Sofia Charley Kahard

Ač se to nezdá, mnoho lidí se Sofi ještě ptá na občanský průkaz a stěží uvěří, že jí je už tolik, kolik jí je. Sice je to nejspíš lichotka, ale ona to spíš bere jako urážku, protože se jí to stává poměrně často a buďme upřímní, vytáčí ji to. Kdybyste ji náhodou jednou potkali a ona měla na čele napsáno: „Už mi bylo 18!“, nedivte se, jednou ten šálek s nervy přetéct musí.

Už na první pohled vypadá křehce, lehce a něžně. Málokdo by řekl, že tahle holčina má v sobě mnohem víc, než si každý myslí. Její jemně řezaný obličejík s oválnou bradou tak akorát, lemují světlé rovné blond vlasy, ve kterých se sem tam objeví slabý tmavší pramínek. Kadeře jí sahají kamsi do půli zad a pravidelně dbá o jejich údržbu a udržuje si jejich krásu a originalitu. I když, popravdě, co je na světlých blond vlasech originální? Její velká kukadla nesou barvu azurové modře a vždy se na svět dívají s takovou něhou a láskou, že se každý, kdo je z cukru musí rozpustit pro její sladký pohled. Nosík není nijak převratně velký, akorát, kulatý, no řekněte, co na jejím těle není roztomilé? Ústa se jí téměř pořád kroutí do něžného a přátelského úsměvu s kapkou váhavosti v podtónu. Postavou se Sofia řadí mezi ty hubené, ale žádná anorektička to není, to bacha. O svou postavu a zdraví velice dobře pečuje. Když jí to chvilka volna dovolí, zajde si zaběhat, nebo navštíví blízkou stáj. K tomu se povětšinou věnuje posilování a takovým těm klasickým cvikům na udržení dobrého těla.

Nemá žádný přehnaný módní vkus. Nosí hlavně to, co jí samotné je pohodlné a cítí se v tom dobře. Lehké svetříky decentnějších barev, kostkované barevné košile, jednobarevná trička, anebo naopak trička s potiskem. Podle toho, co si vezme za horní část oblečení, si vybírá to dolní. V letním, ale i zimním období si na sebe obleče leginy ne moc nápadných barev a rifle spíše tmavších odstínů, ale pár křiklavějších kousků se v jejím šatníku také najde. Z bot většinou nosí tenisky, či botasky, ale zase, musí to sedět k ostatnímu oblečení. Sice na tu módu nějak nedbá, ale ven jako šmudla také nevyjde. V žádném případě by na sebe nenatáhla sukni, ať si říká kdo chce, co chce, sukni prostě kdykoli řekne ne. Pokud ale zamíří někam do „lepší společnosti“, bere si šaty. Tady upřednostňuje jasnější a veselejší barvičky.

Pokud přijde na šperky, jako jsou náramky, náhrdelníky, náušnice, atp., tak takové doplňky na Sofi moc neuvidíte. Akorát stále nosí svůj talisman a řetízek pro štěstí, na kterém je umístěno krásné malé pírko z nějakého opeřence, jehož jméno vážně neví. Co se líčení týče, nijak to nepřehání. Řasenka, decentní stíny a občas slabá rtěnka, to je vše. Netrvá na přeplácaném obličeji make-upem.

Tahle osůbka vás hned jistě zaujme svým stálým optimismem, ať už se s ní potkáte ve špatném, či veselém okamžiku. Opravdu, úsměv z její tváře mizí až tehdy, pokud se jedná o velice vážnou věc. Ano, bolestivé a citlivé věci si dokáže vzít hodně k srdci a dlouho jí to bolí, ale nemá zájem o ničení nálady druhých, takže to raději maskuje úsměvem, v jakékoliv situaci. Nejedná se o přetvářku jako takovou, spíše se jen snaží nemyslet na to špatné a nedělat si z toho těžkou hlavu, pokud se má zrovna skvěle a dělá něco úžasného. Jestliže se setká s nějakým neznámým člověkem a měla by začít mluvit jako první, absolutně jí to nedělá žádný problém. Ráda mluví, je dost ukecaná, ale zná svoje meze, takže zda vidí, že to dotyčnému začíná lézt krkem, zmírní svoje povídání na dostačující úroveň. Nerada mluví o své minulosti a proto, jakmile dojde na toto téma, obrací karty a sama navrhne něco jiného a obvykle to úspěšně zamluví. Avšak, existují i tací, kterým své srdíčko a pocity prostě vylije. Už odmalička se učila samostatnosti a pořádku, takže v tomhle ohledu žádný problém nemá. Je zvyklá dělat věci spíše sama, takže nerada se o ni s někým dělí. To je pak nervózní a nesoustředí se tak, jak by měla. Je to velice dobročinný človíček a proto také věnuje takovýmto organizacím velkou pozornost. Vůbec není dobré vystavovat Sofi uspěchaným situacím a tak podobně, to i ona sama jedná ukvapeně, zbrkle a je roztěkaná. Nechová se tak, jak by se jinak chovala. Opravdu dost naštvat se dokáže, když vidí, jak se na někom, jakkoliv, provozuje násilí. V takovéhle situaci za sebe opravdu neručí a je schopná všeho. To pak dokáže dosti překvapit kolemjdoucí občany. Její pouto k přírodě a zvířatům je opravdu, občas až nepochopitelně, velikánské, silné a neutuchající. Pro ta nemluvící stvoření by byla schopná udělat cokoli a kdykoli. Vzbuďte ji ve 2 hodiny ráno ke zraněnému psovi a ona se bez problému jako blesk probere a doslova letí tomu chudáčkovi na pomoc. Ano, přírodu miluje, ale jestliže se objeví pavouk, couvá, jak nejrychleji to jde, protože… ne, prostě tyhle osminohé příšerky nenávidí. Zkrátka a dobře, má fobii z pavouků, nazývanou jako Arachnofobia. A věřte mi lidi zlatí, opovažte se k ní dát pavouka, nebo si z ní jakkoliv v tomto směru dělat legraci, či ji škádlit. Bude to možná to poslední, co v přátelství s ní uděláte. Je na to dosti citlivá a při blízkém setkání s pavoukem je schopna neuvěřitelně šílet. Zkrátka je to taková překážka a zábrana, která ji doprovází už pěkných pár let a nikdy se jí nezbaví. Bohužel je taková, že když jí někdo něco provede, má chuť mu to 2x tak oplatit a s pořádnou náloží pomsty. Pokud se potká s nějakým člověkem, který je takový ten typ, co rád provádí lidem různé vtípky a rošťárny, tak se k němu většinou přidá a to pak natropí tolik neplechy, že se tomu směje ještě další týden. Jestliže bychom se zajímali o její ne moc kladné vlastnosti, patří mezi ně i její ústupnost. Někdo na ni něco vybalí, vychrlí a vžene jí do obličeje, že je taková a taková, že udělala tamto a tamto, skoro vždy se s ním jen smíří se sklopenou hlavou. Je to nejspíš i takový ten blok z dětství, který si s sebou nese doteď a také se ho už nejspíš nezbaví. Nemá důvod lhát, a proto to nedělá.

Objevila v sobě jistou povahovou vlastnost, která v ní pravděpodobně třímala až doteď. A to, že je v případě její osoby krásně vidět typ člověka, co nejdřív jedná a pak až myslí. Neříkám, že Sofia se tak chová vždy (to by asi moc daleko nedošla), ale někdy, když si na to nedává pozor, jí takové chování působí pěkné potíže. Nikdy by do sebe neřekla, že bude tak odvážná, jak se teď ukazuje. Ale opak je pravdou. To dění v Gold Pitu z ní dělá jistým způsobem jiného člověka a mění ji. Jenže si sama není jistá, zda to je dobře, či špatně.

Maličká Sofia se narodila své matce Taře Svendsenové v porodnici města Gold Pit. Konkrétně to bylo 15.5. 2069 a z jakýchsi důvodů bylo maličké Sofii, která dostala ještě prostřední jméno Charley, přiděleno příjmení jejího otce. O tom později. Prý se už jako novorozenec, co sotva spatřil světla světa, smála a její roztomilá kukadla hledala s láskyplným pohledem na doktora. Již od útlého věku se tento vynalézavý prcek zajímal o jakoukoliv zvěř a její maminka měla opravdu velký problém ji dostat třeba z obyčejného zverimexu. Dětství měla tato „Světlovlasá princezna“ – tak jí říkala matka, hezké a, i když sotva vystačili, Tara jí dávala vše, co by správná matka měla. Pak ale přišlo období, kdy šla Sof do školy a tam se děti samozřejmě bavili o svých rodičích a pochopitelně, i tatíncích. Sofia své vrstevníky jen z povzdálí sledovala a poslouchala. Co mohla taky říct, když od narození neměla tátu. A tak se jednoho dne vydala za matkou a dožadovala se vysvětlení, proč i ona nemá svého obětavého a milujícího otce. A jak všichni víme, tihle malí špunti nepřestanou, dokud nedostanou to, co chtějí. V té době ji Tara musela nějak odbýt, a proto jí slíbila, že až bude starší, vysvětlí jí, proč nemá tatínka. Tehdy to Sofi sice rozzlobilo, že nedostala odpověď, po které tak toužila, ale za pár okamžiků na to stejně zase zapomněla a užívala si svého bezstarostného života školáčka. Tara se ale přeci jen jednou rozhodla, že malá potřebuje otce. I ona sama toužila po mužském objetí a proto začala shánět partnera. Narazila na jednoho skvěle vypadajícího, tmavovlasého a milého muže, jménem Luke. Sofia byla ze svého nového tatínka nadšená a vůbec jí nevadilo, že to není ten pravý, byl to prostě muž a ona potřebovala nějakého tátu, v té době se nestarala o to, jaký byl.

Pár měsíců jim to takhle klapalo a dokonce se plánovala i svatba, ale jednou, když byl večer, se Luke vrátil z hospody a byl hrubý. Taru několikrát uhodil, že se jí spustila i krev z nosu a malou Sofi taky. Tak to trvalo dobrých pár měsíců, mohl to být i rok. Ve škole se o to začali starat i učitelé, protože vážně bylo divné, že Sofie chodila každý den s novými modřinami a pohmožděninami do školy. Zavolali sociální pracovnici a policii. Byla tahačka s těmito silami a nakonec to dopadlo dobře. Luka zavřeli do vězení, neboť se dozvěděli, že i v dřívějších dobách zmlátil a fyzicky i psychicky týral i dalších několik žen, které se ale báli to říct, stejně jako Tara. Ale všechno nakonec vyřešila Sofie, i když nevědomky, bylo to tak. Hrozilo i odebrání Tařiny dcery a její uložení do dětského domova, ale všichni poznali, že když zmizel Luke, vše bylo zase v naprostém pořádku.

A tak zase žili sami. Sami, ale šťastně. Po základní škole se Sofie vydala na střední veterinární školu. Už odmala byl její sen stát se léčitelkou nemocných zvířat, které její pomoc potřebují. Matka jí to nezakazovala, řekla, ať dělá to, co ji baví, i když by z ní ráda měla opravdovou doktorku, anebo nějakou právničku, protože i ona sama vystudovala právnictví, ale nakonec skončila v jedné nejmenované firmě, díky které se setkala se Sofiiným otcem. A právě v 17 letech se Sofi znovu zeptala na otázku, kterou své matce položila před mnoha lety, ještě jako malý prcek, co nedosáhne na domovní zvonek. Matka se s povzdechem posadila na pohovku a vyprávěla jí, že: Když měla čerstvých 26 let, dostala se do jedné firmy, jejíž jméno pro jistotu neříkala. V té době se začínala koukat po mužích, jelikož to, co vždy jen měla, byly úlety, i když ona chtěla něco víc, osoby opačného pohlaví ne. A proto už vážně toužila po pravé lásce a opravdovém vztahu. V práci narazila na svého kolegu Jamese Kaharda, který, jak poznamenala, je tedy její otec. Byl na ni milý, vždy jí lichotil, jak moc jí to sluší, párkrát ji i pozval na večeři. Jednoho večera se vydali na večírek, a jelikož už měli v krvi nějaký ten alkohol, nepřemýšleli nad svými činy. Z toho večírku zamířili na hotel, ve kterém se to stalo. Jeden večer, pár okamžiků a vše bylo jinak. Jen co to Tara zjistila, uháněla za Jamesem s doufáním, že ji pochopí, bude při ní stát a budou šťastná rodinka. Vůbec nevěděla, že její „partner“ má ještě jinou přítelkyni a tohle s Tarou bral jen jako jeden velký úlet, ze kterého, jak doufal, nějak hezky vybruslí. Avšak jen co James z Tařiných úst uslyšel, že spolu čekají dítě, vydal se pryč. Prostě z místnosti, ve které stáli beze slova vybruslil a zmizel. Tara tomu nemohla uvěřit, ale realita byla tvrdá a ona jen s pomocí jejích rodičů všechno tohle zvládla. Prý si je jistá, že Sofiin otec žije i se svou ženou, o které ví, že s ní byl i v jejich „vztahu“ v Gold Pitu. Tak se to stalo a tak to je… Sofia jen zírala na matku s otevřenou pusou. Jaksi nemohla uvěřit tomu, že by její otec byl takový hajzl. Ale byl. Plánuje ho jednou navštívit a to si za rámeček nedá, co tam udělá za divadlo. Matky jí je šíleně líto, nedokáže si představit, jak jí muselo být. V ten den, kdy Sofi dělala maturitu, a úspěšně ji dodělala, se stalo něco, co jí doopravdy změnilo pohled na jednu věc, no spíše tvora.

U jednoho spolužáka, se kterým chodila do třídy na střední škole, se pořádala oslava úspěšného udělání maturity. Sof tam samozřejmě šla, je to velice společenská osoba, takže se moc těšila. V tu dobu zrovna chodila s jedním o rok starším klukem, kterého nadevše milovala a i on ji. Párty byla v plném proudu, kamarádi si užívali, když v tom se jeden klučina ozval, že kdo je více odvážný a nechá po sobě lézt jeho novou tarantuly. Co myslíte, všichni skandovali Sofiino jméno, protože byla známá svou láskou k přírodě. V tu chvíli byl ale nejradši byla na úplně druhém konci světa. Nechtěla, ale už dost opilí kamarádi se rozhodli, že když nechce sama, dostanou ji tam násilím. A tak ji samozřejmě čapli za ruce vedli k tomu kamarádovi, co měl v nádobce toho obrovského pavouka, který vypadal hrozně strašidelně. Všichni se chechtali, jen ona ne. Protestovala, a když jí přiložili pavouka na ruku a on začal pomalu šplhat nahoru, s šíleným jekotem sebou začala škubat, pavouk se ale držel, a proto sebrala všechny síly a vyškubla se jim, pavouka rukou shodila na zem a něco na něj hodila. Neváhala a pádila domů jako namydlený blesk. Bohužel od této doby si vybudovala šílený odpor k pavoukům a i onu Arachnofobii. Aby toho nebylo málo, s nešťastnými okamžiky, jakoby se pytel roztrhl. Druhý den jí její přítel, William, oznámil, že se budou stěhovat napovrch a už nikdy se neuvidí. Proto se s ní rozešel a ještě ten den zmizeli. Sofia to hrozně těžce nesla, chvíli se dokonce do sebe i uzavřela, ale pejsek plemene Border kolie jménem Cara, jí zase dodala radost do života. Začala se také zajímat o již zmiňovanou dobročinnou činnost a vydala se na vysokou studovat veterinářství a farmaceutiku.

V 18 letech také poprvé spatřila televizní show jménem Rowin’s, ve které vystupoval nějaký muž jménem Erwin Uriel Kahard. Ihned jí zaujalo jeho příjmení. Že by otcovo další dítě, o kterém neví ani ona, ani její matka. Chtěla zjistit něco víc, ale nijak se k němu nikdy nedostala. Přeci jen, slavný člověk, který má mnoho fanoušků a lidí, kteří se o něj zajímají, neměla jak si o něm zjistit víc, tedy ano, na internetu, ale tam se nepsalo o tom, kdo je jeho otec a takové ty extra osobní informace. Ve 21 letech se odstěhovala do vlastního bytečku, který sice nebyl nějak extra velký, ale vystačila si. Krapet skromně, ale i přesto celkem moderně vybavený, protože si na nábytek šetřila už dlouho, zasloužila si to. Caru nechala u matky, aby měla společníka. Sofia stejně potřebovala klid na učení. Uběhlo to celkem rychle a už jí zbývá jen kousek a bude mít dokončenou vysokou školu. Plánuje si svůj budoucí život, už si pomalu zajišťuje svoji veterinární ordinaci, i když prozatím pomáhá jedné příjemné veterinářce poblíž jejího domu. V době, kdy přešla do 4. ročníku na vysoké škole, dověděla se o tom, že onen Erwin má i manželku, která momentálně kandiduje na starostku. Nechápe to a rozhodně chce zjisti víc!

A za poslední rok se toho v jejím prostém životě událo opravdu mnoho. Od veselých věcí až po ty méně veselé, až smutné, či dokonce tragické. Ani nechtěla věřit, že by se až takové věci mohli stát. Opak byl však pravdou, bohužel – ale jen v určitých událostech.

První věc, kterou bych zde jistě měla zmínit je prvotní setkání s jejím, ač nevlastním, bratrem Erwinem. Kde? Na veterinární stanici, což je prakticky její druhý domov (ale to je vícero míst), avšak o to tu teď nejde. Konečně se potkali. Vůbec nevěřila, že by se to mohlo stát. Spíše si nemyslela, že by nějakého bratra mohla mít, ale veškeré okolnosti tomu napovídaly, takže to nebylo možné jinak, ještěže! A ke za toho zodpovědného idiota (nic ve zlém, myšleno v dobrém) víc než ráda. Její starší bráška ochranář.

Další věci bych moc nerozmazávala, jelikož Sofia na tohle vzpomíná ne moc ráda a pokouší se na to nemyslet. Však občas se nezadaří. Gin… Parker… a jejich složitý vztah. Zkrátka si uvědomila, že ona, jakožto velice křehká osobnost, by nemohla žít s člověkem jako je Gin. Moc dobře si uvědomuje, že její odchod byl tvrdý, jenže s tím už nic pravděpodobně nemůže udělat a tam někde v zadní části svého srdce se tím bude trápit napořád. A je si vědoma toho, že omluva NIC nenapraví. To si myslím stačí. Kdo umí číst mezi řádky, tak si dá jistě pět a pět dohromady.

Stalo se toho opravdu mnoho, tolik akcí a informací, co plnily její hlavu k prasknutí. Bylo jí jasné nebo alespoň tušila, že to dění v Gold Pitu nemůže dobře skončit.

V době, kdy ještě byla s Ginem ji Erwin seznámil s jedním kolegou z práce. Jimem Daltonem a ani vesnu by ji nenapadlo, co se stane za nějakou dobu.

Ale osud to tak chtěl a teď? Očekávají prcka. Prožili spolu vážně moc věcí. Nezapomenutelných okamžiků a Sof si je opravdu jistá, že Jimmyho vážně miluje a chce s ním být až do skonání světa (to je jak nějaký konec pohádky, kdy se princ s princeznou vezmou a jsou spolu až navěky věků, co?).

Jenže po opravdu krutém protestu u Prefektury byla nucena odejít z Gold Pitu na povrch, do Londýna. Bez Jima. Nemá tohle město v lásce. Ne, nemá. Chce se vrátit, ale neví, zda to bude ještě někdy vůbec možné. Jimmy jí dal však slib v podobě žádosti o ruku. Teď jí už nezbývá nic jiného než jen čekat, že se ještě někdy vrátí a s Jimem se uvidí. Ale kdo ví, jak to všechno ještě bude…