Amanda Hamilton

Amy by se řadila do té kategorie žen, která z davu nijak extra nevyčnívá. Zaprvé, není to dvoumetrový obr s šestkama, takže není čím, a za druhé, ani na sebe nijak upoutávat pozornost nechce. Na druhou stranu, nemůžu říct, že by na ní nebylo nic k vidění, to pozor. Velmi pěkně tvarovaná postava, za kterou vděčí tvrdé dřině a sportu, se vyjímá v jakémkoli oblečení, které si na sebe vezme. Ženské křivky, za které je tomu nahoře vděčná, protože ji obdařil tak akorát, za čím se také muži otáčejí. Proto může být spokojená s tím, co má. Podél obličeje s trochu ostřeji řezanější bradou a nosem, se snášejí dlouhé kadeře, jenž se od tmavých kořínků přelévají do světlounké blond, a které končí někde v půli zad, ale je to jen přibližná délka, jsou pravděpodobněji delší. Oči, kterýma zkoumá svět mají jemně čokoládovou barvu a malinkatý náznak rošťáctví byste tam po kratším zkoumání také jistě našli. Ono je to v jejích očích totiž těžké poznat, velice těžké. A nakonec dlouhé, plnější rty, pod kterými se skrývají zářivě bílé perličky.

Jak už jsem zde zmiňovala, Amanda nijak nevyčnívá z davu, a tenhle fakt se týká i stylu oblékání. Občas má sice záchvaty obrovské šílenosti, ale do toho se nezahrnuje oblékání. Fajn, s výjimkou sázek, kdy by na sebe možná natáhla i oblek kuřete, či gorily, se její oděvy nijak nevymykají kontrole. Nosí to, o čem si myslí, že jí sluší a to, co má ráda a je jí v tom dobře. Do této skupiny se dá zahrnout spooousta věcí. Barevné košile, trička všelijakých barev, šaty, tílka, svetry, mikiny,… to bych tu s takovým vypisováním byla asi až do Velikonoc, možná ještě déle. Kdysi milovala být každý den, od rána až do večera, v plavkách na pláži, či neoprenu, ale jelikož osud to chtěl jinak, musí to teď dosti omezit na dobu neurčitou. Kromě toho ale miluje, když se může doma jen tak rozvalit ve volných teplácích, tričku klidně až nad kolena a zkrátka jen tak vegetit. Klidně tak přijde i otevřít, komukoli. To stejné má i s kalhotami. Rifle, legíny, cokoliv… no problema! A boty taky tak, ale nějaké střevíčky na vysokém podpatku, s tím má vážně veliký problém, neboť se jí už mnohokrát stalo, že se někde po cestě z plesu, či párty, vymlela jen tak na rovné zemi. No jo, holt podpatky jsou zlo a tak se akorát takové obuvi vyhýbá, jinak jí nedělá problém nic. Jde do všeho. Ráda kombinuje. Takže, o oblečení jsem toho řekla dost a myslím, že to bohatě stačí.

Líčení ji baví, využívá je, ale nijak to nepřehání. Také je možné ji mnohokrát vidět s jakkoliv nalakovanými nehty. Na jakou barvičku má zrovna náladu, tu si štětečkem na nehty nanese. Kromě toho se jí hrozně líbí ty náramky přátelství a další, například gumové všelijakých barev a ty s nápisy, které pro ni mají nějaký význam. Náramky přátelství pletla jako menší, má je pořád, tedy ty, co ještě natáhne na ruku, ale ne vždy to na sebe všechno navěsí, jen občas. To záleží na náladě a taky, jestli má chuť na sebe tu kupu ozdob soukat. V neposlední řadě bych měla ještě zmínit, že se Amy kolem krku houpe stříbrný řetízek s malým, modrým delfínkem. Miluje tyto tvory a má k nim velice silné pouto. Stejně tak má velký vztah k malému křížku, které se jí na krku houpe společně s delfínkem.

Zas tak obyčejná holka, jak se na první pohled může zdát, to opravdu není. Sice kolikrát vyjde do ulic se sluchátky v uších a s výrazem aka poker face, ale nenechte se zmást, pod povrchem se skrývá mnohem více. Tedy, jak se to vezme. Jestliže si jí někdo bude dobírat, ať už se jedná o prkotinu, či něco mnohem vážnějšího, jsou dva způsoby, jak může reagovat. Buďto se rozčílí neuvěřitelným způsobem a toho člověka doslova a do písmene smete ze stolu svou odpovědí, anebo se jen sebere a ignorantsky odejde pryč. Záleží na tom, jak se zrovna ten den probudila. Ale spíše převládá ta druhá možnost, čili nevšímání si urážek a posměchu ostatních lidí. Ale jelikož se do konfliktů moc nepouští a nijak je ani nevyhledává, protože to zkrátka takové osobě, jako je Amy, nestojí absolutně za potřebí, tak se ani takových případů v jejím životě nevyskytlo. I když, náhoda je blbec. Má svoji hrdost a z takových lidí si těžkou hlavu nedělá.

Je hádává, ale není to tak časté, jak bývá u jiných lidí. Spíše je to jen chvilkové, ale dost se v takových chvílích umí rozčílit. A to hádky ani sama nevyvolává, přijde to samo, vyplyne to ze situace, sama se hádat nechce, není zlá, jen jí zkrátka někdy přetečou nervy a jestliže se rozhodne onoho provokujícího člověka neignorovat, tak se má vážně na co těšit. Nikdo asi nechce zažít běsnící bouři v lidské podobě. Ano, tak nějak by se dala popsat Amanda, když se fakt, fakt hodně naštve a dolehne na ni úplně všechno. Je schopná říct dotyčnému opravdu cokoli. Co ho urazí, co ho zraní, po čem s ni už nepromluví ani slovo, v tu chvílí to jé téhle blonďaté potvoře jedno. Fakt, že jo. A když toho už má plný zuby, řekne konečnou větu, někdy pěkně ostrý, otočí se na patě a prostě odkráčí. Má to i světlou stránku. Říkáte si, co tak na tomhle může být asi dobrého? To, že se poměrně rychle dokáže uklidnit a všechen vztek z ní vyprchá ani nebudete vědět jak. Ale nenechte se zmást, s tím, na kterém si tak dokonale vylila svou zlost, se nebude bavit pěkně dlouho. A třeba už vůbec.

A abych tu nemluvila jen o těch ne moc dobrých vlastnostech, povím vám i o nějakých těch dobrých. A že jich taky nemá málo. Díky prostředí, ve kterém vyrůstala, se z ní stala osoba milující společnost ostatních lidí. Je přátelská a nemá problém se s ostatními lidmi dát do řeči, byť neznámými. Je usměvavá, ale někdy má zkrátka dny, kdy se mračí na celý okolní svět a nemá moc dobrou náladu. Kdo takové dny nemá? Ale když se tohle pomine, tak byste se s ní doopravdy nenudili. Hrozně ráda chodí na všelijaké akce, párty, ale nepije. Nikdy. Kvůli své nemoci by na alkohol nikdy nesáhla a dokáže se dlouho bavit i bez něj. Jakoukoliv nabídku odmítá. Někdo by si o Amy mohl myslet, že je trochu ztřeštěná nebo že spadla odněkud z Marsu, Jupiteru, či jiné planety naší sluneční soustavy, ale né, nebojte se, pochází ze Země. Jen má prostě radost ze života a užívá si ho plnými doušky. Ve všech směrech. Hrozně ráda vymýšlí všelijaké blázniviny. Sázky, úkoly, a tak. To je ve svém živlu. Nikdy by se ale nesázela o peníze, vždy jen kamarádské sázky z legrace, které nemají nějaké závažné následky, na tohle si bacha dává.

Má velký cit k přírodě, jak živé, tak neživé. Také ráda tvoří kresby na toto téma. Miluje, když si může vyjít jen tak do přírody, procházet se, čerpat tu energii.

Už odmalička ji rodiče vedli k víře v Boha. Celá rodina a všichni příbuzní, přátelé v něj věří. Upřímně, je jim za to vděčná, neboť díky Bohu se kolikrát dostala z problémů. Když věří, dodává jí to sílu jít dál, i když jí je jakkoliv zle. Přes všechny ty neplechy, blbosti a vtipy, co dělá, se k Bohu obrací v ty špatné dny a chvíle a věří, že jí pomůže. Je to něco, co k ní prostě patří.

Kdykoli je ochotná komukoli s čímkoli pomoc, pokud to je v jejích silách a když ne, tak se i tak snaží pomoct. Ráda lidem nabízí svoji pomoc a má velké empatické cítění. Umí se vcítit do kůže druhých a co nejvíce je pochopit. No, ne vždy se její ochota pomoci dočká kladné odezvy.

Hrozně se bojí tmy. Dalo by se tomu říkat i panická hrůza. Vkročit za tmy do lesa? Pro ni nepředstavitelné a nemožné. Jakékoliv ty školní stezky odvahy, a tak podobně, odmítala. Je schopná se z toho strachu i rozbrečet jako malé dítě. Lidé si o ní můžou myslet co chtějí, ale Amy za to prostě nemůže. Když je doma, v prostředí, kde to zná a kde ví, že se jí nic nestane a nic na ni zpoza tmavého rohu, či místnosti, kde je zhasnuto, nevyskočí, to není tak strašné, ale jestliže jde někde po tmě, sama, tak jsou to pro ni opravdu kritické chvíle. Proto upřednostňuje osvětlená místa a ta tmavá zákoutí moc nevyhledává. A při výpadku elektřiny? Chraň Pánbůh všechny, co začnou dělat jakékoliv hrůzostrašné zvuky. Okamžitě začne ječet, brečet a šílet, aby se co nejdříve světlo zase rozsvítilo. Když je sama a dojde k takovému výpadku, je to horší. To se sekne, schoulí se do klubka a jen čeká, až to zase naskočí. Sama by ji zapnout nešla ani omylem. Je to zkrátka a dobře strašpytel.

A také bych jistě měla zmínit, že je neústupná a tvrdohlavá jako mezek. Nepřestane v ničem a chce vše dotáhnout do samého konce. A pokud možno, aby to bylo podle jejích představ, které si vytvořila. Je nápaditá a vynalézavá, což se koneckonců k jejímu povolání hodí.

K dětem má velký vztah. Na každé hodiny plavání, či tance, se nesmírně těší. Až zase uvidí tu jejich radost z výkonu, který předvedli. Baví ji je učit novým věcem a užívá se s nimi každý strávený moment. A nebude si lhát, děti na její hodiny chodí rády, protože kdyby byla špatná, stěžovali by si, měli otrávené obličeji a nechtěli by na její učení chodit. Ale oni chodí, jsou nadšení a vždy si to obě strany náramně užijí. Zbožňuje je.

Den díkůvzdání. 25.11. Slavností den, jako každý rok. Rodina Hamiltonovic se připravovala na velkolepou večeři, kdy se všichni sejdou u jednoho stolu, poděkují Bohu za vše, co jim nadělil a ještě nadělí. Tím se myslí, že všichni netrpělivě, kromě skoro dopečeného krocana v troubě, očekávali příchod malé Amandy, která se měla co nevidět narodit. Bude to už v pořadí třetí potomek rodičů Kaily a Travise. A ač se to může zdát překvapivé, protože starší sourozenci vždycky na toho mladšího žárlí, tak její dva bráchové, o šest let starší Matthew a o tři roky starší Sam, se na svou malou sestřičku hrozně moc těšili. A protože celé těhotenství dávala malá Amy mámě dost zabrat, řekla si, že ani na Den díkůvzdání nebude zahálet a konečně se podívá na svět. A tak, pár minut před půlnocí a na Den díkůvzdání, přišla na svět do rodiny Hamiltonových další členka, malá princezna Amanda.

Dětství měla tato malá cácorka naprosto úžasné. Protože celé pobřeží a vlastně celý ostrov, žil v takové harmonii a pohodě, že se tomu jen stěží věří, pokud by vám to někdo jen tak vyprávěl. Ale opravdu tomu tak bylo. Měla se skvěle. Společně si užívala se svou rodinou a se svými přáteli. A jelikož oba rodiče byli úspěšní surfaři a rozhodli se takovým směrem vést i svoje děti, tak Amandini bratři už podívali na vlnách obdivuhodné výkony. A i malá Amy se ve svých útlých letech poprvé dostala na prkno. Pro malou holčičku to byl úžasný zážitek a byla z toho doslova úžasem omámená. Nechtěla z vody pryč a úplně se do ní zamilovala. A protože měli dům hned u moře, stačilo udělat několik kroků přes pláž a mohli si takhle užívat každý den.

Jednoho dne, kdy se vracela Amy ze školy, mohla být tou dobou tak v páté třídě, se loudala po pláži a jen tak přemýšlela. Cosi ale upoutalo její pozornost. Něco leželo na pláži. Sotva se to hýbalo a jelikož byla Amy děsně zvědavá, okamžitě se vydala „to něco“ prozkoumat. Jen co přišla blíže, zjistila, že je to delfín. Zraněný delfín, který se dostal až na jejich pobřeží. Štěstí, že ho za tu dobu nějaký dravec nezabil úplně. Vyděšeně na něj zůstala zírat. Bylo jí ho tak líto. Byl opravdu ošklivě poraněný. Ihned co nejrychleji utíkala domů, říct to tátovi, aby něco udělal. A zanedlouho se už místní veterinář s dobrovolníky a ochránci vodních tvorů vydali na místo, kam je malá Amanda vedla. Delfínovi pomohli a ona se dověděla, že jen díky ní, že jej našla včas, delfín přežije. Byla nadšená, že mu mohla pomoci. A proto za ním každý den chodila, sledovala, jak se uzdravuje a když byl zdráv úplně, čekalo se, že vypluje zpátky do oceánu. Jenže kvůli zranění, které utrpěl už do konce života musel být v péči lidí. Byla z toho smutná, ale zase ji uklidňoval fakt, že bude stále vědět, jak na tom je a že je v pořádku. Dokonce, po nějakém čase, jí dovolili, aby za ním vlezla do bazénu a společně si zaplavali. Neuvěřitelný zážitek pro takovou osůbku jako je Amy. Tito tvorové jí přirostli k srdci už napořád.

Každý den trénovala. Každý den byla ve vodě, na prkně a chytala vlny. To vše pod dozorem svých rodičů, bratrů a dvou fenek australských ovčáků Nawi a Naomi. Ze všech nejvíc ale převažoval táta, který cítil a věděl, že jejich Amanda bude jednou velkou hvězdou Havaje a bude úžasná surfařka. A každým dnem to vypadalo, že se sen těch obou, Amy a Travise, stával více a více skutečností. Amy řezala vlny, mnohokrát stanula na stupních vítězů a vše bylo naprosto dokonalé.

Milovala svůj život a milovat ho bude napořád. Už odmala byla vedena k víře v Boha. Každou neděli se scházeli se všemi přáteli pod větším altánkem hned vedle pláže, který sloužil jako kostel, zpívali písničky, povídali si, přáli si jen to dobré a byli všichni spokojení. Nikdy by jiný život nechtěla.

Při jednom regionálním závodě, kdy Amanda a dalších 5 závodnic zvládlo postoupit až do úplného finále, bylo počasí ideálně utvořené pro závody. Dokonalé vlny, na kterých nabrala každá plno bodů a uchvátily porotu svými kousky. A i Amy, jakožto favoritka závodu, se nebála jít do toho po hlavě a brát si velké vlny jen pro sebe. Čekala dlouho, dlouho čekala na svou poslední vlnu v ten den… Vypadalo to, že už má závod v kapse, ale ona cítila, že ještě jedna vlna přijde. Začala pádlovat a dostala se opravdu hodně daleko od ostatních závodnic i pláže. Nikdo netušil, proč to dělá. Myslela si, že je to dobře, jenže zničehonic se začaly zvedat obrovské vlny. Připravila se, ponořila, vykoukla nad hladinu a postavila se na prkno. Chytila dokonalou, opravdu velkou vlnu, která jí hodně zvedla skóre, udělala tolik triků a výhru měla v kapse. Radovala se. Oprávněně. Jenže přišli mnohem silnější vlny, než všichni očekávali, další ji doslova srazila z prkna a než se stačila vynořit nad hladinu, smetla ji další, která praštila prknem o její levačku, čímž se jí zlomil malíček. Bez pomoci záchranářů to nešlo, mohla by se utopit, ale naštěstí vše dobře dopadlo a ona nakonec stejně vyhrála a s úsměvem na rtech se postavila na ten nejvyšší stupeň. Zlomený malíček neřešila, i když jí všichni tlačili, aby si to nechala ošetřit. Byla tvrdohlavá a říkala, že to nic není. Bolelo to, pak to přestalo, žádné problémy jí to nedělalo, ale kost jí nesrostla úplně dokonale a malíček má prostě křivý. A o celkem dost ve srovnání s ostatními prsty. Začala to brát jako svou součást a žádné potíže jí to nečiní. Vzpomínka na krušný den.

Kromě surfování byla nadaná v uměleckém směru. A proto se vydala na uměleckou střední školu. Bavilo ji kreslení a fotografování. Po dokončení studia s maturitou se ani na vysokou nevydávala. Věděla, že by tím ztratila možnost se prosadit v surfování, protože to je učení a učení a ona milovala to, co dělala a jaký život žila a nepotřebovala k tomu žádný titul vysokoškoláka. Žila skvělý život, s rodinou, bratry a přáteli. Mimochodem, ochranářskými bratry, kteří na svou mladší sestřičku nedali dopustit a museli ji chránit za každou cenu. Někdy by je za to nejradši uškrtila, ale vlastně jim za to byla vděčná. Kdo má takové štěstí jako ona? Málokdo.

Dokud jí bylo „náct“, brázdila vody a závodila, jenomže když se jednoho dne doslova zhroutila rodičům před očima, bylo jasné, že něco není v pořádku. Okamžitá návštěva lékaře ukázala, že Amy trpí cukrovkou prvního typu. Nikdo nevěděl proč, z jakého důvodu, když do té doby jí nebylo vůbec nic. Strašně moc ji to zasáhlo. Bylo jasné, že musí skončit se surfováním. Nebylo to jen kvůli tomu, že tu nemoc má a že už nebude nic jako dřív a že by to prostě nedávala, ale spíše se v ní objevil nějaký blok a tichý hlas jí našeptával, ať toho nechá. Neranilo to jen ji, i když pro Amy to byla obrovská rána, která se nikdy úplně nezahojí, ale i pro tátu, který do ní vkládal tolik naděje a věřil, že to dotáhne ještě hodně daleko, i když dotáhla i tak. Krásná pohádka skončila. Surfování učinila přítrž. Má cukrovku a s tím se nedalo nic dělat.

Nedokázala ale žít tam, kde je surfování na denním pořádku. Musela pryč. Musela jít někam jinam. Alespoň na nějakou dobu. Ty dva roky, co žila bez surfování na Oahu pro ni bylo strašných. Kolikrát brečela v pokoji jak malé dítě a pak se po příchodu jednoho z bratrů, kteří jí neskutečně pomáhali jako celá rodina a přátelé, rozbrečela ještě víc a objala ho. Nemít je, je na dně úplně. I tak ale musela odejít. Ne napořád, jen na nějaký čas, ale kdo ví, jak to nakonec dopadne. Občas si ve volných chvílích četla o Gold Pitu, podzemním městě. Zajímalo ji, jaké to tam je. Není tam moře, což jí alespoň nedrásalo srdce a bylo to pro ni tak velké plus. Našla si tam pěkný byt ve Východní obytné zóně a povedlo se jí tam ještě před příchodem sehnat i práci. Loučení bylo těžké, ale věděla a její rodina také, že se budou stále navštěvovat, ona je, oni ji, budou stále v kontaktu a třeba se ještě vrátí za nimi. Zpátky na Havaj, kde to miluje a bude milovat napořád. Jen se s tím vším potřebovala a stále potřebuje vyrovnat. Kromě své hlavní práce začala učit děti na kroužku plavání a občas má i hodiny tance. V Gold Pitu se zabydlela, ale ještě se uvidí, jestli odsud nakonec stejně neodejde zpátky na svůj milovaný Havaj a třeba se zase někdy postaví na prkno.

Po pádu z prkna jí jedna vlna práskla prknem do levé ruky a zlomil se jí tak malíček. Ten však nechtěla svěřit do lékařské péče, a tak se zranění po nějakém čase samo uzdravilo. Jenže kost nesrostla úplně nejlépe a malíček je tak o poznání křivější než ostatní prsty. Žádné omezení jí to však nečiní.

Kolem levého lýtka má vytetované malé skákající delfínky, které se jí točí kolem dokola celého lýtka.

Má opravdu velký talent na napodobování zvuků všelijakých zvířat. Hrozně ji to baví, klidně si takhle dělá srandu i z ostatních, nic netušících, lidí a baví tím tak ostatní.

Nikdy by do úst nestrčila žádného mořského tvora. Má k tomu odpor a protože žila tam, kde žila, ani by to nešlo. K podmořskému životu si vytvořila silný vztah a prostě nic, co žije ve vodě, by nebyla schopna pozřít.

Má skoro panickou hrůzu ze tmy.

Bohužel trpí diabetem prvního typu a bez píchání inzulínu by nevydržela ani den. Proto si tohle přísně kontroluje a dbá na dodržování pravidel, která se k takovému onemocnění vážou.

Věří v Boha. Víra jí dodává sílu, ať si říká kdo chce, co chce. Nikomu do jeho víry nemluví.