Emily Anne Maynard

Emily se svou výškou v pracovních botách dosáhne na hranici 170 centimetrů, řadí se tedy přesně mezi ten správný průměr. Nenechte se prosím zmást jejím obličejem a hlídejte si slova, která vám vyklouznou z pusy. Už pár smolařů nasadilo šokovaný výraz potom, co jim sdělila, kolik jí vlastně je. A všichni tihle smolaři měli společná slova: „páni, vypadáš starší“. Sama to svádí na starosti a neprospané noci, které sebou nese její práce. Make-upu sama také moc nepoužívá, a tak je přibývající vrásky těžké přehlédnout. Je ale pravdou, že se o sebe v posledních měsících začala o trochu víc starat. Alespoň jeden den v týdnu se snaží dopřát si tu správnou péči, kterou si žena jejího věku zaslouží. Blond lokny, které jí za normálního stavu sahají skoro po prsa, nosí většinu času sepnutou do culíku, je to tak totiž nejpraktičtější a nevadí jí to při práci. Navíc je to takové správné poznávací znamení pro její momentální rozpoložení. Culík znamená, že je momentálně až po paty v pracovních záležitostech, nad kterými bude pravděpodobně přemýšlet i po dobu vašeho setkání. Rozpuštěné? Případ je u konce a aspoň na jeden večer si může oddechnout, než se druhý den objeví něco nového. Její oči jsou modré se šedým podtónem, po většinu času klidné, ale jakmile se rozpálí, ani si ty plameny v nich nemusíte představovat. Taková milá pomůcka přu vyslýchání mlčenlivějších jedinců. Jeden pohled a ruce se jim pomalu začínají třást. Co opravdu ale patří k výrazným bodům je její úsměv. Velké zuby, které se schovávají za úzkými rty sice nespatří světlo světa často, ale když ano, rozhodně to vašemu pohledu neujde. Ač se jí na škole za její zuby posmívali, ona to nikdy nevnímala jako nějakou zvláštnost nebo nedokonalost. Její prací je ovlivněn každý aspekt jejího života, dokonce i to, jak se obléká. Nejčastěji ji můžete potkat v jednoduchých džínech, obyčejném tričku, košili, nebo dokonce i saku. Jakožto detektivka si musí udržovat jistou úroveň. Když zrovna nepracuje, její oblečení může působit trochu ležérněji, přestože v základech je to takřka to samé. Práce na obtížných případech jí prostě naučila, že ráno není čas na to vstát brzy a vyháknout se. Nepotrpí si na podpatky a sukně či šaty, na formálních událostech na ní pravděpodobně nenarazíte, pokud tam zrovna nebude pracovně. Díky své práci se také stará o svou kondičku, volné dny zahájí během a končí hodinou jógy. Při těch vytíženějších dnech těžko hledá čas, přesto si ráno i večer najde čas alespoň na rychlé protažení.

Obvykle napjatá z práce, časově vytížená a věčně ponořená v deskách s jí přiřazenými případy. V práci vždy tvrdá, pečlivá a odhodlaná dotáhnout všechno do konce, i kdyby to mělo znamenat, že se užene. Dokáže si zřídit pořádek, není ale přehnanou hyenou. Se svými kolegy se snaží udržovat dobré vztahy, přeci by jen mohlo jít o životy. Pokud ale nedělají svou práci, dá jim to dost jasně najevo, obzvlášť když ona je tím člověkem, kterého by měli ostatní poslouchat. Pokud ale nedrtí svůj mozek nad řešením případu, nebo nedrtí ty ubožáky, kteří sedí ve výslechové místnosti, je vlastně docela příjemný člověk, se kterým můžete strávit víkendové večery v baru při popíjení piva. Bavit se zvládne takřka o čemkoliv. Pokud to není téma zrovna z jejího repertoáru, jistě bude moct z paměti vylovit alespoň nějakou zajímavost z vyšetřování. Samozřejmě ne nic morbidního, to jí její morálka nedovolí. Obecně je ale spíš mlčenlivá, než aby se do rozhovorů pouštěla po hlavě. Příjemnější jí je poslouchat, občas přikývnout nebo sem tam prohodit nějaký vtípek. Její hlava je totiž většinu času stejně někde jinde. Obzvlášť po událostech minulého roku. Ty jí poznamenaly hluboce. Je obezřetnější, ty pomyslné stěny, které kolem sebe během posledního roku vybudovala jsou minimálně deset metrů vysoké a ještě je navrchu zdobí ostnatý drát, přes který je obzvlášť obtížné se dostat. Není zrovna sdílná, co se týče jejího osobního života a to, co se dělo během její kariéry v New Yorku z ní budete dostávat hodně dlouho. Pokud se vám to povede, považujte se za šťastlivce. Právě vás totiž pustila dovnitř.

Emily vyrůstala bez maminky a byla tedy pod silným vlivem jejího tatínka, kterého milovala nadevšechno na světě. Byl to její hrdina, který statečně zabíral místo obou jejích rodičů. Naučil se měnit plíny, plést copánky, navlékat punčocháče, odhánět kluky. A k tomu všemu ještě chytal po New Yorku zločince. Ocenění „Táta roku“ pro něj vyráběla poctivě s láskou, byla jimi ozdobená celá lednice a všechny nástěnky, které se po bytě našly. Dětství měla přesně takové, jaké by mělo mít každé dítě. Plné radosti, kamarádů, zábavy, nových zkušeností a znalostí, objevování světa bylo pro ní jako stvořené. Táta jí brával na ryby, učil jí, jak se o sebe postarat, nebylo se čemu divit že z pistole vystřelila poprvé už na základce, což někteří rodiče považovali za absolutně bezohledné. Pro jejího tátu ale neexistovalo důležitější poslání, než ochránit svojí malou princeznu za každou cenu.
Pro nikoho nebylo překvapením, že se Emily vydala cestou svého otce. Přidat se k policii pro ní bylo velkým snem, jednoho dne chtěla být stejně dobrá, jako její táta a chtěla dělat přesně to samé, co on. A její sen se pomalu stával skutečností.
První případ pomohla rozlousknout ještě na škole v rámci jejich stáže v místním policejním okrsku, čímž si získala hodně pozornosti od starších detektivů. Slepá ulička, do které někdo poslal trochu nového světla a bylo hotovo. Správný člověk za mřížemi a Emily zahlcována chválou za její dobrý postřeh a poznatky. Prošla základním výcvikem na výbornou a zanedlouho už mohla začít svou policejní kariéru.
Prvních pár let pro ní bylo velmi složitých. Byla nováčkem a tak její případy nepatřily zrovna k těm nejzajímavějším. Což ona jakožto ambiciózní člověk nesla velmi těžce. Po pár letech na okrsku si už ale vybudovala docela dobré jméno. A v tu dobu přišel Owen. Její nový parťák. A dokázali věci, které od rookie týmu nikdo nikdy nečekal. Okamžitě se posouvali nahoru, řešili případ po případu a společně byli nezastavitelní. Owen měl jeden z nejgeniálnějších mozků, které Emily kdy potkala. Dokázal rozluštit snad všechno. Ona zase měla jiné kvality. A spolu tvořili naprosto skvělý tým. Vše se ale změnilo minulý rok. Jeden případ, který přinesl tolik neštěstí. Byli na stopě drogovému kartelu, který se policie snažila vypátrat už dlouho. Teď konečně měli správnou stopu a to právě kvůli Owenovi, který podstoupil ten největší risk a rozhodl se jít až za hranice možností. Což ho nakonec stálo život. Kartel odhalil Owenovu identitu a jak už to bývá, vzali záležitosti do vlastních rukou. Owen zmizel a nikdo neměl tušení, kde právě je. A už vůbec ne co se s ním děje. V jednom ze skladišť za městem byl Owen mezitím uvázaný k židli, bitý a mučený, vše jen proto, aby prozradil zásadní informace týkající se vyšetřování. Když se NYPD konečně dostali na místo, bylo pro něj bohužel pozdě. Byl sice ještě naživu, ale ztratil takové množství krve. A Emily, ta byla u toho, když její parťák vydechl svůj poslední dech. Nikdy si to neodpustila. Vše si brala za svojí chybu, nebyla dostatečně rychlá, nedokázala včas přijít na to, kde Owen je. Nedokázala ho zachránit. Dlouho byla mimo službu.  Bylo to pro ní, jako ztratit nejlepšího kamaráda a bratra v jednom, jako ztratit člena rodiny. Vrátit se do služebního režimu pro ní bylo těžké, celý ten zážitek se na ní psychicky podepsal víc, než si chtěla připustit. A pobyt v New Yorku jí vůbec nedělal dobře. Proto, když její kapitán přišel s nabídkou práce v Gold Pitu, po dlouhém váhání nakonec přikývla. Prý je to město rušné, obzvlášť co se policejní práce týče a dole chybí detektivové, kteří by si s doteď nevyřešenými případy mohli poradit. A proto je ona teď tady. Začít nový život, smazat co se stalo v New Yorku a soustředit se na svou práci nejlépe, jak to umí. Znovu už nespí pochybit.

Po smrti Owena se nebyla dlouho schopná vrátit do práce kvůli psychickým problémům. Doteď špatně spí a trpí na časté noční můry. Přestože už to není její případ, pořád samostatně pokračuje na dopadení drogového kartelu, který jejího kolegu připravil o život.