| Přezdívka | Kassar |
| Jméno | Nicolas Trate |
| Věk | 26 |
| Zaměstnání | fotograf |
| Původ | podzemí |
| Stav | svodobný |
| Avatar | Felix Kjellberg (Pewdiepie) |
Tak u tohoto mladíka nehrozí, že vám na něj na ulici nespadne zrak. 188 cm sice není žádná výška, za to vás rozhodně zaujme jeho široký úsměv, modrá kukadla nebo hnízdo na hlavě, věčně pocuchané větrem. Nick není typ, co by nějak sledoval módní trendy, proto mu nedělá problém vyjít na ulici opravdu v čemkoliv. Jeho úbory originalitu rozhodně nepostrádají. Vtipné svetříky se sobíky, trička s nakreslenou kravatou nebo pletený overal od babičky – ano, i takhle daleko to někdy zajde. A to, že se mnozí ušklíbnou nad jeho róbou, to mu nevadí, je to totiž přesně typ, který se smíchem druhých přiživuje, rád baví své okolí a je mu jedno, jak moc trapné to pro něj bude. Svět, kde by se nikdo nesmál, by byl přeci jen tak nudný! Tak proč prostě nenahodit vtipný kostýmek a nevyrazit do ulic?
Nick je přesně ten typ člověka, co většinou odhadne, jak se zachovat. Ve společnosti se chovat umí a rozhodně ze sebe nedělá hlupáka, musí si přeci jen udržovat nějakou čest. Rád poznává nové lidi, je hodně ukecaný a nedělá mu problém oslovit zcela neznámého člověka. Je to také nemotora a to ve velkém! Práce v kuchyni by se u něj dalo považovat za zcela rizikové povolání a často se objeví s nějakým zraněním z domácí práce – přitloukání hřebíků, to je hřích všeho. I přes to se o sebe ale dokáže nějak postarat, je chytrý a vynalézavý, takže vždy najde výhodné řešení a problém je zažehnán. Když už se nachází v okruhu svých přátel, je samý vtip a nikdo se s ním nikdy nenudí. Často ověšen fotoaparátem vyráží do ulic a fotí všechno, co se mu dostane pod ruku, proto ho moc často nezastihnete doma, zkuste to spíše v parku nebo centru města. Jakožto fotograf a umělec podává skvělé výkony. Těžce ale nese kritiku, obzvláště u děl, které považuje i on sám za dobré. To samé se děje i na veřejnosti s přáteli při jeho projevu, pokud někdo projeví jakousi nespokojenost s jeho humorem či šílenými nápady, stáhne se zpět a všechny jeho bláznoviny raději nechává na jindy. Nedokáže chvilku posedět, pořád musí něco dělat, někdy kvůli tomu přijde jeho okolí nepříčetný, zkrátka jako malý pětiletý capart. Tedy, až na to, že nebrečí, když nedostane zmrzlinu. Obvykle.
Samota je pro něj něco jako trest nejvyššího stupně, to je další důvod toho, proč často není doma. Raději jde ven a alespoň sleduje lidi, které sice nezná, ale i tak s nimi tvoří jakousi skupinu, ať už jen obyvatel tohoto města. Není komplikovaný a hlavně je vždy svůj, jen tak se ovlivnit nenechá a to, že by snad odložil na dobro něco z toho, co má rád, jenom kvůli někomu, to nikdy nepřipadá v úvahu!
24. října 2066, den, kdy se na svět poprvé usmálo to drobounké sluníčko, ten by se snad měl zapsat do historie. Už od malička dělal svým rodičům radost a prozkoumával, co se dalo. Lezl všude, kde neměl, maminka ho na chvíli nemohla spustit z očí, hlavně když se naučil chodit (což se naučil poměrně brzo), protože byl během vteřinky tutam. Co mu nikdy nechybělo, byl úsměv a veselý duch, stále něco vymýšlel, snil si své sny a neustále povídal, jak bude jednou velkým vědcem, doktorem, hercem, popelářem, myslím si, že to všichni znají. Kamkoliv šel, tam o něm vždy bylo vědět. Rodiče už z toho kolikrát byli i zoufalí, protože, přiznejme si, být na formální schůzce se smíškem Nickem bylo někdy trochu náročné a nevhodné. Lidé to ale brali dobře a rodiče byli ve skutečnosti rádi, že mají takového syna. Ve školce to byla samá stížnost – nechtěl spát, házel bramborovou kaši po kamarádovi, spletl dvou holčičkám vlasy dohromady, zkrátka samý nápad, samá veselá myšlenka. Nikdy za to nebyl potrestán, nikdy totiž neudělal nic tak zlého, jen si užíval dětství, přesně tak, jak to jeho rodiče považovali za správné. Trávil hodně času venku, hrál si se svým psem, kamarády, nebo i sám, v případě, že jeho kamarádi neměli čas. Rodiče se mu zkrátka snažili ve všem vyhovět. I proto měl vždy se svými rodiči skvělý vztah, který přetrvává až doteď. Ve škole patřil k pilným studentům, bez toho aniž by ležel v knihách, zkrátka poslouchal, zajímal se a do hlavy už mu to nějak naskákalo samo. Na střední to už začínalo být horší, protože, jak tomu bývá, přišla první láska, první spory se členy fotbalového týmu, kteří takové hodné chlapce neuznávali a dokazovali si, kdo je nejlepší. První ročník byl pro něj hodně těžký, o prázdninách si ale vytvořil svou skupinku kamarádů, se kterou už otravné fotbalisty a posměšky dokázali vyřešit bez použití násilí – prostě je ignorovali. V druhém ročníku také poznal svou lásku Emilly, se kterou byli až do poloviny čtvrtého ročníku. Zůstali ale dobrými kamarády, když pak jednoho dne Emilly bez rozloučení odjela neznámo kam. Už jí nikdy neviděl a nikdy o ní neslyšel. Na vysoké škole studoval fotografii, školu dodělal a nyní se focení věnuje. Od rodičů se po střední odstěhoval do svého vlastního podkrovnímu bytu s malým ateliérem, stále je ale navštěvuje a to hodně často. V posledním roce se začal zajímat nejen o focení, ale i o film, zkoušel několikrát nějaký amatérský minifilm natočit, tak uvidíme, třeba z něj jednou něco bude.