Koizumi Ayane

Kdo ví, jestli je to nějaká mutace způsobená staletími konzumace rýže, nebo jde o nějaké kouzlo, jedno je jisté – asiaté vždy vypadají mladší, než ve skutečnosti jsou, a i v kmetském věku by s přehledem vyhráli soutěž krásy. Takže i když Ayane už před nějakým časem překročila onu magickou hranici třicítky, které se většina lidí úplně děsí, nikdo byste jí její věk neřekli. A ona dost mate tělem – jak už vzhledem, tak i svým energickým chováním. Se svou jemnou a pružnou pletí s minimem vrásek, kterou by jí mohly mnohem mladší ročníky žen závidět, by se s přehledem klidne mohla vydávat za mladistvou, obléct si svou starou, typicky japonskou, školní uniformu, do které se stále bez problémů vejde, a vydat se jako studentka do ulic. A i když to nedělá, jak byli někteří mladíci překvapení, když je vzhledově jejich vrstevnice s pobaveným smíchem poplácala chlácholivě po hlavě a oznámila jim krutou pravdu svého věku. Na bezchybné pleti obličeje jí žádná znamínka nebo jizvičky nenajdete, jako puberťačka měla s akné štěstí, prakticky se jí vyhnulo a nic nezanechalo. Co stojí za zmínku, je šest drobných znamínek táhnoucích se jako hádek přesně podél obratlů páteře a na každé lopatce jedna piha, jako kdyby tam snad někdy v dávném minulém životě měla křídla. No, teď anděl rozhodně není.

Pěknému obličeji dominují její oči, pro asijskou rasu typického, mandlového tvaru. V těhle tmavých, výrazných hnědých očích, které se dokáží dívat měkce a laskavě, či vás tvrdě probodnout, může jen velmi pozorný pozorovatel rozpoznat jemné zlatavé tečky, připomínající rozsypaný zlatý prach na tmavé obloze. Pod rovným, souměrným nosíkem se nacházejí drobné rty, o kterých si od dětství od příbuzných tetiček vyslechla plný kopec, jak jsou až příliš malé, a že se s nimi jen těžko vdá, ale starší sestra je připodobnila k roztomilému, nerozkvetlému poupěti. Tyto své „příliš malé rty“ se nebojí zvýraznit jásavou barvou rtěnky, například růžovou či fuchsiovou, což dost často bývá onen jediný výrazný kousek v jejím jinak strohém outfitu, který ho trochu prozáří. V její kabelce ale nechybí ani sytě červená, univerzální nude odstín, nebo pouze lehce tónované balzámy na rty. Oči si ale zvýrazňuje jen minimálně – řasenkou vytáhne na světlo nepříliš výraznou linii řas a paletka hnědých stínů na víčka jí bohatě postačí k nenápadné mu zdůraznění jejich krásné barvy.

Přirozeně černé vlasy si už roky společně s obočím barví na o několik odstínů světlejší hnědou barvu a po mladickém období, které ji vydrželo do dvaceti šesti let a skončilo jejím povýšením na konzulku, vlasů dlouhých až po linii úzkého pásu, nosí delší mikádo po ramena. Tento praktický účes si dle potřeby, nálady a času obměňuje – jednou nosí vlasy celé vyžehlené, jindy si natočí konce či ofinu, nechá je lehce zvlněné, nebo je stáhne do hladkého ohonu na týlu. A doma není nic jednoduššího, než je ledabyle upevnit do rozcuchaného drdolu. Tam si totiž na žádnou slečnu Dokonalou nehraje a bez rozpaků chodí neučesaná a s kruhy pod očima tak, jak se probudila, a je jí úplně ukradené jak sama před sebou vypadá.

Štíhlá, a pro mnohé dokonalá postava, je výsledkem tvrdé práce v tělocvičně pod dohledem drahého trenéra a vyvážené stravy… Nebo to byste při pohledu na pevné křivky jejího těla očekávali, opak je ale pravdou. Pro svou postavu nedělá nic. Běhání? Pak by byla jedině celá zpocená a lepivá. Plavání? Chlor z bazénu by jí zničil vlasy. Kolo, posilování, kolečkové brusle, tanec…? Nic. Její taneční schopnosti tedy nejsou zrovna zanedbané a nekončí povinnými tanečními ve školních letech, kvůli závazkům v práci se ve společenském tanci musela chtě-nechtě zdokonalit. Ale kromě toho, že musela ze stejného důvodu docházet i na kurz sebeobrany a obstojně zvládá základy bojového umění, je to příšerný lenoch. Možná si trochu zaskáče s nějakým cvičitelem v televizi, ale tam ji nikdo nevidí a nekontroluje, takže jí to moc dlouho nevydrží. Ve dnech volná je gauč před televizí a ona jako velký fanoušek jídla všeho druhu na něm uvelebená s miskou nějakých výborných a hrozně nezdravých pochutin, plechovkou piva nebo limči, nejčastější poloha, kde ji uvidíte. Tedy neuvidíte, protože tuhle svou rozvalenou a rozcuchanou podobu nikomu neukazuje. Asi za to zase budou moci ty zázračné geny, ale ať do sebe cpe cokoli, a i přes to, že jinam než maximálně na procházku ji nedostanete, stejně nepřibere ani gram. Ani i když by měla, protože 48kg na jejich 168cm zní i docela děsivě. Ale i přes doporučení lékaře se jí nedařilo nějaká kila nabrat, ale protože zatím opravdu nepřipomíná chodící kostru, přestala se tím prostě zabývat, dál si lenivě papká nachos a vesele netloustne.

Co se jejího šatníku týče, tak dvě a půl třetiny tvoří styl oblečení odpovídající správnému dress-codu. Ve své práci reprezentuje nejen sebe, ale celý svůj stát, a proto musí nějak vypadat. Hedvábné halenky s nařasením; košile; písková, hořčicová, černá a námořnicky modrá sáčka a kostýmky; sukně po kolena a nezbytné elegantní boty na vysokém podpatku, kterými si přidá pár potřebných centimetrů k dobru. Na recepce je pak ale nutno sáhnout pro něco ještě honosnějšího, takže jí ve skříní přebývá několik krásných a tomu přiměřeně nákladných modelů od několika docela zvučných jmen návrhářské branže. Doma se ničím takovým nezatěžuje, vytahané a pohodlné tričko, na kterém většinou nechybí nějaká ukázková skvrna od kečupu, společně s tepláky, nebo jen v kalhotkách a triku, a ven ve dnech svého volná taky většinou obleče něco neformálního a uvolněného. Ze šperků nosí vkusné malé náušnice, místo pro hodinky někdy obsadí elegantní náramek a krk ozdobí tenký řetízek, nebo i korále, na klopě se zase skví brož, nebo kovový odznáček.

Ayane je člověk jako každý jiný – i když ona si dost často myslí, že je něco víc -, a tak není jednoduché ji popsat pouze několika větami. Ty lepší a horší vlastnosti jsou v ní v různém poměru promísené.

Je to člověk často arogantní a materialistický. Arogantnost si ale může dovolit, protože na svém poli působení je opravdu dobrá a vždy, když se jí něco povede, nezapomene svůj úspěch bezostyšně oznámit okolí a dožadovat se chvály. Samozřejmě, že se pochválí i sama, ale ocenění od jiných lidí jí dodá ten správný pocit zadostiučinění. Je dobrá a ví to, což se v jejím chování dosti promítá. Její úspěch v oblasti diplomacie ale nepřišel jen tak sám. Samozřejmě, že si ho zasloužila. Svou pozornost obrací pouze k práci a výdělku, jiné cíle na svém seznamu (prozatím) nemá. V práci musí svůj úkol za každou cenu dokonale vykonat, nic jiného než perfekce nepřipadá v úvahu. Její přízvisko od kolegů – „slečna Dokonalá“ – má reálný základ, ale nikdo by jí tak do očí neřekl. Ona sama si to ale moc dobře uvědomuje a toto tvrzení podporuje, je na tu přezdívku i hrdá, i když ji někdy lehce zamrzí. Ale práce je práce, žádné kamarády si tu neělá, jen výhodné známosti. Taková v práci je – profesionální, excelentní a nepřekonatelná.

Bystrý mozek, rychlý a správný úsudek a schopnost mluvení a vyjednávání s lidmi – to vše a ještě další schopnosti jsou nutné, aby se diplomat mohl na kariérním žebříčku posunovat vzhůru. Ayane rozhodně nechybí. Je milou a okouzlující osobností…no, po většinu doby. Ve špatné náladě, což ale není podmínkou, ve chvílích, kdy jde její podoba slečny Dokonalé pryč, se na vás klidně podívá s výrazem pouličního gangstera „Co chceš?“ a v odpovídajícím tónu vám i odpoví.

Doma totiž neplýtvá časem na to, aby chodila dokonale oblečená, učesaná, nalíčená, a i většinu dobrých způsobů nechá stranou zase na všední den. Líně polehává a spí do pozdního dopoledne, než se vyhrabe z postele a přesune se na gauč k nějakému nekonečnému seriálu, kde většinou stráví zbytek času zase až do večera, kdy je čas spát. Nějaké aktivní trávení volna pro ni tedy není, ke sportu jí někdo donutí jenom devítiocasou kočkou, po velkém vnitřním přemlouvání se možná vydá na procházku. Ale bydlí sama, takže tahle její vlastnost nikoho neobtěžuje, a ona je s ní spokojená. Dřív proti sportovním aktivitám nic neměla, ráda si zahrála fotbal, nebo ve škole přehazovanou, při přestupu na vyšší střední se v ní ale něco jako kdyby zlomilo, a ona běhání po dráze vyměnila za poskakování v karaoke baru.

Nemá krátkou trpělivost, ani extra výbušnou povahu, v oblasti svého působení si horkou hlavu ani nemůže dovolit, protože následky by mohly mít mezinárodní dopad. Proto v práci zachovává rozvahu a pečlivě volí slova a ty ohnivé řeči si nechá do soukromí, kde dokáže být hodně živá. Možná je to důsledek zachovávání etikety v práci, nebo její vrozená přirozenost, ale mimo profesi je hravá, nečekaně objímá lidi, nebo jim skáče na žádá a rozverně se baví jejich reakcemi na její dětinské chování. Jak zareagujete, když se dospělá žena s tváří dívenky zatvrdí, dupne nožkou v podpatku a trucovitě nafoukne tváře?

I když by tomu její rodiče byli velmi rádi, ona si myslí, že na rodinu, domek, psa a velké auto má ještě dost času. Užívá si práci a někdy si najde čas na krátké románky, které většinou po dvou třech měsících skončí, protože nejsou perspektivní, a zatím jí to ke spokojenosti stačí.

I když byla narozena ve vodním znamení Štíra, ohnivý aspekt Marsu (nebo jak jsou ty astrologické řečičky) ji silně ovlivňuje a tyto dva různorodé proudy se v ní perou, takže může působit poněkud rozházeně, jako kdyby měla několik osobností, které vytahuje podle potřeby. V práci jedna Ayane – slečna Dokonalá, sama doma druhá Ayane – lenoška s ignorantským přístupem, a třetí pro lidi – dětinská a hravá.

V okolí ostatních – nutno podotknout mimo práci, protože tam jdou všechny vtípky ostře stranou a vše musí být tipťop – hýří prakticky nekonečnou energií a z tváře jí nemizí roztomilý úcul. Chování dospívající dívenky v ní od puberty jaksi zůstalo a ani ve „vyšším“ věku třicátnice nevyprchalo. Každou chvilku někomu rozcuchá vlasy, udělá pomocí prstů „rohy“,nebo v přehnané trucovitost nafoukne růžové tváře. Tahle živá osůbka je i svou mluvou rozkošná, hned vám přišije nějakou milou přezdívku a po dětském způsobu bude protahovat hlásky, či rovnou začne kňourat. To může být jak roztomilé a sladké, tak… hrozně otravné.

Koizumi Ayane se narodila páru Takihiro a Yukiji v nemocnici v Kjótu dne 11.11.. Den plný jedniček znamenající štěstí předpovídal šťastnou budouvnost a tak malá Aya vyšla do svého života s předpokládaným štěstím v kapse. Možná i díky tomuto božskému předurčení se v pořadí druhé dítko a také druhá dcera rodiny Koizumi zdravé vyvíjela a rostla jako z vody. To neznamená, že by vzrůstově dosáhla nějaké závratné výše, do dospělosti se vyšplhala na průměrnou hodnotu asijských žen, ale v období dětství a dospívání ji nikdy nepotkalo nic vážného. Jako každé dítě lítala po venku a hrála si s kamarádkami že školky, společnicí při hrách jí také byla její o 5 let starší sestra Misaki, ke které díky její kráse a příjemnému vystupování, pro jenž ji všichni měli rádi, velmi vzhlížela a měla v ní svůj vzor. Zvlášť když ona byla dítě rozverné a chyběla ji ona klidná aura a elegance, která se kolem její onee-chan, vzhledem tradiční japonské krásky, vznášela.

Díky tomu, že starší sestra jejich matky se provdala do Ameriky a ke všemu do korejské imigrantské rodiny, na ročním harmonogramu byly pravidelné návštěvy příbuzných v zámoří. Z rozvětvené strany nového korejsko-amerického příbuzenstva získala velkou spoustu bratranců a sestřenic. V těchto obdobích pobytu v zahraničí se jasně projevil její talent na jazyky, protože stačila chvilka dětského dovádění a už večer u jídla nadšeně vykřikovala nové výrazy, co se naučila. Což o to, děti se ani moc dorozumívat nepotřebovaly, ale ji ta slovíčka bavila. V jejích šesti letech přibyl do početné mezinárodní rodiny poslední přírůstek, po ní nejmladší bratranec – tetičkou Miharu vymodlený syn, který dostal jméno Gin. Později, protože ostatní děti byly v poměru ke Ginovi už dávno odrostlé a ve svých dvaceti letech se jen těžko daly přemluvit ke hře s desetiletým kloučkem, pro ni to s pouze šesti letým rozdílem nebyl takový problém, a tak mu s radostí vycházela vstříc – hrála s ním fotbal, který v tu dobu bavil i ji, bavili se, nebo se navzájem učili anglicky, japonsky a korejsky.

Její nadšení pro cizí jazyky se s ní neslo i do školních lavic, kde se snadností sobě vlastní proplouvala hodinami, excelovala v japonštině i kaligrafií, a v pozdějších ročnících až do vyšší střední ve vyučovaných cizích jazycích. Slušný náskok už měla a neváhala se touto svou vášní zabývat i ve chvílích volna. Japonština a angličtina jí totiž nestačily… Na rodiče s placením kurzů nemůsela ani příliš naléhat, dobře její nadšení a nadání vypozorovali. Zdokonalila se v korejštině a navrh si přibrala francouzštinu, která jí učarovala z jednoduchého pubertálního důvodu: ti sexy chlapíci ve filmech mluvili jako zurčící potůček a její mladé srdce, které toužilo jak po lásce tak po dobrodružství cestování, se chtělo s nějakým šarmantním Francouzem potkat a….pokecat. Mladé dívky mají mnoho snů, ale i když žádného Francouze nepotkala a na první pohled se nezamilovala, japonští mladíci jí to vynahradili. Nepodobali se sice hrdinům stříbrného plátna, ale i tak je měla ráda. Během dospívání a následného studia na vysoké škole, kde si vybrala studium mezinárodních vztahů rozšířené o výuku jazyků, si prošla skrz zdravé množství milostných pletek, které ale nikdy neprokazovaly potenciál dlouhodobého partnerství, takže je po určité době s lehkým srdcem opouštěla. Kromě jazyků ji ale jiné předměty moc nezajímaly, ale zvládala je stejně dobře, stejně jako dodatečné kurzy a přípravné školy na vysokou. Nemyslete si ale, že trávila veškerý čas učením. V pubertálním věku velkou část volna pobývala venku ve městě, s kamarádkami zašla na karaoke, kde z plná hrdla zpívala, i když postrádá hudební sluch. Hlavní byla ta zábava.

V podobném duchu probíhala i doba na vysoké škole – byla výbornou studentkou, která učivem proplouvala s lehkostí, ale nepřipravila se o zábavy studentského života. Po ukončení školy a získání červeného diplomu by podle rodičů bylo ideální, kdyby si našla přítele a v dohledné době se vdala a přivedla jim na svět vnoučata, když i manželství její sestry zatím zůstávalo bezdětné. Ale Aya chtěla něco zažít, cestovat, poznávat a taky vybudovat nějakou kariéru. Proto bylo přirozenou volbou zaměstnání mezi diplomaty a konzuly. Tedy ne, že by to byla jenom její volba. Takhle to nefunguje. Na práci diplomata si vás musí vybrat a ona úřad zaujala svými výbornými znalostmi už na vysoké škole. Že by ale bylo vyhráno a životu s Mercedesem společně s ježděním na recepce již nestálo nic v cestě? Kdepak.

Společně s dalšími 14 kandidáty byla podrobena sérií složitých testů a docházela do Diplomatické akademie, jakési vysoké školy pro budoucí velvyslance. Diplomacie se totiž jen tak neučí. Pracovala tvrdě, aby absolvovala a ona mohla uskutečnit svoje sny. Posléze ppracovala ještě dva roky v Tokiu, než byla vyslána do cizí země, konkrétně na Havaj, do hlavního města Honolulu. Měla tam originálně strávit čtyři roky, nakonec už po jednom letěla po určité události zpátky do Japonska. Poté, kdy prakticky ještě nezkušená 3. tajemnice, bravurně vyřešila únos výletní lodě, na které byla přítomna, a díky jejímu vyjednávání naštěstí nikdo nepřišel o život, i když únosci po neozbrojených pasažérech při přebírání lodí vystřelili a 8 lidí bylo zraněných. Díky ní a následnému zapojení zásahové havajské služby se to obešlo bez dalších zranění a tento velký úspěch ji přímo astronomickou rychlostí vystřelil na kariérním žebříčku vzhůru. Po odvolání zpět domů, kde celý incident popsala, získala vyšší seniórní hodnost velvyslaneckého rady. A pak už to šlo samo, další postup na sebe nenechal dlouho čekat a za velmi krátkou dobu ukázala, že ve svých 26 letech je hodna se stát velvyslankyní. Vypracovala si pověst výborné diplomatky a stačil ji na to jeden skvělé vyřešený incident, aby ukázal její schopnosti. Další úspěchy následovaly, byla vysílána do dalších zemí, aby řešila zahraniční záležitosti Japonska, nebo jen vykonala zdvořilostní návštěvu. Délka pobytu se pohybovala od týdne až po rok, nikde neměla pevný domov a jí to nevadilo. Plnila si svůj cestovatelský sen, poznávala cizí kultury a vozil ji i ten mercedes. Byla spokojená. Svou práci má ráda, i když je už prakticky pouze reprezentativní jako zástupkyně Japonského císařství.

V poslední době na ní ale rodiče a zbytek rodiny docela dost neodbytně naléhá, aby se konečně usadila, zvlášť když už překročila třicítku a starší sestře Misaki se před dvěma lety narodila holčička. S tím, že i ostatní bratranci a sestřenice již plně žijí rodinným životem, jsou ženatí/vdané s robátky, či jako jedna sestřenka přinejmenším dlouhodobě zasnoubení, ona a také Gin jsou posledními nejmladšími „dětmi“, co jsou ještě svobodní. A to znamená, že jsou DALŠÍ NA ŘADĚ a příbuzní je nenechají chvilku v klidu.

Do Gold Pitu teď přijíždí také na dobu neurčitou. Z pracovních důvodů, na zahraniční návštěvu – nejenom Japonsko se zajímá o to, co se v tomhle podzemním městě děje a jaká je tam politická situace -, ale ji zajímá i ještě další věc a to ta, že její malý bratránek jaksi skončil ve vězení. A tak se společně s jedním dalším attaché jako asistentem vydala do tohoto podzemního městečka a může jak závazky ke své zemi tak k rodině vzít jedním šupem.

Její jméno Ayane se zapisuje znaky 彩 (aya) „barva“ a 音 (ne) „zvuk“. Příjmení Koizumi 小泉znamená „malý pramen“.

Jelikož vyrůstala v tradiční japonské rodině a společnosti, je pro ni oslovení křestním jménem velmi intimní záležitost, kterou by povolila jen velmi blízké osobě a jinak by to pro ni bylo nepřípustné, a proto se nechává oslovovat v běžném hovoru jako Koizumi. Pro ni je to přirozené a ostatní stejně nepoznají od křestního jména rozdíl a často to za něj zaměňují.

Má geniální nadání pro jazyky. Plynule mluví kromě rodné japonštiny 6 jazyky: anglicky, francouzsky, italsky, rusky, korejsky a čínsky. Švédštinu zatím ovládá pouze na levelu B2. V budoucnu určitě přibydou další.

Z nutnosti svého povolání se nemůže vždy spoléhat na bodyguardy a tak byla nucena zvládnout určitou úroveň sebeobrany – je 5. kyu v judu a vysloužila si žlutý pásek – a stejně tak docházela na výuku střelby, vlastní zbraň ale nemá.