Ryan Hackett

Tento statný muž vás jistě upoutá už z dálky. Jeho výška je celých 207 cm, takže většinu lidí prostě převyšuje. Také se k většině lidí musí sklánět, aby na ně dobře viděl. Občas ho z toho až bolí za krkem, ale tak nějak si na to zvykl. Když potká někoho, kdo je tak přiměřeně stejně velký, je to pro něj něco jako svátek. I když tedy jeho přátelé nejsou zase takový prcci. Jeho vysoká postava naštěstí není jen z kostí a kůže. Jeho kostra je obalena velkým množstvím svalů, které se mu pod kůži pěkně rýsují. Pokud pracuje na nějakém autě, je to opravdu pěkný pohled. Vidět, jak se jeho svaly na rukách napínají, není jen tak k zahození.

Když se vám naskytne možnost, prohlédnout si ho zblízka, neuvidíte omamující záři smaragdových či nebesky modrých očí. Jeho oči jsou prostě jen hnědé, někdy až skoro černé. Záleží na tom, jak moc do nich slunce svítí. Je s tím smířený. Holt mu matka příroda nenadělila pořádný kukuč, který by každého dostal na kolena. Avšak jeho úsměv pravděpodobně odvede práci za ty „odfláknuté“ oči. Když se jeho koutky zvednou do onoho úsměvu, leckomu může připadat, že se na chvíli objevilo usměvavé sluníčko. Jeho zdravý chrup je jen třešničkou na dortu. Nos má poněkud větší a protáhlejší, ale nemá z toho nějaké komplexy. Na čelu se mu už rýsují vrásky, které tam ale jsou z jeho neustálého krčení čela. Nemůže si od toho pomoct. Někdy při pouhém vyprávění zahýbá tolikrát čelem, že by to nikdo snad ani nespočítal. Pomyslnou korunkou na jeho hlavě, jsou kaštanově hnědé vlasy, které ho moc neposlouchají a občas si dělají, co chtějí. Je zastáncem krátkých vlasů, takže tu není možnost, že byste ho někdy viděli s bujnou dlouhou kšticí.

Jeho styl oblékání je naprosto jednoduchý. Můžete si být jisti, že ho nikdy nepotkáte v křiklavých a zářivých barvách. Je na klasiku, kterou je bílá, černá a šedá. Pár triček se najde ještě v modré a možná tam je i jedno červené, ale tím si doopravdy nejsem jistá. V jeho šatníku nesmí chybět košile. Má na nich tak trochu závislost. I když nikdy, kromě společenských akcích, ho neuvidíte s košilí, která by měla dlouhé rukávy zpuštěné tak, jak mají být. Vždy si je vyhrne těsně pod lokty. Možná je to zlozvyk z práce, protože ví, že většinou bude umazaný od oleje či nějakého šmíru. Na nohách má po většinu času natáhnuté nějaké džíny. Většinou tmavší barvy, protože jeho velké ruce jsou někdy přítěží než přínosem a on tak na sebe občas vychrstne nějakou věc. A na tmavé to přece není tolik vidět, no ne? Když je doma, tak si rád dopřeje pohodlí ve volných teplákách. Na co se parádit, že ano. Jeho neodmyslitelnou součástí je kožený náramek, který dostal od své sestřičky. Nikdy ho nesundává. Už to je na něm sice vidět, ale má k němu takový cit, že ho prostě nedokáže sundat. Navíc si pak připadá jako bez ruky, když ho kolem zápěstí prostě nemá.

Ryan může na první pohled působit jako frajírek, který je tak trochu povrchní a sebevědomý. Jenže, to není zas tak pravda. Frajírek to rozhodně není a sebevědomí má jen tak akorát. Opravdu si o sobě nemyslí, že by byl něčím výjimečný. Prostě taková mdlá šeď, jak by on sám řekl. Jenže každý o sobě má celkem milné mínění a u Ryana tomu není nijak jinak. Je velmi skromný, a kdyby mohl, rozdal by se pro ostatní. Snaží se všem lidem vyhovět a to je pro něj občas i kamenem úrazu. Někdy se toho na něj navalí tolik, že neví co dělat. Ještě že má po boku vždy svou sestřičku, která ho těch chmurů alespoň na nějakou tu dobu zbaví.

Sám se řídí heslem „Buď odvážný a laskavý“. Laskavost souvisí s tou jeho ochotou lidem pomáhat. Odvahu u něj můžeme vypozorovat u každé nové výzvy, do které jde. Nebojí se lidem říct svůj názor a nebojí se ani postavit proti větší skupině oponentů. V odvážnosti je síla, která se občas může schovat, ale je tu. Sice se mu to občas nevyplatí a on na to svým způsobem doplatí, ale ještě to nikdy nepodalo nějak hrozně, aby se z toho poučil.

Dalo by se říci, že je Ryan velmi pečlivý. Ať už se jedná o práci, o skládání nebo o úplně obyčejné věci. Možná, že jeho pečlivost hraničí až s puntičkařením. Zas tak hrozně ale na tom není. Jen má rád věci tak, jak mají být. Žádný úkol nebo práci neudělá jen tak na půl. Do všeho jde s plným nasazením, a kdyby se měla objevit nějaká chyba, nepoleví, dokud jí nepřekoná. Občas ho to sice velmi unavuje, ale nemůže si pomoct. Takový prostě je.

Opravdu si libuje v muzice a miluje hru na klavír. Je to pro něj vždy odreagování od krušného dne a vždy mu zvedne náladu. Je to pro něj i zvláštní druh relaxace, kdy zapomene na okolní svět a je tu jen on a jeho klavír. To samé platí u skládání jeho vlastní hudby. Není naivní, aby si myslel, že ho nějaký lovec talentů objeví a nabídne mu práci, aby například napsal hudbu do filmu, či tak podobně. Pro něj největším úspěchem je, když pro malou Angee napíše píseň, která se jí líbí, a on jí pak může slyšet, jak jí zpívá na veřejnosti. Vždy je na ní tak pyšný. Občas spolu tak tráví i volný čas, jelikož má absolutní sluch a slyší tak každou nedokonalost, je něco jako její učitel. Ne že by jí chtěl kárat, ale ví, že to dělá pro její dobro.

Se svou sestřičkou, Andílkem, jak jí on říká, mají opravdu pevný vztah. Nedá se říci, jestli se na sebe tak upjali od onoho incidentu, který změnil jejich životy vzhůru nohama, anebo jestli k tomu byli svým způsobem předurčeni. Položil by za ní život, jen aby byla v pořádku a šťastná. Pokud se kolem ní začne ochomýtat nějaký chlap, je velmi obezřetný a musí si ho nejdříve pěkně proklepnout, zda je jí vůbec hodný. Dalo by se říci, že je tak trochu žárlivý a nechce se o ní dělit jen tak s ledajakým chlápkem. Jeho starosti však nekončí jen u chlapů. Bere jako svou povinnost tu pro ní být pokaždé, co se jí něco stane. Chce pro ní být něco jako domovem. Není to myšleno tak, že by se do něj mohla jít schovat a bydlet v něm. Chce jí jen dopřát pocit bezpečí a lásky.

Nemůžeme o něm říct, že je to výbušný člověk. Nenechá se jen tak vyprovokovat, ale co je moc, to je moc. Pokud už i jeho pohárek trpělivosti přeteče, je lepší co nejrychleji zmizet a pěkně dlouho se mu neukazovat na očích. Má pěknou ránu a i pěknou sílu, za což pravděpodobně vděčí své práci. Občas si tedy i zacvičí, ale není to tak, že by to šíleně hrotil a měl špatný pocit, když sní třeba 3 pořádně mastné hamburgery. Kromě nezdravého mastného jídla ujíždí na pivu. Snad jako každý chlap. Cigarety ale nejsou jeho parketou. Navíc by ho Angel vyhodila z domu, kdyby zjistila, že začal kouřit.

Jednoho obyčejného dne se manželům Robertovi a Arelle Hackettovým narodil malý chlapeček, kterého pojmenovali Ryan. Bylo to velmi usměvavé dítě, které milovalo hudbu linoucích se z houslí jeho matky. Možná, že díky tomu si Ryan vybudoval tak dobrý vztah k hudbě. Jeho původ je tak trochu prapodivný. Sice má francouzské státní občanství, ale koluje v něm krev Angličana a Izraelky. Díky takovéto směsici se postupem času neučil mluvit plynule anglicky, francouzsky a i hebrejsky. Ne nadarmo mu rodiče do hlavy natloukali „Kolikrát jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem.“ Ale to už předbíháme.

Ryan si žil své poklidné dětství, zaplavené láskou, když v tom na svět vykoukla jeho sestřička Angel. Byly mu pouze dva roky, ale již od té doby si jí zamiloval. Neměl z toho rozum, ale byl to nový člen rodiny. Jejich rodina se rozšířila ještě o jednoho malého pidižvíka a to tehdy, kdy mu bylo 6 let. Měl už větší rozum a tak se o brášku Richarda chtěl co nejvíce starat. Avšak malou Angel nenechával nikdy samotnou. Stali se z nich kámoši na život a na smrt. I když jí samozřejmě občas shodil a ona utekla s brekem za maminkou, vždy se poté usmířili.

Jak čas běžel, Ryan se chtěl naučit také na nějaký hudební nástroj. Jeho otec mu byl velkým vzorem, a tak se chtěl původně zaměřit na bubny. Jenže ho jeden den učarovalo piano. Byla to láska na první pohled. Sice to dalo pěknou dřinu, než se naučil noty, pořádně roztahovat své malé prstíky, aby dosáhl na klávesy, ale bavilo ho to. A hlavně viděl, že z něho rodiče mají radost. To pro něj bylo odměnou. Společně s Angel strávili spoustu času u klavíru, kdy ona zpívala a on hrál. Už se nemohli dočkat, až se k nim přidá i malý Richie. Jenže osud tomu přál jinak.

Jednoho všedního dne, kdy vše bylo jak má, otřásla Hackettovic domem hrozná rána a část domu skončila v plamenech. Čím to bylo? Unikající plyn a jedna zbloudilá jiskra od vypínače. Co všechno to tuhle šťastnou rodinku stálo? Život matky, Richieho a sluch malé Angel. Šťastná náhoda zachránila jeho samotného. První, co v ten okamžik hrůzy udělal, bylo, že vytáhl svou sestřičku pryč z domu. Musel jí zachránit. Oheň ho pálil tak silně, že se rozbrečel a přes slzy skoro nemohl najít východ z domu. Naštěstí se mu to podařilo. Sousedé jim pomáhali a zavolali pomoc. V nemocnici se dozvěděli onu nešťastnou zprávu. Všechny je to hluboce zasáhlo. Museli ale být silní, kvůli Andílkovi, který se musel vypořádat s velkým problémem. Pro všechny to byla nová situace. Nikdo nevěděl, jak přesně se chovat. On však věděl jediné, pořád to je jeho sestřička a pořád jí má stejně rád. Společně s ní chodil na lekce znakové řeči, aby se spolu mohli dorozumívat. Chtěl jí být oporou a tou také doufá, že byl. Ve škole jí pomáhal a zastával se jí, pokud někdo měl špatné poznámky. Přece by to nenechal jen tak. Díky operaci, kterou podstoupila, se jí sluch za pomoci naslouchátek vrátil. Za což je strašně rád. Ona pak bojovala a opět se vrátila k tomu, co jí tak naplňovala. Společně si pak s otcem založili rodinou kapelu, která měla poměrně dlouhé trvání.

Pokud šlo o studium. Ryan chtěl jít v otcových šlépějích a tak se vyučil automechanikem. Nebylo to však jen kvůli tomu, aby udělal radost otci. Ba ten ho dokonce i přemlouval, ať si vybere něco jiného, ale on nechtěl. Vášeň pro auta je u něj stejná jako vášeň pro muziku. Pouze výuční list mu byl málo, a proto se rozhodl dodělat si maturitu. Dostal dobrou práci a tak si mohl dovolit zaplatit si pronájem bytu. Andílkovi nabídl, aby se přestěhovala s ním. A ona souhlasila. Pořídili si i tehdy malé štěně vlkodava, které pojmenovali Sunshine. Spokojeně si spolu žili, dokud se nedoslechli o Gold Pitu. Bylo to pro ně něco nového, co je strašně lákalo a tak se rozhodli, že prostě vyrazí a odstěhují se. Byl to pro ně nezvyk být z tak malebné vesničky najednou ve velkoměstě, ale zvládli to. I už velká Sunshine si zvykla. V Gold Pitu si otevřel svůj vlastní autoservis. Oproti sestře se do kolektivu zařadil až déle, ale zvládl to. Ovšem zapeklitá politická situace mu nedá spát. Najednou začíná pochybovat, že vzít sebou Andílka, byl špatný nápad.