Bethany Leah Atkinson

Bethany se v davu rozhodně neztratí. Ne, že by nosila nějaké křiklavé barvy, nebo měla fialové vlasy. Bethany vždy zaujme svojí výškou. Vyrostla do úctyhodných 189 centimetrů, takže se na většinu obyvatelů Minnesoty koukala svrchu, protože na dívku byla mimořádně vysoká. Spoustu mužů zaujmou její dlouhé nohy. Nedá se říct, že by měla postavu modelky, ale ani nijak oplácaná není. Své tmavě hnědé vlasy si pravidelně nechává zastřihnout, aby jí nikdy nesahaly pod lopatky. Často je má stažené v rozcuchaném drdolu, do kterého mívá obvykle strčené dvě černé jehlice (ale stává se, že si do vlasů schová i obyčejnou tužku, aby jí měla vždy po ruce), ale ani culík nebo cop u ní není neobvyklý. Pod poměrně hustým obočím se skrývají dvě tmavě hnědé oči. Nikdy neměla moc dlouhé ani husté řasy, takže s řasenkou chodí téměř všude. Má trošku větší nos, ale nijak to nekazí její celkový vzhled.

Výraz v jejím obličeji se liší podle toho, jestli před vámi stojí jako doktorka Atkinson, nebo jako Bethany. Jako doktorka si vždy udržuje vážný výraz, skoro nikdy se neusmívá a snaží se působit chytře a disciplinovaně. Když se setkáte s Bethany, uvidíte mírný zasněný úsměv, hlavu sebevědomě zvednutou do výše a zvědavé oči, které zaznamenávají každičkou maličkost. Bethany může občas působit až dětinsky.

Bethany nemá nijak vyhraněný styl oblékání, ale obvykle si zvolí džínové kalhoty, pohodlné tričko a nesmí chybět kožená bunda, na kterou si potrpí. V zimě chodívá v hodně teplém oblečení. Nejčastěji v dlouhém kabátě, svetru a kalhotách. Nikdy ji neuvidíte na podpatcích. Nosí tenisky, ale nebojí se obout ani kanady. V uších má už dlouho malé náušnice. Dvě stříbrné lebky. Na ruce má za jakékoliv situace stříbrné hodinky.

Pokud potkáte doktorku Atkinson, máte pocit, že jste vstoupili do oázy klidu a právě před vámi stojí člověk, který je naprosto nad věcí, nic ho nepřekvapí a ani nevyděsí, ale to je jen pracovní tvář soudní patoložky.

Pokud se vám poštěstí potkat pravou tvář Bethany, nebo Beth, jak si ráda říká, seznámíte se s cholerickým střelcem. Nejdříve mluví a pak si uvědomuje následky. Ale, že by jí nějak vadilo, že někomu tím možná ublížila, se opravdu říct nedá. Pořád je upřímná. Nikdy nelže a to ani v situaci, kdy by se ta lež hodila. Proto bývá občas osočována z nedostatku taktu. Odpověď má na všechno a okamžitě. Nenávidí omezování. Zásadně se neřídí svým diářem, všude chodí pozdě a pokud se jí to opovážíte připomenout, můžete očekávat, že na vás nepěkně vyjede. Tady se projevuje její cholerická povaha. Naštve ji každá pitomost, ale během pár minut se s vámi zase baví, jakoby se nic nestalo. Trpělivost opravdu není Bethanina vlastnost. Miluje dobrodružství. Nedokáže sedět na místě, pořád musí něco dělat. Za to dokáže pracovat dlouho a obvykle úspěšně. Říká se o ní, že je ochránkyně práv a ubližování slabším se jí hnusí. Možná vás překvapí, že v téhle svojí tváři se usmívá velice často. Proto na ostatní působí jako psychopat. Ale, kdo by se jim divil, když vám tahle poměrně milá slečna začne v cukrárně vykládat o tom, jak z kolejí seškrabovala sebevraha a jak byly vnitřnosti úplně všude. Někdy je až moc velký snílek, kreslí si růžovou budoucnost, ale její práce jí stále více a více přitahuje k zemi, takže se z ní za poslední dva roky stal celkem velký realista. Ani ta její výbušnost už není tak strašná jako bývala. Minimálně vás neseřve za to, že máte nakřivo kravatu, nebo špatně zapnuté knoflíčky na košili. Dokonce i stihla nějakou tu trpělivost pochytat. Přece jen, nic jiného jí ani nezbývá. Na mrtvoly nemůže řvát, ať si s přípravou na pitvu trochu pohnou. Zkráceně by se Beth dala popsat jako lehce šílená, cholerická, netrpělivá patoložka, co nikdy nelže.

Beth se narodila v prosinci přesně v pátek třináctého do rodiny velice bohatého podnikatele Aidana Atkinsona. Její matka, Bianca, od své dcery, tří synů a manžela odešla krátce potom, co se Beth narodila. Občas jí připadalo, jakoby jí otec vyčítal, že matka odešla kvůli ní, ale ve skutečnosti to bylo tak, že na výchovu svých tří synů, Jaidena, Ryana a Christiana, a k tomu ještě maličké Bethany byl sám s jedinou chůvou a prostě býval unavený a neměl na své děti energii ani náladu. Kdo by se taky divil, když se přesunul z mezinárodních konferencí, obchodů a všeho ostatního spojeného s jeho prací do domu, kde byli čtyři ječící děti.

Už když byla Beth malá, sotva mluvící a chodící stvoření, měla ráda zvířata. Místo toho, aby si hrála s panenkami, hrávala si se zvířaty. Vlastnila dva psy, kočku, ježka, křečka a několik rybiček. Její zvířata měla svůj vlastní pokoj, mnohdy se s tím před kamarádkami ze školky chlubila. Poté nastoupila do školy a kamarádky už neokouzloval pokoj pro mazlíčky. Vlastně už ani nebylo koho okouzlovat. Všichni si o Beth mysleli, že je divná. Skvěle se učila. Stála si pevně za svým. Říkala to, co si myslela a ne to, co ostatní chtěli slyšet. A to hlavní bylo, že si žila mnohem lépe než všichni ostatní. Nikdy nemusela jíst příšerné obědy ve školní jídelně, protože jí vždy oběd přinesli, nemusela jezdit školním autobusem, protože měla vlastního řidiče, který ji vyzvedával. Tenkrát nevěděla, jestli jim rodiče namluvili, že bohatství je nějaká špatná nemoc, nebo to byla prostě jenom závist jejích spolužáků.

Jak postupně stárla, ostatní zjišťovali, že to že nemá kamarády se dá dobře využít. Pokud se s ní budou bavit, její táta je klidně nechá u nich doma, vezme je na výlet do Disneylandu, nebo kamkoliv budou chtít, když se budou s jeho holčičkou kamarádit. Jednou, bylo to už ke konci deváté třídy, se Beth rozhodla, že pro svoje „kamarádky“ uspořádá party. Provedla je domem, nakonec zamířily do místnosti pro zvířata. Tam zjistily, že andulka Bethanina nejstaršího bratra je mrtvá. Beth tehdy nenapadlo nic jiného, než že se podívá do andulky, proč umřela. Zatímco její „kamarádky“ s křikem utekly domů, Beth provedla svojí první pitvu. Ale tehdy ještě vůbec netušila, že to tak moc ovlivní výběr profese. Když se druhý den ráno vydala zase do školy, všichni na ní ukazovali jako na holku, co pitvá mrtvá zvířata. Naštěstí už byl konec školního roku a po prázdninách Beth nastoupila na úplně jinou střední než bylo původně v plánu. Sice to byla škola pro snoby a děcka bohatých lidí, ale bylo to místo, kde Beth nikdo neznal.

Střední byla úplně jiná než základka. Na základce byla považovaná za šprtku a nikdo ji ve skutečnosti neměl rád, na střední to byla chytrá, hezká holka s bohatými rodiči a to k úspěchu stačilo. A hlavně nikdo nevěděl, že je to ta holka, co pitvá mrtvá zvířata. Našla si opravdové přátele, prožila svojí první lásku, která sice dopadla neslavně, ale na to se historie neptá. Společně se svým tehdejším přítelem a nejlepším kamarádem nastoupili na univerzitu, jenže každý na jiný obor. Jamie, její přítel, studoval architekturu, Ashton zase mezinárodní vztahy a u Beth se projevil zážitek z posledních týdnů deváté třídy a tak si vybrala patologii. Jamie i Ashton se s ní brzo přestali scházet, byla přece divná a zase se dostala do škatulky „ta holka co někoho pitvá“ a tak zůstala Beth sama jen se svým starším bratrem Christianem a spolužáky, kteří byli také považování za „ti co někoho pitvají“.

Ke Christianovi měla vždy ze svých bratrů nejblíže a nechala se od něj snadno ovlivnit. Takže poslední rok bakalářského studia už byla rozhodnutá, že ke studiu na medicíně si přibere i práva, aby mohla být soudní patoložkou a pomáhat tak Chrisovi, který chtěl být právníkem. V tu dobu se poměrně chtěla seznamovat s novými lidmi, ale vždy když konverzace dospěla k otázce „co děláš?“ a Beth odpověděla „studuju patologii,“ dopadlo to tak, že tu osobu, se kterou se bavila, už víckrát neviděla. Ale to jí zase tolik netrápilo, měla bráchu, dva vysokoškolské tituly a nakonec i přítele. A byl jím znovu Jamie. Udělala tu největší chybu svého života, když ho vzala zpět, potom co ji opustil kvůli obyčejným předsudkům. Vrátil se k ní téměř po třech letech a bylo to, jakoby se zase vrátili na střední. Nosil jí kytky, bral na romantické večeře, jezdil s ní na výlety… Jenže to zase nevydrželo. Zatímco Beth pitvala mrtvoly, on si kreslil domečky a taky udržoval druhý vztah. Přišla na to, odkopla ho a odstěhovala se z jeho bytu. Ale Minnesota byla tak malá, že kamkoliv se hnula, byl za ní. Odstěhovala se do jiného státu, byl tam během dvou týdnů, přece jen vidina peněz, které z rodiny téhle potencionální přítelkyně koukaly, byla silnější a on si chtěl udržet i tu poslední naději, že by jednou mohl být tak nechutně bohatý jako všichni Atkinsonovi. Mnohokrát mu řekla, že už o něj nestojí a nemá zájem, ale byl neoblomný. Nakonec, když už se Jamieho pronásledování nedalo vydržet, poslala vzkaz bráchovi, že odchází do Gold Pitu, a že je u ní vždycky vítaný, v noci se zbalila a bez Jamieho vědomí se odstěhovala do podzemí. Konečně se dočkala svého vytouženého klidu a mohla začít znovu, bez Jamieho.

Beth už šest let vlastní motorku. Miluje rychlou jízdu, je to přesně takový ten typ řidiče „cože, já neřídím formuli?“. Na motorce jezdí vždy, za jakékoliv teploty i počasí. Potom taky miluje čokoládu, kafe, protože je původem z Minneapolis tak samozřejmě i lední hokej a basketbal, který sama pět let hrála.