Andrew Shade

Vzhled: Andrew by se svým vzhledem dal zařadit možná mezi lepší průměr. Na ostře řezaném obličeji se nachází temně hnědé, sice možná lehce zapadlé, ale ne zrovna malé oči. Nad mini se klene hrubé, trochu neupraveně vyhlížející obočí a vyšší čelo, na kterém se tu a tam vytvoří trocha vrásek. Růžové rty se mu často kroutí do úsměvu. Nos by nejraději nekomentoval, vůbec ho totiž nemá rád. Občas si na tváři nechá narůst strniště, ale to je jen z čisté lenosti se každé ráno holit. Tuto maličkost kompenzuje starostí o vlasy. Dokáže si s nimi hrát deset minut i dvě hodiny, ale nesnese ani pomyšlení na to, že by měl vyjít z domu bez jejich patřičné úpravy. Většinou je vyčeše nahoru, nechá spadnout jeden pramen dolů v jakési vlně nebo si na hlavě vytvoří umělecké dílo alá „právě jsem vstal“, za kterým vždy stojí snad nejvíce práce. Co však není průměrné je jeho výška. Uznejte, že se 190 centimetry už se nedá považovat za žádného drobka. On však je se svou výškou spokojený. Vždy, byť jen o kousek, převyšoval své vrstevníky a rád se tím chlubil. Co se týče jeho postavy, je dost hubený, téměř šlachovitý, ale pod kůži se mu jemně rýsují svaly. Ty však po většinu času drží schované. Dokonce má i pár tetování. Největší jeho pýchou je zdobené tetování klaviatury na levém předloktí. Rád jej ukazuje, proto ho často naleznete s po lokty vytaženými rukávy. Jeho šatník je šatníkem opravdového elegána. Saka, kravaty, košile, vesty, motýlky, to všechno miluje a nosí téměř pořád. Jen doma si dovoluje nosit trička věčně zacákaná od barev a tepláky či kraťasy. K jeho domácímu oděvu taky neodmyslitelně patří brýle. Je totiž dalekozraký a bez nich nepřečte a nenapíše ani čárku. A kdybyste viděli jeho byt, pochopili byste, proč tyto dvě činnosti doma potřebuje téměř neustále.

Charakteristika: Povahou je velmi nestálý. Mísí se v něm spousta protikladů, které se však nemusí nutně vyvracet. Je to velmi společenský tvor. Miluje společnost, párty a rád baví lidi a jen málo kdy se stane, že by někam vyrážel sám. A přesto všechno si nedokáže představit, že by mu měl někdo narušit soukromí jeho bytu na déle než hodinu nebo dvě. I tu dobu vás bude hlídat a napomínat co smíte a co nesmíte, jako by vás tam ani nechtě. Taky že nechce, ale je natolik galantní, by vám to neřekl přímo. Pak je tu jeho perfekcionizmus. Všechno co udělá musí být dokonalé. Je schopen zničit celý obraz nebo vyhodit celou povídku, pokud se mu zdá, že udělal jen maličkou věc špatně. Ale u něj doma vládne jeden velký chaos. A to téměř v každé místnosti. Tedy, je to jeden z těch chaosů, ve kterém se vyzná jen ten, kdo ho udělal. Nic méně on bez toho nedokáže pracovat. Na druhou stranu, když se držíte dál od jeho bytu a nečmucháte mu do soukromí, pokud on sám vám to nedovolí, je to velmi vítaný společník a kamarád. Člověk se s ním nikdy nenudí. Vlastně je to i docela klidný člověk a málo co ho pravdu naštve. Jedna věc, která ho dokáže vytočit doběla je, pokud mu řeknete plným jménem. V tu chvíli se stáváte číslem jedna na jeho seznamu lidí, které nesnáší. Nechává si říkat Drew. Občas to zkrátí jen na Dre. Tímto jménem se podepisuje i na obrazy. Žádné příjmení nebo celé snad jméno, jen tato tři písmena. Vlastně by se to dalo považovat za jeho umělecké jméno.

Historie: Každý příběh začíná narozením. Jaké to štěstí, že se narodil do tak úžasného města jako je New York a ještě k tomu do docela bohaté rodiny. To by měl mít docela šťastný a spokojený život, ne? Vlastně to až takové štěstí nebylo. Nebyl zrovna chtěným dítětem a taky to docela silně pociťoval. Rodiče se o něj starali jen tak, aby nevypadal zanedbaně a aby jim nedělal ostudu. Kamarády však nějaké měl a díky nim se mu jeho úděl podařilo snášet. Taky se už od mala začal upínat k tomu, co ho naplňuje nejvíc- umění. Začalo to lekcemi klavíru, na které ho sice posílali rodiče, ale on si tento nástroj opravdu zamiloval. Přemlouval rodiče, aby ho posílali na více a více kroužků. Postupně se ke klavíru přidávala kytara, violoncello, housle, saxofon a bicí. Pak taky chodil na různé kroužky malby a kreslení, dokonce i pár pěveckých kroužků, i když si pořád myslí, že jeho hlas nestojí za nic. Byl velice vytížený a čas na kamarády mu nezbýval. Proto o ně i přišel. To mu však nevadilo, měl svoji novou nejlepší kamarádku. Když rodičům v osmnácti oznámil, že nepřevezme tátův podnik a že se chce život jako umělec, vyhnali ho z domu s velkým křikem. Aby se neřeklo, dali mu trochu peněz, aby si našel byt. Pak už se o sebe musel postarat sám. Vlastně to ani nebyla taková novinka, rodiče o něj nikdy nejevili zájem. Zdálo se, že by mohl být i šťastnější. Ale cesta pouličního umělce není jednoduchá. Obzvlášť v New Yorku. Vůbec se mu nedařilo. Nakonec si musel najít opravdovou práci, aby byl schopen nějak vyžít. A práce kuchaře ho opravdu bavila. Sice už neměl tolik času na prosazování se, ale to nevadí. ne, jemu to hodně vadilo. Proto, když uslyšel o bájném podzemním městu, neváhal. Našetřil nějaké peníze, sbalil si tašky a vyrazil omrknout městečko Gold Pit.