Gin Parker

Gin má obličej s ostře řezanými rysy, s pletí nahnědlého odstín, typický znak pro mongoloidní rasu. Pod hustým, tmavým obočím se nacházejí oči asijského typu barvy hodně tmavé, hořké čokolády, které málokdy zobrazují nějaké skutečné emoce, stejně jako zbytek obličeje. Po očích následují vysoké lícní kosti a nos s širšími křídly, dědictví po amerických příbuzných. Pod ním má malý, krátce zastřižený knírek, o který na rozdíl od svých černých, hustých vlasů, jenž by mohly být trochu kratší, pečlivě a pravidelně pečuje a minimálně jednou měsíčně zajde k holiči. Proto je jeho knírek v dokonalém stavu a perfektně mu sluší. Tohle o sobě ví a prostě je to tak. Nejenže svůj knírek miluje, současně je tak trochu i nutností, protože kompletně oholeného by si ho mohli snadno splést z šestnáctiletým školákem. Nebo školačkou. Zato vlasy si nechává delší, až mu ofina padá pře oči. Když pracuje a už mu moc překáží, ofinu sepne stranou jednoduchými vlásenkami a zbytek vlasů v týle sváže do malého culíčku.

Je vysoké postavy, měří 198 cm. Překvapení? Jeho asijské a americké geny se v něm srazily, válčily a americké převážily. Aspoň, co se výšky týče. Much bigger, much better. Proto je vyšší než průměrní asiaté, o hodně vyšší, ale v Gold Pitu si nepřipadá mezi podobně vysokými lidmi jako pěst na oko. Jinak má svalnatou stavbu těla s mužně širokými rameny. Svaly má hlavně z praktikování taekwonda, které začal dělat v 17 letech, hlavně kvůli touze se bránit a zesílit. Jeho nejlepší výsledek v turnajích, kterých se později zúčastňoval, když v taekwondu pokračoval i kvůli zábavě, bylo 9. místo v prestižní celostátní soutěži. Nyní už nesoutěží a alespoň 1x týdně zajde trénovat do tělocvičny.

Zásadně nechodí do bazénu a v šatně se převléká vždy zády ke zdi, aby nikomu neukázal své velké jizvy na zádech…

Co se týče oblečení, ven do města nosí hlavně střízlivé košile a saka. Obleky jsou jeho skoro až poznávacím znakem, taky jich má na věšácích ve skříni hezkou sbírku. Nejenže se při jejich nošení cítí dobře – asi na rozdíl od zbytku mužské populace, pro které je nošení motýlků, kravat, obleků a smokingů utrpení -, ale také musí chodit do obchodu slušivě oblečen, aby vypadal reprezentativně, jeho klenotnictví to dodává na dobrém světle, když obsluhuje. Jinak nosí džíny, trička s různou délkou rukávů, výjimečně nátělníky. Z doplňků nosí pouze stříbrný řetízek s přívěškem klece a z ní odlítajícího vrabce (jeden z jeho prvních výtvorů), a hodinky. Do dílny občas přijde ještě v pyžamových kalhotách, nejčastěji na sebe ale jen hodí mikinu s kapucí a pohodlné tepláky.

Gin je chladný mladý muž. Nikomu neukazuje své pravé city a to za žádných okolností, pouze když je vyvedený z míry, což se stává velmi zřídka. Není to ale nemožné. Ve společnosti lidí nasadí společenskou masku, kterou odkládá zase až když je sám. City projevuje pouze své kočce, která je zatím jedinou zástupkyní něžného pohlaví, jež si získala jeho srdce. Ostatním lidem se nezdráhá na rovinu povědět to, co mu první přijde na mysl. Proto je někdy občas až hrubý, nezřídka s úmyslem trochu popíchnout. Mužům to většinou přijde chlapácké, pro ženy je neodolatelným, nezkrotným drsňákem, a často netrvá dlouho, než jeho ledovému šarmu podlehnou. Má rád ženy, zatím však ale ne v nějakém hlubším smyslu, vidí je pouze jako rozptýlení na jednu noc a trochu jimi i díky tomu opovrhuje. Přesto s nimi ale laškuje a flirtuje skoro s každou. I přes své povrchní jednání k nim, je v hloubi duše gentleman a romantik. Hodně, hodně, hooooodně hluboko. Kvůli jeho nedůvěře k ostatním je těžké se k němu přiblížit. Když jde o jeho obchod, chová se profesionálně a přátelsky, protože se přece jen baví o tématu, který má rád. Je trochu cynik. Má dobrý smysl pro humor, miluje humorné romány a komedie (samozřejmě se na ně dívá jen s kočkou). Má silný ochranitelský instinkt, který se zatím příliš neprojevuje. Když se nudí, v kapse se vždy najde nějaký drátek či kamínek, ze kterých něco rychle vytvoří. Ano, normálně po kapsách nosí drobné diamanty a jiné drahé kameny. Strach z přepadení nemá, stejně by je přemohl.

Jeho minulost ho nikdy nepustila a stačí nějaké drobné popostrčení, která jeho démony vyžene na světlo a přes oči se mu přetáhne černý mrak, který v ostatních dokáže vzbudit hrůzu. Když začne vzpomínat na to, co se mu událo, skoro jako by se kolem něho vznášela temná aura, odrážející jeho vražedné rozpoložení. V takové situaci, kdy ho stravují nenávistné pocity, bolest, vztek a strach, dokáže být skoro až krutý k ostatním, absolutně nevšímavý k jejich vlastním pocitům. Tuto ignoranci, nebo spíše nezájem, k jiným lidem má i ve své „normální“ kůži, i on ale má hranice, za které by nikdy nezašel.

Původ

Gin se narodil zimního rána 3.12. jednomu již staršímu asijskému páru, žijícího v rodinném domku v americkém San Franciscu, Woo Eunovi a jeho ženě Miharu. Jeho rodinná historie je docela zajímavá a trochu složitá. Jeho rodina z otcovy strany pochází původně z Koreje, praprarodiče Gina se však přestěhovali do Ameriky. Jejich syn si pak už vzal Američanku a z jejich smíšeného svazku vzešel Ginův otec Woo Eun. Ten se na vysoké škole seznámil s japonskou studentkou Miharu, se kterou se o několik let později oženil. Dlouho se pokoušeli o dítě, ale marně. Vyšetření, léčby, umělá oplodnění a stále nic… Proto bylo velkým překvapením, když Miharu v 38 letech otěhotněla a bez závažnějších komplikací donosila Gina. Spojení tří kultur mělo na Ginovo dětství velký význam, často s rodiči jezdil na delší pobyty k zahraničním příbuzným, mluví proto plynně japonsky i korejsky, protože tak mluví i doma. Výrazy z těchto jazyků se mu míchají i do normální mluvy, častěji však ty japonské, jelikož matka svoji rodnou řeč i zem velmi milovala a on její postoj z části přijal, z části poznal její krásy sám.

Dětství a dospívání

Rané dětství probíhalo jako u každého jiného dítěte. Milující rodiče, drobné lumpárny s kamarády, základní škola. Pak ale přišla střední. A společně s tím i problémy. Na hubeného, slabého a vyčouhlého chlapce, jakým tehdy byl, si zasedlo několik spolužáků. Nejprve si vystačili se slovními urážkami, okrádali ho o peníze, komentovali jeho vyzáblou postavu a častou nepřítomnost ve škole (kvůli cestám do zahraničí), i když sami neměli nejlepší docházku. Občas se pokoušel bránit, jeho chabé pokusy k ničemu ale nevedly. Bylo jich víc a on nebyl žádný silák. Později si na něj počkali před školou a párkrát ho potloukli, doma se ale vše zatím dalo svést na „pád ze schodů“. Takhle to pokračovalo asi rok. Byla to taková ještě docela „normální“, běžná šikana. Ale… Jednoho dne si na něj zase před školou počkali a sedmnáctiletý Gin se v očekávání téměř každodenního bití ani příliš nebránil, pak to totiž většinou skončilo rychleji. Tentokrát si na něj jeho trapiči vymysleli něco horšího. Popadli ho, zavázali mu oči a odvedli do staré benzínové pumpy. Když ho po několika hodinách konečně nechali zkrvaveného ležet na špinavé podlaze, byla už tma. Kdyby kolem nešel osamělý pejskař a nezaslechl jeho chraplavé sténání, pravděpodobně by tam ležel celou noc a kdo ví jak ještě dlouho. Měl tam zůstat a vykrvácet. Nález lékařů v nemocnici: 4 zlomená žebra, otřes mozku, velké pohmožděniny a vnitřní krvácení. Tohle je kratičký, hodně okleštěný a cenzurovaný výčet, bylo to mnohem horší. I silným povahám se při pohledu na zmučeného chlapce obracel žaludek. Nejhroznější byla jeho záda plná ošklivě rozšklebených ran, způsobené pravděpodobně skleněnými střepy a žiletkami, a drobné rudé květy od pálení cigaretou. Přivolaná policie si vše pečlivě zapsala. Když dorazili na místo činu, nejprve si mysleli že tu proběhl jakýsi zvrácený satanistický rituál. O to odpornější byla skutečnost. Ginovi rodiče se konečně dozvěděli, v jakých mukách jejich syn žil. Velmi si vyčítali, že mu nemohli být nějak nápomocni, a tak se více snažili teď – podali žalobu na viníky a po úspěšném skončení procesu se rozhodli přestěhovat do jiné části města.

Dospělost

V novém domově Gin přistoupil na novou školu, kde nikdo o jeho minulosti nevěděl, a po dlouhé době si našel pár kamarádů, i když pro něj bylo těžké ostatním lidem věřit, čehož se doteď nezbavil. Taky se zapsal do kurzu taekwonda, protože už nikdy nechtěl být tak slabý a neschopen postavit se ostatním. Z počátku s tím hlavně jeho matka příliš nesouhlasila, považovala to za násilný a nebezpečný sport. Proto se kvůli ní začal věnovat i klidnější aktivitě – přihlásil se do technického kroužku. Z různého svařování a ohýbání kovových drátů jaksi omylem vzniklo pár zajímavých předmětů a nakonec začal vyrábět šperky. V pořádku dokončil střední školu, odešel na vysokou studovat práva, přece jen trochu serióznější povolání, a vyrábění mezitím pověsil na hřebík. Po roce studia ale zjistil, že ho to nenaplňuje a proto školy nechal, postoupil základní zlatnický kurz a trochu cestoval pro navázání kontaktů. Ve 23 letech si otevřel malé zlatnictví. Všechny šperky navrhoval a vyráběl sám, bez hlubších znalostí, řídil se hlavně citem. A zákazníkům se to líbilo.

Začátek života v GP

Po velkém poprasku o utajeném podzemním městě, Gold Pitu, ze kterého pravděpodobně pocházelo velké množství diamantů a jiných surovin, které používal a neměl o tom ani ponětí, se rozhodl, že se tam přestěhuje a bude se snažit na dobro za sebou nechat minulost. Po odstěhovaných původních obyvatelích se mu podařilo sehnat příjemný byt a menší budovu s dílnou na Bulváru pro svůj obchod. Doufá, že se mu tu bude dařit. Při stěhování na ulici narazil na mladou toulavou kočku, která byla vyzáblá a pocuchaná pouličními rvačkami. Odnesl si ji domů a rozhodl si ji nechat, připomínala mu totiž jeho samého. Po patřičných veterinárních zákrocích, dobré stravě a péči byste na zářivě černém kožíšku kočky, která dostala jméno Serena, nepoznali, že kdy žila na ulici. Jednou z připomínek je trochu natržené ucho, většina ran je však skryto pod povrchem, stejně jako u jejího pána. Serena je jediná živá bytost (kromě rodičů), které dává bez předstírání najevo svou lásku.

Začátek a konec vztahu

Nebo to tak alespoň bylo. Jednomu člověku se podařilo se k němu přiblížit, probořit jeho hradby a dokonce v něm vzbudit city, o kterých si nikdy nemyslel, že je může mít. Myšlenkou vztahu se nikdy ani nezabýval, pro člověka jako je on to není, nemá na to právo, takže si ani nedovoloval na lásku, rodinu a štěstí myslet. Nenapadlo ho to. Sofia Charley Kahard, žena, do které se zamiloval. Jeho…první láska. Vtipný, v tomto věku. Na střední měl plno jiných problémů a pzději ty ženy? Neměl zájem se vázat, něco cítit. Ale Sofii se to podařilo. Ale… první láska nikdy nevyjde. Když si po dlouhé době, i po té, co spolu pár měsíců bydleli, konečně uvědomil, že to, co k ní cítí, není jen chtíč, ale doopravdy láska, se kterou neměl do té doby zkušenost, sebral odvahu a rozhodl se jí o svých citech říct. Krásný dárek pod stromeček při jejich prvních společných Vánocích. Nekonalo se. Místo toho přišel rozchod. Sofia ho nemilovala. Troufale doufal, myslel si, že ano. Však právě její city, starost, světlo mu rozechvěly srdce. Ona ale milovala jiného a Gin se zařekl, že v sobě uzamkne tu nevyslovenou lásku a už nikdy, nikdy k sobě nikoho nenechá se tak přiblížit. Nechtěl být znovu raněný, nechtěl znovu cítit tu neuvěřitelnou bolest, kterou nedokázala zmírnit ani ta spousta alkoholu, do kterého se ponořil, aby umlčel ty hlasy, zabil tu bolest. Nakonec se z toho ale jakž takž dostal, mimo jiné k tomu dopomohlo i jednorázové intimní sblížení s Chloe Erin Black, díky které ze sebe mohl dostat část svojí sexuální frustrace a pak mohl znovu vykročit s čistou hlavou. Vrátil se ještě chladnější, drsnější než byl. Nikomu už nedá příležitost. Nechce, aby se k němu někdo přiblížil… I pro jejich vlastní dobro. Jen s Chloe stále udržuje nějaký kontakt, ale sex v tom už nehraje roli. Jednou a stačilo, tohle už bylo z cesty pryč, jako objekt chtíče ji už neviděl. Byla tak moc podobná, některé věci chápala a neptala se dál. On to u ní taky nedělal. Nic po sobě nechtěli, netlačili na sebe, a proto, i přes takový povrchní vztah, v tom bylo něco víc. Ve své společnosti se mohli více méně uvolnit, nic nehrát, ale láska v tom nebyla. Ne romantická. Jejich setkání byla o pití, vtípcích o jiných lidech i štvaním toho druhého. Skoro jako by byli sourozenci… co spolu spali, ale nevermind.

Člověk jako on nemůže mít šťastný konec.

Kauza Kindle vs. Kahard-Parker

Po incidentu vyhození z balkónu na Vánočním plese se spustil soudní proces Kindle vs. Kahard-Parker. O jejich případ projevil zájem výborný právník z povrchu, Anthony May, jehož služby přijali a nechali se jím zastupovat. Měl to být poměrně jasný výsledek procesu o jejich nevinně, ať si obžaloba tvrdila co chtěla, nešlo o úmysl nikoho zabít, vše byla nešťastná náhoda, vtip co se ošklivě zvrtl. Navíc byly zapleteny i nějaké omamné látky, které se v jejich krevním oběhu našli bůhví jak. Vše mělo skončit pouze odškodněním pro poškozené, možná nějaké veřejně prospěšné práce, v extrémním případě podmínka. Všechno ale bylo jinak. Po velmi zajímavé schůzce s policejním prezidentem, nyní radním, Benem Watsonem byl okolnostmi donucen, pokud nechtěl, aby on a jeho přítel Erwin Uriel Kahard nešli na 10 let natvrdo sedět do vězení, se přidat na jejich stranu. Alespoň po té formální stránce. Vyhrožovali jste mu, pokusili jste se ho koupit, zastrašit? … Tak tím jste to hezky pokazili, pánové.

Dohoda s Prefekturou

Ale tak… usmívat a mávat. Měl od nich klid, když dělal to, co po něm chtěli, a jeho to nic nestálo. Po té události s vyhazováním z balkónu a soudem, kdy málem hrozilo že zbankrotuje, se mu vedlo mnohem lépe. Záchranným lanem byla koupě jeho diamantového náhrdelníku, který vystavoval na otevření Diamantového muzea, odkud mu už párkrát volali ohledně další spolupráce a on stále ještě neměl čas se s nimi, a kdyby to měl v povaze tak za to Ailee Dellilah Dormer, která ho zaoupila a vytrhla mu tím trn z paty, líbá ruce. Naštěstí neměl. Ponížení si už zažil dost, i když tady je jí opravdu vděčný. Přiznávat jí to ale nebude. A pak – přiznejme si to – Watson měl pravdu. Díky němu se mu dařilo jak nikdy dřív. Ty zakázky sice smrděly kupováním, ale nač ohrnovat nos nad nabízenou kostí? Byl za ně rád. A vše co musel dělat bylo být hodný chlapeček a strýčka Bena chválit. Zatím byl se současnou situací relativně spokojen. Relativně. Měl svoje vlastní důvody proč nebýt. Rozhodně ale nečekal, že k němu do obchodu nakráčí Nick Daniels, který už nějakou dobu obcházel různé lidi, o kterých pak nikdo nic neslyšel. Buď se po nějaké době objevili jako dělníci v dolech, a nebo ne. Asi je jasně, co je potkalo. Daniels mu oznámil, jak „nespokojená“ Prefektura je a Ginovy připomínky, že dělal, co se po něm chtělo, jako ani nebyly vyřčeny. Šlo jim jen o to, že nepřinutil Erwina, důležitého člena Spolku, dělat to samé. Zatkli ho a i když mu oznámili, že bude mít proces, žádný nebyl, jednoduše ho šoupli do vězení.

Pobyt ve vězení

Kdo by čekal běžnou věznici s postelí, zamřížovaným oknem, sociálním zařízením, otravným spoluvězněm a krátkou procházkou jednou denně, je na omylu. Takový luxus neměl. V nepříliš velké místnosti – 7 kroků na délku a 4 a půl na šířku, to už měl tisíckrát přeměřeno – nebyla žádná okna, kde by mohl pozorovat změnu denní doby. Žádné okno, pouze čtyři holé stěny, tvrdá podlaha s tenkou matrací a v jednom rohu nádoba, jejíž funkci neomylně prozrazoval silný zápach, a dveře z těžkého kovu s úzkým okýnkem, skrz které na něj dvakrát denně dopadlo postrádané světlo. Jídlo bylo bez chuti, ale bylo to jídlo, díky kterému mohl udržet svoje tělo naživu. Jediný rozdíl mezi snídaní a večeři byl, že večer bylo jídlo teplé, obsah se ale nezměnil. Ze začátku svého vězeňského pobytu byl docela divokým obyvatelem, kdy řval nadávky ve všech svých jazycích a kopal do dveří, po nějaké době a třech výchovných návštěvách se ale zklidnil. Neměl v zájmu rozšiřovat svou sbírku modřín a podlitiny, které utržil po zatčení, protože jen co se uzavřely dveře dodávky, kam ho mini komando v poutech odvedlo, a nemířily na mě zraky zvědavců z ulice, hned si ho podaly za jeho odpor při zatýkání a typické nevybíravé poznámky. Však ani on se nedal a i se svázanými zápěstími dokázal zasadit několik povedených ran a v nejednom nose vojáka to uspokojivě křuplo.

Byl na samotce a s jinými vězni se nestýkal. To byl jediný světlý bod. Nemusel tu s nikým být a když přišel čas na sprchu, která byla pouze jednou týdně a při té příležitosti se mohl i oholit, ve společné koupelně musel snášet jen dohled hlídačů. I to bylo moc. Musel se před nimi vysvléct do naha. To, že mu koukali na jeho dokonalý zadek nebylo pro něj to nejhorší. Záda. Musel odhalit svou největší slabost, nenáviděné jizvy, které mu budou celý život připomínat nekonečné hodiny brutálního mučení na staré benzínové. Připadal si ztracený, potupený a děsně odhalených a zranitelný, na povrchu na sobě nenechal nic znát. Dělal, že mu na tom nezáleží, ničeho si nevšímá, a s tichou hrdostí se omýval. Uvnitř ale trpěl a zpátky na celé si do paží dlouho bezmocně zatínal prsty, aby zmírnil psychickou a částečně i fyzickou bolest, kterou mu jizvy způsobovaly. Někdy se neovládal a řval na svět, na sebe, na své trýznitele a démony, na vše. Prožíval své vnitřní děsy naživo, noční můry byly silnější než kdy dřív a uvnitř ho ničily. Vnitřní klid si zachovával pomocí meditace, opakováním mant, básniček, zákonů, na které si ze studia vzpomněl. A pak dostal do cely vedle společnost, Sofii – ano TU Sofii – a všechno bylo zase o chlup horší. I když se snažil, tak na ni docela nezapomněl.

Osvobození

Kdo ví, jak douho už tam byli, když se ozvaly výbuchy a skrz stěny prostupovalo chvění, jak se budova otřásala. Najednou se dveře vyrazily a jeho oslepilo umělé světlo z chodby, ale než se rozkoukal, svět mu zase zčernal. Probudil se s třeštící hlavou na letišti, na sobě oblek, ve kterém ho zatkli, se Sofií na vedlejším sedadle a otevřenou letenkou v kapse. Bylo nejlepší na sebe Prefekturu neupozorňovat, bylo lepší, když pro tuto chvíli byli mrtví. Tři měsíce se skrývali u Erwina, tři měsíce se Sofií strávil znovu pod jednou střechou a byl rád, když to tam dole zase srovnali a on mohl z toho domu vypadnout. Vrátil se do Gold Pitu, jen na skok, za svou milovanou kočkou, o kterou se naštěstí starala Chloe. Pak se vrátil do San Francisca, za rodiči, kteří ho už málem oplakávali. Znovu ho už nechtěli pustit, zase se o něj báli, jako v té době jeho dospívání, když se dozvěděli vše o jeho šikanování. Ale v Gold Pitu má nedořešené věci, které je třeba zařídit. Možná z města odejde na trvalo, ještě nic dobrého mu z téhle díry nevzešlo (nebo ano a zatím to ještě nejde poznat?). Myšlenky na odchod tedy zatím nechává v rezervě, nejprve je třeba získat zpět, co pro to město ztratil. Až se to vyřeší, uvidí, co dál. A taky by byla škoda jen tak opustit některé své hračky.

Gin je japonské jméno znamenající stříbro/stříbrný. Původní korejské příjmení Park, znamenající zářivý/jasný, si jeho pradědeček po přestěhování z Koree poameričtil na Parker. Tedy Gin Park -> zářící stříbro.

Miluje gumové medvídky a kočky. Kočky jsou jeho velká slabost, když je nějaká před ním, jen s opravdu silným přemáháním se dokáže udržet, aby ji hned nešel pohladit a pomazlit. A nechtějte vědět, co se stane, když prvky kočičího chování uvidí (nebo uslyší – mňau) u nějaké přitažlivé ženy… Dangerous.