| Přezdívka hráčky | Meep |
| Jméno | Alexander Patrick Karkarov |
| Věk | 33 |
| Zaměstnání | dirigent Gold Pitského symfonického orchestru a sbormistr na Gold Pitské univerzitě |
| Místo pobytu | Gold Pit |
| Původ | Moskva, Rusko, má také britské občanství |
| Stav | rozvedený |
| Avatar | James McAvoy |
Alexander ničím z davu příliš nevystupoval. Se svými 170 centimetry nebyl z nejvyšších a nikdy se neoblékal nějak extravagantněji, takže na něj nemělo co poutat pozornost. Jeho postava není nijak vychrtlá, ale není ani přehnaně vysportovaná. Často cvičí, ale dělá to hlavně ve stavech roztěkanosti při pocitu, že to všechno zvládne a musí se neustále hýbat. Když se k němu dostanete blíž a od trochu špičatějšího křivého se přesunete k jeho očím, zaujme vás jistě jejich barva. Jsou nebesky modré, přičemž se v nich v určitých fázích může zračit spousta emocí naráz. Když se zamračí, udělají se mu jemnější vrásky kolem očí a totéž platí, i když se široce usměje.
Když má dobrý den, své hnědé vlasy nosí řádně upravené a nebojí se sáhnout i po gelu, který by mu pomohl je dát do tvaru, na který má zrovna náladu. Stejně tak se stará i o své vousy, které mu nerostou příliš rychle. I tak si je však pravidelně si zastřihuje, aby vypadal stále reprezentativně, nebo si je případně celé oholí a nechá pomalu dorůstat. Záleží na jeho momentálním rozpoložení a má i období, kdy se holí pravidelně a zbavuje se i strniště. Od toho všeho se odvíjí i jeho způsob oblékání. V jeho šatníku najdete rozmanitou škálu oblečení, ale převážně nosí košile a saka, aby i na ulici vypadal důstojně. I když většinu času chodí upravený, může se stát, že na něj narazíte ve vytahaném oblečení, rozcuchaných vlasech a neupraveným strništěm, které se časem může změnit v ještě neupravenější vous. Naštěstí pro něj i všechny okolo v tyto dny většinou nevystrkuje nos z domu, pokud to není vyloženě nutné, nebo ho k tomu někdo nedonutí. Doma většinou chodí pouze v teplácích nebo jenom boxerkách, protože před sebou samým úhledně vypadat nemusí. Pokud se Vám podaří se k němu přiblížit více, můžete si při detailnějším pohledu všimnout na jeho těle drobných jizviček, přičemž některé z nich jsou úhledně vedle sebe a vy se tak můžete jen domnívat, jestli se je tento muž nezpůsobil sám za pomoci staré známé žiletky. Pokud se zadíváte na jeho ruce, nehty má většinou důkladně vyčištěné a prsty poměrně štíhlé. Když pohledem zavadíte i o jeho dlaně, můžete si všimnout dvou méně viditelných jizev. Jednou rozbil skleničku a střepy se mu zabodly do dlaně zanechávajíce po sobě tuhle památku.
Alexander si při své práci zakládá na profesionálním přístupu ke svému okolí a vyžaduje na zkouškách naprostou poslušnost. Obvykle se nijak nerozčiluje, ale pouze zpraží případné vyrušující zamračením, kterým jejich pokusy o narušení hladkého průběhu zhatí. Je na ty, kteří pod ním hrají nebo zpívají, poměrně přísný, ale to hlavně z toho důvodu, že z nich chce dostat to nejlepší. Toho by určitě nedosáhl tím, kdyby se s nimi kamarádíčkoval a plácal je po zádech i přes to, že v jednom krátkém úseku nasekali mnoho chyb. To, že je na ně tvrdý však neznamená, že se nedokáže i trochu uvolnit a pobavit se. Minimálně se celou dobu netváří jako kakabus, ale sem-tam se i usměje, aby jim dodal trochu sebevědomí. Většinou se snaží řešit věci racionálně, být v klidu a nevrhat se do ničeho po hlavě. Sebevědomí mu v jeho profesním životě nechybí a do hlavy se mu občas připletou povýšenecké myšlenky, které za normálních okolností na světlo světa nevypouští. Na jevišti působí velmi charismaticky, uvolněně a že si to užívá, i přes to, že každá chyba může znamenat veřejný výsměch. Nesmí si to nikdy připouštět, protože jinak ho to akorát vystresuje a z toho dosud nikdy nevzešly dobré věci. Bere to opravdu vážně a chce dělat čest svému jménu a tím i jménu rodičů. Miluje hudbu a zároveň ji nenávidí, stejně jako nenávidí a miluje své rodiče. Mimo svou práci se chová ke svému okolí stále zdvořile a relativně přátelsky, ač se chvílemi může zdá býti trochu odtažitým a odměřeným. Má obavy z toho si lidi pouštět blízko k tělu protože ví, že stejně nikdo nevydrží jeho změny nálad. Proto udržuje jisté hranice, které nerad překračuje. Totéž platí i o slečnách. Rád tráví čas v jejich přítomnosti a dokáže být galantním společníkem, ale většinou hledá pouze povyražení na jeden večer. Už nechce opakovat historii a nerad by byl ženatý s další ženou, která ho po několika měsících po unáhlené svatbě opustí, protože ho nebude schopna snášet. Pokud by byl ale opravdu okouzlen, možná by byl ochoten vylézt ze své komforní zóny a udělat první krok, i kdyby to znamenalo že bude odmítnut. Pokud se mu dostanete pod kůži, zjistíte, že je to celkem pohodový a milý chlapík, který má ale rád, když ho někdo náležitě ocení a projeví mu respekt. Pravidelně cvičí na hudební nástroje a prochází skladby, které mají s orchestrem nebo sborem na programu, aby byl na vše připraven. Pokud se potřebuje uklidnit a nemá u sebe svůj hudební nástroj, sáhne po cigaretě.
Mladý dirigent trpí zatím nediagnostikovanou bipolární poruchou I. typu, která je charakterizována plně rozvinutými manickými fázemi, které mohou být doprovázeny psychotickými příznaky. Fáze deprese jsou u ní na rozdíl od typu II. upozaděné a vzácnější. Pokud se z cyklu remise, ve kterém se chová normálně, dostane do fáze mánie, bývá to pro něj zprvu relativně příjemné. Hýří energií a má tak pocit, že může stihnout spoustu věcí najednou. Je kreativnější, takže se mnohem častěji pouští do skládání vlastních skladeb, a je o dost komunikativnější a familiérnější. Na zkouškách je nejprve uvolněnější a i kdyby někdo svou pasáž zkazil, akorát by se tomu zasmál, udělal nějaký vtípek a pokračoval dál. Je mnohem akčnější a zrychlenější než obvykle. Hůře se mu soustředí a je roztěkaný. I běžné činnosti, které přinášejí drobné radosti, se mu budou stát fantastické a bude ohledně nich až příliš nadšený. V této fázi mu stačí opravdu minimum spánku v rámci například tří hodin, ale i tak se cítí vyspalý, i když je jeho tělo po fyzické stránce vyčerpané. Postupně se ale bude přidávat podrážděnost a agresivita jak reaktivní, tak bezpodnětová. Mohou se objevit i bludy či halucinace.
Dalším cyklem jeho poruchy je období deprese. Dostává se do něj v poměru s manickými fázemi o dost méně. Je pro něj nadlidským úkolem se i zvednout ráno z postele, natož se dostavit na zkoušku, schůzku nebo samotný koncert. Ztrácí zájem o všemožné aktivity a převážně o ty, které by mu mohly působit nějaké potěšení. Do práce v tomto období zpravidla nechodí nebo přichází pozdě. Většinou je k příchodu donucen svým bratrancem, který je zároveň jeho manažerem, protože za ním vždy dojde a sám ho na místo dotáhne. Cítí se celou dobu naprosto vyčerpaný a cítí vinu za všechno, co způsobuje svému okolí a myslí si, že je pro ně přítěží. Kromě toho, že je celé dny sklíčený, se mu hlavou honí myšlenky na smrt a sebevraždu, ale zatím to nedospělo do fáze, kdy by si na život sáhl. Většinou se uchýlil pouze k sebepoškozování.
Manická a depresivní fáze se nepravidelně střídají a je možné, že Alexander přejde z jedné fáze do druhé bez jakékoliv doby klidu (remise) mezi nimi. Tyto stavy mohou trvat libovolně dlouho stejně tak jako doba remise. Může se stát, že zvýšená stresová situace může vyvolat některou z fází.
Alexander Patrick Karkarov, tak ho při narození pojmenovali jeho rodiče. Otec pocházel z Ruska a matka z Velké Británie. Oba to byli velmi známí a slavní hudebníci a skladatelé. Syn se jim narodil v hlavním městě Ruska uprostřed tuhé zimy. Matka si stála za tím, aby dostal kromě ruského jména i anglické, a tak se také stalo. Později se oba s malým nemluvnětem přestěhovali do Velké Británie, kde měli rozjetou spoustu projektů. Postupem času ale začali zjišťovat že starání se o dítě není žádný med. Jestli dítě nechtěli hodit na krk pouze chůvě, museli se vzdát své kariéry. Matka se tedy o svého syna starala za pomoci svého manžela, který zůstal v práci, ale ani jeden z nich už necestoval. Byli „uvěznění“ kvůli malému uzlíčku štěstí, který si oba dva tak přáli a dlouho jim ho bůh nedopřával. Teď zjišťovali, že to možná byla chyba. Ne příliš dlouho po jeho narození je to všechno dostalo a oba spadli do drog. Budíčkem alespoň pro jeho matku byla krom ztráta věhlasu a kariéry jedna událost, kdy se téměř předávkovala a hleděla tak tváří v tvář smrti. Přiměla k odvykací léčbě i svého manžela a malý Alexander se tak na dva roky octl v pěstounské péči. Z toho času si však nic nepamatuje, protože byl hodně malý a k rodičům se vrátil zpět v necelých čtyřech letech. Jelikož oba dva přišli o hvězdnou kariéru, chtěli sami sebe realizovat skrze svého syna. Ať to stojí, co to stojí. Bylo jim naprosto ukradené, že malý Alexander nejspíše z jejich nadšení pro hudbu a nadání nepodědil mnoho. Musel vrátit jejich příjmení zašlou slávu. Jelikož měli dost naspořeno z předchozích let, platili svému synovi ty nejlepší učitele hudby v zemi a platili mu se v soukromou školu. Přeci jejich potomek nebude chodit na nějakou zaplivanou státní školu, kde se nic nenaučí. Hudbě ho učili i oni sami, ale rozhodně to nebyl žádný med. Nikdy si nemohl jít hrát ven, protože musel cvičit. Rodiče ho doma často bili a nadávali mu, když nebyl schopný nějaké dílo zahrál podle jejich vysokých standardů. Hlavně matka se často rozčilovala a křičela na něj nehezká slova, než ho stáhla k sobě a začala se mu omlouvat, že to tak vlastně nemyslela. Byl z toho zmatený a nevěděl, jak se chovat. Už od útlého věku se musel účastnit různých soutěží a kdykoliv nevyhrál první místo, čekaly ho hromy a blesky. Pokud se mu podařilo zvítězit, nedostalo se mu sice slov chvály, ale spíše výtek, co mohl ještě zlepšit. Důležité ale bylo, že mohl být relativně v klidu a nečekaly ho žádné tělesné tresty. Jeho otec velmi rád používal svou hůl…
Z neurotického dítěte s nově nabitými výkyvy nálad, které jeho rodiče nijak neřešili a chtěli ho nechat se vyřádit (prý to pomůže jeho tvůrčímu duchu), rostl pomalu ale jistě mladý muž. Rodiče ho už od dětství učili hrát na spoustu nástrojů, protože snad chtěli najít alespoň pár z nich, ve kterých bude více vynikat, v čemž mu pomáhal i jeho absolutní sluch. Dopadlo to tak, že chvíli hrál kromě klavíru i na flétnu a bicí, ale když zjistili, že pro to nemá širší předpoklady, nechali výuku těchto nástrojů ladem a soustředili se na jiné. Dopadlo to tak, že musel hrát na klavír, protože ten byl pro jeho budoucí práci nezbytný, na housle a sám od sebe se učil na kytaru. Kytara pro něj byl jakýsi způsob rebelie proti jeho rodičům, protože těm to přišlo naprosto zbytečné a nechtěli, aby se to učil.
Úspěšně udělal konzervatoř a skutečně dělal své rodiče pyšnými, protože i díky jejich kontaktům se dostal v brzkém věku na místa, o kterých se jeho vrstevníkům ani nesnilo. To bylo samozřejmě jen díky tomu, že jeho rodiče tahali za nitky a otevřeli mu všechny potřebné dveře. Doteď miluje hudbu a zároveň ji nenávidí, stejně tak jako nenávidí a miluje své rodiče. Ve světě si udělal dobré jméno a dostávalo se mu jen těch nejlukrativnějších pracovních nabídek. Jeho jméno bylo zárukou kvality a síně byly vyprodané i díky tomu, že se nesoustředil pouze na vážnou hudbu, ale zabýval se i inscenací a psaním známých filmových melodií.
Když mu bylo dvacet pět let, zamiloval při práci v Itálii do ženy plné ohně, která byla operní pěvkyní. Byla o pět let starší než on, ale to mu vůbec nevadilo. Vášeň v obou vzplanula a po třech měsících se vzali. Jistou roli v tom hrálo i to, že jeho nastávající byla v očekávání a mělo se jim narodit dítě. Na nic takového nebyl připravený, ale byl přesvědčený, že tu ženu miluje a nějak to zvládne. Stejně plánoval trávit většinu času na cestách. Vzali se a narodil se jim syn, kterého pojmenovali Robert Giovanni Karkarov. První jméno anglické, na kterém Alexander trval, protože měl k Británii, kde trávil celé dětství a kde vystudoval, silný vztah. Druhé jméno vybrala jeho italská matka a příjmení po otci, které převzala ostatně i jeho matka, Cristina Beatrice Karkarov. Rodinně idylky si neužíval dlouho, protože se jeho stavy a náladovost o dosti zhoršila a po třech měsících od narození jejich potomka podala Cristina žádost o rozvod. Jejich manželství trvalo necelý rok. Alexander si od té doby žádnou jinou ženu nevzal a raději vyhledával krátkodobé známosti, které ho nemusely snášet dlouhou dobu. Neměl ani moc přátel, protože s ním spousta z nich jednoduše v jeho stavech nedokázala vydržet. Jediným, kdo jej zvládal tolerovat byl jeho bratranec.
Roky plynuly a jemu se dostalo velmi lukrativní nabídky práce v obnoveném podzemním městě. Chtěli se pyšnit jeho jménem a přilákat tak dolů více turistů. Chtěli si ho postavit do výkladní skříně a celému světu vykřičet poselství, že u nich působí ten známý Karkarov. Nic nenamítal, protože takové to na vrcholu prostě bylo. Hlavní bylo, že za to vše bude dostávat řádnou sumičku a že mu budou trpět jeho výstřelky. I kdyby s ním měl někdo problém, všechno jistě zařídí jeho bratranec, který je zároveň jeho manažerem.
1. Běžně mluví perfektně bristkou anglitičtinou, protože si ho jeho matka vycepovala. Z legrace sem-tam používá ruský přízvuk nebo skotštinu.
2. Kromě angličtiny, skotštiny a ruštiny se domluví i lámanější italštinou.
3. Příležitostně skládá hudební podkres k filmům