James „J.J“ Whittemore

James patří se svými skoro 190 cm spíše k té vyšší kategorii. Někdy se to hodí a jindy zase ne. To je ale jiná kapitola jeho osobnosti. Delší, čokoládově hnědě vlasy mu neposlušně kolikrát spadnou do obličeje, takže ho utvoří ještě více tajemným, než obvykle bývá. Tmavě hnědé oči, které nikdy nedají najevo jiný pocit, než ten slastný pocit vítězství, stejně tak jako jeho plné rty, nebo jakýkoli mimický sval jeho tváře. Někdy se vám na něm podaří zahlédnout i kratší strniště, obzvlášť v poslední době. Gel ani podobné přípravky na jeho vlasech rozhodně nenajdete, na co také, když vždy, když vyjde ven, mu je vítr pocuchá do všech stran.

Nejčastěji ho na veřejnosti potkáte, pokud ho tedy potkáte, je to spíše noční tvor, elegantně ošaceného. To v jeho slovníku znamená, že nejčastěji ve svetru nebo košili a dlouhých jednobarevných džínových kalhotách. Najdou se ale i dny, kdy ho zahlédnete v kraťasech a sportovním tričku, moc často to ale nebývá. V zimě nosí převážně kabáty a kolem krku má vždy omotanou šálu, na podzim a na jaře panují hlavně kožené bundy, jeho oblíbené, z části asi také proto, že se dají snadno prát. A v létě? No, v létě je mu to prostě jedno. Stejně se skoro vůbec nepotkává s někým, kdo by nad jeho úborem mohl protočit zrakem, názor jiných je mu zkrátka u místa, kde je mu hodně věcí.

James, neboli JJ/Jay, jak mu říkali na povrchu (a že ty přezdívky bytostně nesnáší) je zkrátka charakter, osoba, která se nedá jednoduše popsat, která je tak komplikovaná a tajemná, že o něm vlastně nikdo neví všechno.Obvykle chodí sám, no, vlastně skoro vždy, protože on nemá přátelé. A nikdy je asi ani mít nebude. Nestojí o ně. A nikdo se většinou neodváží mluvit s ním. Na povrchu byl už po jeho aféře zcela sám. Ale teď je tady, je tu nový a je to pro něj nový začátek, nový start a tak jen musí doufat, že nebylo na jeho chování upozorněno. S lidmi se baví spíš jen, až když ho někdo osloví – převážně tedy v zaměstnání, ale i když za ním někdo přijde, neodmítne ho. Vše si o něm zjistí a pak až zváží, jestli by pro něj člověk mohl mít nějakou cenu. Tam kde je, se většinou něco stane. A ano, jeho vinou. Často chodí s monokly či různými jinými šrámy ze rvaček a potyček, které často a sám vyvolává. Je hodně agresivní a konfliktní k okolí. Bez ohledu na pohlaví a známost. Dívčí společnost už ani tolik nevyhledává. Tedy, ne neplacenou, když chce slečnu, raději si jí zaplatí, než aby měl zase problémy. Pro jeho dobro, ne pro cizí. Myslí jen a jen na sebe, aby on se měl nejlíp a aby on měl všechno, co chce. Ještě aby ne, on si to totiž zaslouží. Vystupuje tak, že je mu všechno jedno, tváří se, že se o nic nezajímá, přesto ale všechno poslouchá, všechno dění bedlivě sleduje a nikdo by se nedivil, když by u něj doma někdo našel nástěnku s fotkami obyvatel měst a informacemi o nich (tedy, ne že by se to už jednou skoro nestalo). Je chytrý, všechno má vždy promyšlené, i když jeho výraz hlupáka nutí lidi si myslet něco úplně jiného. To je to, o co mu jde. Aby ho nikdo nedokázal odhadnout. Je mistrem přetvářky, klidně by mohl být hercem a získávat nespočetné množství ocenění za nejlepší herecký výkon. Vším, co dělá si je naprosto jistý. Dobře, někdy to možná nedomyslí, ale vždy to nezahodí a nesnaží se tvářit, jako by se nic nestalo. Dotáhne to do dokonalosti, aby to bylo přesně tak, jak chtěl.Tajemný, zlý, fanatik. Tři slova, jedno jméno. James.

Od 14. dubna 2066 je tato postrachem tohoto světa. Když byl malý, byl pro jeho rodiče vším, stejně tak jako oni pro něj. Netrávil moc času venku s kamarády, byl spíše zavřený doma. To proto, že ho jeho rodiče ven nepouštěli. Nechtěli ho držet doma, ale jinak to nešlo. Pro malé děti nebyl zrovna nejlepší kamarád. Neuměl si hrát v kolektivu, vše bylo vždy jen a jen jeho a kdokoli na to šáhl, tomu div ruce nezlámal. Nějak nedokázal pochopit, o čem je dělení se. Ve školce to bylo ještě horší. Zoufalé učitelky nevěděly, co s ním. Měl stále nějaký problém, ubližoval ostatním dětem, výuka toho, že holky se nemlátí, pro něj byla cizí a to, že jeho rodičům chodily stížnosti, neboť se jejich dítě vrátilo se zlomenou rukou, nohou či čímkoli jiným, bylo na denním pořádku. Byl zkrátka takové náročné dítě. Jeho rodiče doufali, že se to s postupem věku zlepší, že z toho vyroste. No, částečně měli pravdu. Na základní škole toto chování ustoupilo, nahradilo ho ale něco jiného. V hodinách se věčně nesoustředil, protože byl zkrátka ukryt někde ve své hlavě. Učení mu dělalo problém, přesto u něj ale nebyla nalezena žádná vada. Ale, na konci všeho to nějakým zázrakem zvládnul. Na střední to byl také boj, ale své soustředění dokázal nějak tak udržet v hodinách. Tam také přišla nenávist k jeho přezdívce. Jeden z učitelů se znal s jeho otcem, který je shodou okolností také James, a mít dva Jamese Whittemory, bylo zjevně dost složité, a tak se jeden musel „obdarovat“ přezdívkou. Škoda, že to musel být zrovna ten mladší. Horší přezdívku už snad ani vymyslet nemohli a i když tolikrát žádal, aby se mi říkalo Jamesi, nikdy to nevydrželo dlouho, a tak se s tím musel zkrátka smířit. Jak tomu už tak často bývá, na střední také potkal dívku. Klasický příběh, klasického puberťáka, že? On si ale vztah mezi nimi představoval trochu jinak. Problém byla jeho přirozená dominance a agrese. A pak už se to prostě vezlo. Ona se ho začala bát, on jí chtěl mít, ona jeho nechtěla ani vidět. Našla si jiného. A tady začala Jamesova kariéra násilníka. Jednoho večera, kdy se šel skoro jako vždy pokusit se s ní setkat, potkal nejen jí, ale i jejího přítele, kterého toho dne dobil, jako snad to město nikdy nezažilo. Jeho vztek uměl a dodnes umí skvěle přeměnit v sílu. Zjistil, že způsobovat někomu bolest, dělat někomu zle, jemu vlastně činí potěšení. Vykašlal se na ní, vykašlal se na všechny. A všechno to začalo.

Ke konci střední školy začal často chodit ven, hlavně v pozdních hodinách, většinou se jen tak procházel na méně frekventovaných místech, kde si vyhlížel své potencionální oběti. Bavilo ho strašit šustěním křoví mladé dámičky, které se vracely z práce či knihovny. Bavilo ho být někým, z koho jde strach a hrůza, někým, koho by nikdo nechtěl potkat obzvláště v tuto hodinu. Kolikrát s kapucí na hlavě sledoval křehounkou chudinku až k jejímu domu. A vždy mu to prošlo. Nikdo nikdy nepřišel na to, že mladý Jamese Whittemore ujíždí na strašení žen. Na rozdávání ran. Na alkoholu. Do toho spadl těsně po dovršení sedmnácti let a nejednou kvůli němu skončil na záchytce. To byla ale pro všechny typická pubertální věc. Našel si práci, práci údržbáře. Přeci jen, ti jsou tiší a nenápadní a objevit se často v rodině, kde mohl páchat další zlo. Nikomu nepřijdou nenápadní. A ještě k tomu jeho schopnost hrát. Chtěl zkusit všechno.

Všechno ustoupilo až když si jeho srdce (pokud on vůbec nějaké má) získala další žena. Na chvíli ustoupily jeho úchylky, jeho touhy, jeho každodenní vycházky. Nastoupila ona. Ona, Jeanne, do které se tak moc zamiloval, až jednoho dne opět objevil, kdo vlastně je. Byl obžalován z ublížení na zdraví a odsouzen k pobytu ve vězení. Ublížil jí snad ještě hůř, než na střední onomu frajerovi z fotbalového týmu. Právník ho z toho dostal. Byl sice v podmínce, ale dostal. Byl venku, byl na svobodě. K ní měl (a možná stále má) zákaz přibližování se. Rodiče v něj ztratili všechnu důvěru, která ještě zbývala v jejich rozpolceném vztahu. Už pro něj nic v tom městě nemělo cenu. Byl čas na změnu. Byl čas na to, změnit útočiště. A tak je teď James Whittemore v Gold Pitu. A co za zlo napáchá tady?