Ester LaStrande

Ester díky své opravdu malé výšce zařazují mezi školačky a málokdo tuší, že ona už má za sebou polovinu střední školy, měří pouze 158cm. Její postava je, dalo by se říct štíhlá, nijak nevypracovaná, a kdyby vám dovolila objetí, tak je poměrně měkká a má mírně oplácané boky, které omylem odhalí skoro pokaždé, když se pro něco sehne. Zbytek jejích předností nijak nevyčnívá a dokonce ji nelze nazvat ani plochou deskou, jelikož všechno má v poměru se svojí postavou a stěžování ohledně postavy je pro ni nepochopitelné téma. Malé prsty nikdy nezdobil žádný prsten, zato lze na nich spatřit skoro vždy nalakované nehty, většinou už ošoupané. Oválný tvar obličeje vlnivě lemují její dlouhé tmavě hnědé vlasy sahající pod prsa, mají barvu tmavě hnědou. Češe se málokdy, prostě proto, že je jí to jedno a celkově se vlasům nikdy moc nevěnovala, nejsou ani zastřihávané, a tudíž si lze povšimnout roztřepených konečků. Vlasy jí nikdy na objemu nenabraly a téměř pokaždé jí zplihle visí od hlavy. Velké plus dává hlavně svým očím, mají potemněle modrou barvu a okolo zorničky se jí točí zlatobílé ostny. Dívá se na vás jakoby stále přimhouřeně a podezíravě. Někdy tato myšlenka může být pravdou a někdy tohle všechno má na svědomí její líčení. Oči, obvykle obtáhnuty černou tužkou a řasy zvýrazněny řasenkou. Ano dbá na to, aby její oči byly zvýrazněny, ale rozhodně nechce, aby se v černých stínech ztrácely. Zajímavým detailem u ní je i to, že se snad nikdy neodlíčila a klidně po večerní nebo i raní koupeli chodí s rozmazanýma očima, jako panda. Na bledé tváři jsou výrazně vidět její plné tmavě růžové rty, ale vrchní ho rtu si lze sotva všimnout, je užší, než spodní a tak se jakoby ztrácí. V její puse se ztrácí i jiné kovové věci, jako je například piercing, který má umístěný v blance pod jazykem. Na tváři není žádný ostrý rys, jen líce jsou neznatelně propadlé. Její nos je sice zboku pěkně hladký, ale od kořene se rozšiřuje, což jí jako samostatný kousek v jejím obličeji připadalo děsné, ale celkový dojem není tak strašný, jen občas uzná, že by mohla vyjít ven maximálně s neprůhledným pytlíkem na hlavě. Rozhodně nepatří k těm okouzlujícím slečnám. Co se týče oblečení, tak je to hlavně černá barva, kterou ráda nosí a pak světlá džínsovina. I přes věk, který má, ještě rozum nedostala a věčně ji můžete zahlédnout v něčem rozervaném, popřípadě i s cigaretou u pusy. Na krku nosí upevněnou koženou šňůrku s přívěškem už zrezlého písmene E. Zápěstí má schované za nespočetně náramky a šňůrkami, aby nešla vidět její pořezaná místa na obou rukách, za to si může sama, ale nepotřebuje, aby to někdo věděl či rozebíral, takže na náramky nezapomíná nikdy, pokud to jde a hlavně ne na ten s nápisem Lucille, který jí dala právě ona!

Největším problémem pro Ester jsou lidé a hlavně takový lidé, kteří nemají stejné názory či podobný styl. Dá se tedy pouvažovat o tom, že tahle dívka, co už od pohledu není jemný snílek, tak rozhodně jemná není, ale snílkem by se nazvat stále dala, protože občas z ní můžete mít pocit, že ještě nevyrostla a opravdu ji zařadit mezi poblázněné třináctky. Stále šplhá po stromech, válí se v kytkách, a pokud je zima, tak ve sněhu a nepohrdne ani výletem s lehce dobrodružným nádechem. Přesto, že má tak svobodnou mysl, není k lidem příliš tolerantní, a co se týče rozhovoru s nimi, tak dokáže komunikovat klidně, ale většinou se dočkáte arogance, sarkasmu a ironie, když pominete tohle všechno tak to byl určitě příjemný rozhovor. Vyplývá z toho též skutečnost, že přátelské povahy opravdu není, ale zkuste jí nabídnout trochu alkoholu a možná se bude i hezky smát a povídat si. Někdy má sama pocit, že člověk s více špatnými vlastnostmi neexistuje, protože o sobě ví i to, že je opravdu povrchní a dokáže být až nechutně upřímná, drzá a zlá skoro na každého bez rozdílu věku či pohlaví. Dalším jejím rysem je hlavně společenská neaktivnost a lenost, někdy sebou plácne na postel i s botami a oblečením a tak spí. Vzhledem k tváři, kterou ukazuje společnosti je dosti přecitlivělá a občas má záchvaty vzteku a pláče, které můžou v jejím případě být i dosti vážné. Záleží sice na situaci. Je opravdu strašné vidět ji, když pláče a při tom se třepe a heká a v tom nejhorším i řve, jenže nikdy se nenechá vidět, stejně jako její zápěstí zůstává její slabost skryta před cizími lidmi. Co se týče budoucích partnerů, tak nemá nějaký vyhrazený typ ideálního muže, stačí, když bude vypadat v obličeji pro ni přijatelně, takže vybíravá moc není a nepohrdne ani pěknou holkou, jen do života by chtěla opravdu, ale opravdu jenom muže. Zamilování se jí nějak moc vyhýbá a poslední člověk, kterého měla ráda, byla její kamarádka Lucille. Nemožné je snad u ní to, že se umí za ostatní postavit a to i za toho koho příliš ráda nemá, je to jedna z mála dobrých vlastností, co v ní je. Nikdy nemá komu se svěřit a ty doby, kdy měla kamarádku, ač jedinou, ty už jsou dávno pryč, proto dělá něco kreativního, kde své pocity vyjádří lépe. Umí šít, malovat a kreslit a kdeco vyrobí, jenže taky člověk nemůže umět všechno a zřejmě proto Ester nejde matika ani chemie a klidně o sobě říká, že je „úplně blbá“. I přesto, že je spíše divoké povahy, která by celé dny dokázala vymýšlet různé šílenosti a bavit se, tak klid nachází také v knihách, hlavně fantasy románech a hororech nebo čisté tiché přírodě, tou nepohrdne nikdy. Je až vtipné, že taková občas dobře i špatně šílená holka si naivně myslí, že zase se najde někdo, kdo bude moct vidět její rány, jak v životě, tak i na těle.

Hned na začátku svého života se dostala do jistých problémů, jako tří týdenní miminko byla odložena u popelnic a je známo, že ke konci prosince nebývá nejlepší počasí, takže musela bojovat se zdravím a to ještě ani nevěděla o světě. V kojeneckém ústavu jí bylo vybráno jméno Ester LaStrande a nikdy se na něho nestěžovala. Jenže o miminko zájem nebyl a tak z kojeneckého ústavu se dostala rovnou do rukou sociálních pracovníků a byla přidělena do dětského domova. Už jako malá byla hrozně neposedné a zlobivé děcko, takže u pěstounských rodičů dlouho nepobývala. Někteří ji měli rádi, ale později to s ní nemohl vydržet nikdo. Dělala ostatním naschvály, brala si bez dovolení jejich věci a na výletě se věčně ztrácela, ať už to bylo úmyslné nebo ne. Nejhorší na tom bylo, že ať cokoliv provedla, bylo jí to jedno a kvůli tomu měla zakázáno spousty věcí, to se pak projevila její neuróza. Přijít do pokoje třináctileté dívky a vidět ztrhané tapety ze zdi, věci, co patřily na stůl, se válely po zemi, vyházená skříň a rozbité poličky se skleněnými dekoracemi nebylo zrovna v pořádku a hlavně proto, že kus toho skla držela v ruce a dělala si s ním rýhy na rukou. Rozhodně ji moc dětí v domově nelitovalo, jelikož byla ke všem tak protivná a sobecká. Opatrovnice a vedení domova jí musela opatřit psychologa. Nikdy mu nic neřekla, a pokud ano tak to určitě neodpovídalo pravdě. Každý jí říkal, že tento člověk jí pomůže, ale ona to viděla trochu jinak. Vůbec takové lidi nesnášela, pořád se na něco ptal a snažil být se hodný i přesto, že ona k němu byla odvážně drzá a ignorantská. Opravdový klid našla jedině v přírodě, kde se odklidila vždy, když měla opět svůj záchvat. Zvrat v životě jí nastal až tehdy, kdy do dětského domova přišla Lucille a byla přidělena k Ester. Ani jedna z toho nebyla nadšená a obě se povahově chovaly stejně nepříjemně a zřejmě proto se z nich staly kamarádky. Ester měla s ní pocit, že konečně našla něco, co jí chybělo. Už nemusela ty šílené věci dělat sama a měla někoho stejně protivného, jako byla ona. Vždycky si dokázaly spolu povídat až do rána, sedět pod jednou peřinou a jíst ukradenou zmrzlinu z mrazáku. Záchvaty se uklidnily, ale to neznamená, že by potom žádný zase nezažila, jen už měla někoho, kdo jí pomohl, když se dozvěděla, jak ji matka nechala u popelnice, když jí umřelo kotě a vůbec uměly si obě pomoct. O svojí rodině toho moc, nevím, jen to, že poslední čtyři generace její rodiny žily v Gold Pitu a pečovatelky jí později sdělily, že její další příbuzní žijí v nadzemí někde v oblasti Beneluxu a to konkrétně její strýc, bratr její mamky. Její matka tam prý po převratu také odešla a už se rozhodně nemíní vrátit. Jedné noci dostaly s Lucille opravdu dobrý, a jak později Ester zjistila naprosto nejhorší nápad. Vykradly se z dětského domova, že půjdou na obyčejnou noční procházku. Nevybraly si zrovna nejlepší čtvrť, všude samá opilá individua a zfetovaná mládež, nechyběly ani ty povolnější holky. Všechno se zvrhlo až tehdy, kdy potkaly partu nějakých děsně namyšlených kluků, co se hráli na drsňáky. Samozřejmě, že hned nezačaly utíkat, ale jako vždy musely provokovat a rýpat si. Byla to sranda, ale poté, co se Ester probudila v nemocnici a pamatovala si jenom to, jak utíkaly a pak vodu, chlad, a ostrou ránu do hlavy jí moc do smíchu nebylo. Měla mírný otřes mozku, když spadla hlavou na kameny. A vůbec nejhorší bylo, že Lucille nebyla nikde. Kromě vynadání bylo Ester sděleno, že ji našli na kraji hráze, ale Lucille už ne. Prostě zmizela, její tělo se nenašlo. Dokonce ji přišla vyslechnout i stráž, aby objasnila, co se stalo, jenže ona si nemohla tak úplně vzpomenout, jak se to všechno seběhlo. Byl to pro ni hrozný šok. Skoro nemohla mluvit, odmítala jíst a pořád řvala, také znovu měla pořezané zápěstí. V té době jí bylo sedmnáct let a psycholog rozhodl, že by měla zůstat dlouhou dobu doma, protože jít nyní mezi lidi by nebylo to nejlepší. Z pár měsíců se stal rok, než vůbec chtěla někam jít a kromě toho změnila obor studia, takže nastoupila do školy úplně od znovu. V dětském domově už pro ni místo nebylo i z toho důvodu, že dosáhla osmnácti let. Našla si tedy nějaký hodně levný byt a splašila i tu nejobvyklejší práci, jako obsluha v baru, rozhodně ji to tam nebaví a pro ni je tato práce absolutně nevyhovující, ale musela vzít, co bylo. Chce v tomto světě přežít. Krom toho vidí svou budoucnost někde jinde, než v hospodě za barem a nebude přece navěky truchlit kvůli své nejlepší kamarádce. Snad se na tomhle světě najde nějaký chlap, co to s ní vydrží, bude mít roztomilé darebné dítě a dostuduje vysokou školu, jak si to ne pokaždé přála. Život se musí žít dál, i když to vždycky v minulosti nebylo všechno v pořádku a ty nejlepší lidi, co v životě potkala, už nikdy neuvidí. Pro ni to tímhle neskončilo, pro ni to skončí, až umře.

I přes svou nemilou povahu k lidem je velmi vlídná ke zvířatům a to až tak, že je nejí. Je vegetariánka, ale má sklony k veganství – nejí med; vajíčka, co nejsou domácí a nepije přímo mléko, jen jí mléčné výrobky, kromě jogurtů, které opravdu nesnáší.

V bytě má kočku, která má natržené ucho a je hnědo-bílá a ještě k tomu mourovatá. Našla ji na ulici, jednu letní noc, když šla z práce, byla už takové větší kotě, dneska už je z Elly dospělá kočka. Jméno Ella dostala podle první holky, s kterou se Ester líbala.