Přezdívka hráčky | Anna |
Jméno | Anna Selene White |
Věk | 25 |
Zaměstnání | doktorka |
Místo pobytu | Gold Pit |
Původ | New York City, New York, USA |
Stav | svobodná |
Avatar | Gemma Arterton |
Anna je atraktivní slečna, která měří kolem 170 cm, což je tak akorát. Je za to taktéž i velice ráda. Nikdy ji neomrzí se na někoho dívat se z hora nebo z očí do očí. Taky si díky svojí výšce nemusí lámat nohy v podpatcích. Její váha je optimálně, možná dokonce i trochu menší než by měla být. Postavu má atraktivní.. Nohy má dlouhé i bez podpatků, křivky hezky zaoblené a pas útlý jako kdyby nosila korzety. Nevadí jí své přednosti ukazovat, ale přeci jen ze sebe nedělá žádnou lehkou dívku. To ani za milion. Má nějakou sebeúctu. Obličej má lehce oválný, jemných rysů. Pleť jí zdobí pár pih, které jsou skoro neznatelné, ale z bližšího pohledu se dají rozeznat. Vyskytují se především na malém, rovném nose. Veliké oči mají tmavě hnědou skoro černou barvu, že se v nich ve správném světle i panenky ztrácejí. Ty lemuji středně dlouhé, tak akorát husté, černé řasy a nad nimi se klene upravené obočí. Plné rty jsou to, co člověka hned po očích zaujme. Mají zvláštní barvu, ne přímo růžovou ani přímo červenou. Spíše něco mezitím tím. Když se usměje a to, že se to stává často, ukáže svoje bílé, v rámci možností i rovné zuby. Do práce se líčí pouze decentně, jen řasenku a lůj na rtech. Pokud ale vyráží za zábavou, tak se trochu odváže. Doma se nelíčí vůbec. Zastává poměrně zastaralý názor, že ženy jsou nejkrásnější nenamalované. Obličej jí lemují tmavě hnědé, skoro černé rovné vlasy, které má však díky natáček nebo copům často lehce navlněné. Jsou dlouhé pod lopatky a nejčastěji je mívá v copu nebo jednoduše rozpuštěné.
Má pár jizev, jak na srdci, tak na těle. Kromě těch pár pih, které má na nose, taktéž nosí nepěknou jizvu na pravé šlapce. Pak je tu jizva na levém zápěstí, která vypadá jako kdyby si ubližovala, ale není tomu tak. Nakonec jedna popálenina na levém předloktí od žehličky a tetování v podobě tří malých ptáčků na levé lopatce. To je všechno, co tak nějak ´zohyzďuje´ její tělo.
Její styl oblékání je různorodý. Jakožto milovník sportů má ve skříni trikoty, legíny, elasťáky a podobné věci. Do práce se obléká do riflí a bílého trika. V tomto případě její jedno, jak vypadá, protože stejně bude nosit doktorský plášť. Mimo domov a práci je oblečena různě. Na různé zábavy se obléká do šatů a podobně. Na kulturní akce elegantně a venku nosí prostě rifle a tílko nebo legíny a volné triko, které jí visí i přes boky. Jejím snad nejoblíbenějším kusem oblečení jsou tepláky a minimálně o tři čísla větší mikina s kapucí. Toto nosí doma pokud je zima. Pokud je teplo, tak jsou to pouze kraťase a triko s nějakým potiskem. Jak jsem již řekla.. Obléká se různě, ale její šatník obsahuje všemožné oblečené. Šaty, sukně, rifle, legíny, trika, roláky, tílka.. A ohledně bot. Tak tam je to jednoduché.. Hlavně pohodlnost. Nějaké boty na podpatku by si obula snad jen na nějakou oslavu, ale jinak ty vraždící podpatky nechce ani vidět. Tenisky jsou základ. Ale doma chodí převážně bosa.
Anna, která si nechává říkat i Selene, je velice rozporuplná osoba. Její minulost ji poznamenala a proto celou její podstatu naprosto změnila. Přesto z ní cosi z té malé, drzé a nezkrotné Anny zůstalo. Když byla mladší byla samá ztřeštěnost, drzost, plná pusa mouder a vždy musela mít poslední slovo. Teď je z ní ale uzavřená, přesto milá žena, která se drží daných věcí a nepřipouští si změny ve svém životě. Nemá přátele, protože ji nikdo doopravdy nezná a jí to tak vyhovuje. Působí dost křehkým dojmem. Hodně lidi by řeklo, že je přízemní, úzkoprsá, což je pravda. I když si to Anna nepřiznává, tak taková doopravdy je. Nesnáší změny, vše si musí pořádně promyslet, ale i tak jí občas ujede jazyk a vypálí nějakou slušnou nadávku nebo se vzepře. To už se ale nestalo dobré 2 roky minimálně. Takže, abychom si to shrnulo. Je to přízemní, uzavřená, milá slečna, která nesnáší změny. Jinak by ji ostatní ani nemohli popsat. Na zábavy už taky dobrých pár let nechodí. Nevadí jí být mezi lidmi, ale moc nemluví. A pokud mluví, tak rozhodně nemluví o sobě. Nesnáší, když o sobě musí mluví, protože její život nebyl zrovna jedna báseň. Když se jí někdo ptá na její minulost, tak odpovídá spíše úsečně a hraně lhostejně. I po tolika letech jí není dobře při pomyšlení, že by někomu měla o sobě něco říct. Když uslyší hudbu, začne tančit. Nebo se přinejmenším vlnit. Nemá ráda povrchní lidi, co si o sobě myslí, že jsou víc než ostatní. Strach ji hodně ovládá. Bojí se zrady a proto se nikomu nesvěřuje. Je to jen obyčejný strach, kterého by se ráda zbavila, ale není nikdo, kdo by jí s tím pomohl.
Svoji práci naprosto miluje. Je obětavá a proto se pro ni práce doktorky výborně hodí. I kdyby ten člověk, který by byl v ohrožení života, byl její nepřítel, tak by mu pomohla. Její svědomí jí totiž nedovolí udělat něco jiného. Je si vcelku vědomy věcí, které se dějí v politice Gold Pitu, ale moc se o ni zajímá, protože jí ani nerozumí. Žije v menším domečku sama a jí to vyhovuje.
Moc zájmů nemá. Většinu času stejně stráví spánkem nebo prací. Pokud si ale najde čas, tak buď chodí do parku běhat nebo si tančí po domě. Miluje tanec. Když byla malá, chtěla se mu věnovat i profesionálně, ale nakonec to nevyšlo a teď si musí vystačit s jen rekreačním tancem. Přesto tančí všechno možné.. Balet, hip-hop nebo snad tango. Nic z toho jí nedělá problém. Taktéž ráda čte.. Především romány a dobrodružné knihy. Fantasy jí zrovna neberou. Má panický strach z kulem, proto si vlasy vlní pomocí copů nebo natáček.
Anna Selene se narodila… no, vlastně ona ani neví, kde. Pár dní po svém narození, které se plus minus datuje na 1.1, se objevila v přenášecí sedačce u dveří dětského domova nebo taky sirotčince.. Nazývejte si to, jak chcete. Již odmalička byla samá radost. Dělala hlouposti, vyvolávala bitvy s jídlem, sem tam někoho praštila, ale to bylo pouze do jejich 9 let. Měla nejlepší kamarádku, jmenovala se Lucia, ale tak trochu ji zradila, když se přidala k těm děckám, co šikanují ostatní. A právě v tu dobu si zasedli na Annu, která z toho byla dost mimo. Často jí mlátili nebo jí dělali naschvály a to není ještě všechno. Nejvíc ji pravděpodobně bolela Luciina zrada a v tuto chvíli se z ní stala na uzavřená dívka, která nikoho nechce a nikomu se nesvěřuje. Takhle jí život ještě chvíli probíhal. Ve zmatku, strachu a smutku. Často proplakala noci. V desíti omylem dupla na hřebík, který jí projel pravou nohou. Dětský domov byl to nejhorší místo na světě. A podle ní ten hřebík nastražili ty šikanovací děcka. To se ale už nikdy nedozví. Ve škole se jí moc nedařilo a propadala. A pak nastal ten zlom. V ten den se jí to stalo. Ta další jizva. Bylo jí třináct, byla malá a ustrašená. Ty děti jí to udělali schválně.. Kusem rozbitého skla. A tak vznikla jizva na zápěstí.
Nakonec ale i ona měla v životě štěstí. Sice malé a krátké, ale přesto měla. V patnácti si ji adoptovala jeden bezdětný pár. Anna nikdy nepochopila, proč si vybrali zrovna ji, když dospívá a tak.. Ti dva se jmenovali Patrisha a Fred a bylo jim kolem třiceti. Byla to teda zvláštní rodina, ale jim to bylo jedno. Po nějaké době jim začala Anna důvěřovat, ale přesto se jim nesvěřila s tím, co se jí dělo v dětském domově.
Tato trojčlenná rodina se rozhodla procestovat svět. Všichni tři rádi cestovali a proto se jim to zdálo jako dobré řešení. Jeli do Austrálie, Evropy, Jižní Ameriky a nakonec, před rokem zakotvili v Africe. Zjistili, že je v Africe podzemní město a rozhodli se zakotvit natrvalo tam. Tak se tedy přestěhovali do podzemí a zabydleli se. Jenže tato rodinná pohoda prostě nemohla trvat věcně. Anna byla už dospělá, když Patrishu srazilo auto. Nepřežila to a Freda i ji samotnou to dostalo na kolena. A v té době se rozhodla definitivně. Stane se doktorkou, aby už nikdo další nezažil takové zklamání a smutek ze ztráty blízkého. Fred byl na tom psychicky špatně, ale nakonec se z toho pomocí Anny dostal. Ta se o pár let později, když jí bylo 24,5 let odstěhovala do vlastního domku, ale i tak pořád navštěvuje Freda a pomáhá mu.
Lidi si myslí, že prý nikdy neplakala, ale to je lež. Jen ji nikdo nezná tak dobře, aby viděl v jejích očích slzy, když si vzpomene na Patrishu nebo na život v dětském domově. Nikdo neví, že si doma občas popláče ze smutku. Ona si ale myslí, že slzy jsou znakem síly, protože vyjadřují to, že je člověk, že cítí a žije.