Přezdívka: Matylda
Jméno: Matylda Ackerman
Věk: 17
Zaměstnání: Studentka
Vzhled: Matylda není ten typ člověka, kterého by jste si všimli hned na první pohled. Povahově je tichá a nikam se nemotá, a tak tomu přizpůsobuje i svůj zjev. Jasným a svítivým barvám se spíš vyhýbá, mnohem více si rozumí s tmavší modrou až černou. Nejčastěji ji zkrátka zahlédnete ve volném tmavém tričku s potiskem, kalhotách a mikině. Když nemusí, tak nejraději boty nenosí. Kdyby to šlo, chodila by v ponožkách klidně i do školy. Stejně tak jako boty moc nemusí sukně. Naposledy ji na sebe oblékla na focení ve čtvrté třídě, od té doby se sukním obloukem vyhýbá. Když jde o vlasy, nijak extra se o ně nestará. Sice už párkrát změnila barvu, ale pokaždé se nakonec vrátila ke své původní hnědé. A účesy? Moc na výběr ani nemá, protože nic složitějšího než culík ani nesvede. Líčení volí jen tehdy, kdy se něco slaví, jinak jí to připadá moc namáhavé a jako ztráta času. Se svými 170cm si jen libuje, jelikož perfektně zapadne do davu. Není ani malá ani velká. Nijak štíhlá není, ale tlustá taky ne. Sama o sobě říká, že je průměrná. Bodejť by taky ne. Sport už nedělá a když jde o jídlo, cpe se jak zjednaná. Dokud se vejde do svého oblíbeného trička, je to v pořádku. Obličej má kulatý, možná trochu bledý a oči čokoládově hnědé, na sluníčku až medové.
Charakteristika: Matylda jako malá byla nehorázně upovídané přechytralé škvrně. Pokaždé, když s ní matka vyrazila ven, se z kočárku neustále ozývalo: „Co je to?“ -„To je pes.“ Odpověděla matka a ani ne po pěti metrech se z kočárku ozvalo znovu: „A co je tamto?“ Rodiče z ní měli velikou radost a doufali, že ji její zvídavost v životě někam dovede, avšak jednoho dne se něco stalo a jí rázem pokleslo sebevědomí a touha poznávat. Od té doby se ohromně změnila. Začala se držet při zemi a pro jistotu všechno vzdávat už na začátku. Už nechce zažít ten pocit, kdy někdo její sebedůvěru přetrhá na dvě cáry, zakope, podupe a ještě se jí vysměje. Přátele nemá, nanejvýš si najde jednoho, se kterým si chodí povídat, ale to je tak všechno. Na samotu si však už zvykla. Naučila se zabavit samu sebe tím, že si skládá origami, kterých má vždycky plné kapsy, a které používá jako záložky do knih. Avšak není to tak, že by se vůbec s nikým nebavila. Když se jí někdo zeptá, odpoví. Když ji někdo pozdraví, pozdraví i ona. Jen se prostě nehrne ke slovu, když nemusí. Většinou ani není schopna s ostatními najít společné téma natož začít konverzaci. O tom, o čem Matylda přemýšlí a co ji zajímá se většinou lidé bavit nechtějí. Jsou to převážně jen ponuré myšlenky typu ‚coby kdyby‘. Lépe než slovy se však dokáže vyjadřovat textem. Možná také proto si zapisuje příběhy, které se jí odehrávají v hlavě, když nemůže usnout. Avšak přečíst je nikomu nedává, zdají se jí moc osobní. Díky času, co tráví o samotě si Matylda vybudovala i spoustu zlozvyků. Jedním z nich je kousání nehtů a křupání kloubů na rukou. Ráda by se jich zbavila, ale nějak to nejde. Stejně tak by jste u ní nenašli jedinou tužku nebo propisku v pořádku. Všechny jsou ohryzané nebo s ulomenou pacičkou. I když se to nezdá, dokáže mít radost z každé maličkosti a i přesto, že se s ostatními moc nebaví, má talent poznat opravdovou povahu člověka. Na oplátku je ale zase naivní a občas si neuvědomuje následky věcí, které provede. Ke všem lidem, které zná jen chvíli není moc vstřícná a spíš si je tak trochu oťukává a vyhýbá se konverzaci. I když kdo ví, možná jen čeká na opravdového přítele, se kterým si bude rozumět..
Historie: Matylda už jako hodně malá dokázala odříkat celou knihu básniček nazpaměť a psát dopisy příbuzným. Celkově se zdálo, že bude mít dost nadějnou budoucnost, díky své zvídavosti a aktivitě, avšak jednoho dne, kdy nastoupila do první třídy na základce mezi ostatní děti ve škole, nastal zvrat. Rázem ztichla a začala se méně projevovat. Držela se u rohu a spíš čekala, až na ni vyjde řada, než aby se nenasytně vrhla ke slovu. Ostatní děti ji svým egem a sebevědomím převálcovali jako nic a učitelé tomu ještě mnohokrát přispěli. A tak se Matylda uchýlila k virtuálnímu světu, kde mohla být kým chce a říkat co chce, aniž by to na ni mělo nějaký dopad. Od té doby uplynula už strašně dlouhá doba a ona už se ani ve škole s nikým moc nebavila. Jediným reálným kamarádem pro ni byl její slepý pes Tukan. Moc ráda se o něj starala. Nejspíš asi pro ten pocit, že je na světě jenom přeci ještě někdo bezmocnější, než je ona sama. Avšak jednoho dne se Matylda musela Tukana vzdát. Rodiče se rozváděli a Matylda musela s matkou, zatím co Tukan zůstával u otce. Samotná ztráta kamaráda ji vzala víc, než rozvod rodičů. Od té doby trucuje, dá-li se to tak nazvat. Sice netříská dveřmi a neřve na matku, ale trucuje svým vlastním způsobem. A jedním z nich je i změna školy.