, kde zkouší nové a nové triky s pyrotechnikou. Jen tak. Pro radost.

Zajímavost: Je velmi zdatná hráčka v pokeru. Hlavně proto, že umí švindlovat. Přeci jenom v rodině mafiánů se naučíte různým trikům. Zvláště i těm karetním. Je též obratná kapsářka, takže pokud po setkání s ní postrádáte hodinky, peněženku nebo tak? Jo, určitě za to může ona. Dle jejích slov je nejhorší písnička „Pocket full of sunshine“, ale nikdy dobrovolně nepřizná, že si to zpívá den co den ve sprše.