| Přezdívka hráčky | Mazla |
| Jméno | Kaleigh Jenkins |
| Věk | 30 |
| Zaměstnání | majitelka Sexshopu |
| Místo pobytu | Gold Pit |
| Původ | California, USA |
| Stav | svobodná |
| Avatar | Crystal Reed |
Kaleigh sama sebe považuje za lehce přehlédnutelnou, i když realita většinou bývá celkem jiná. Nepatří mezi nejmenší obyvatele, konkrétněji tedy obyvatelky Gold Pitu. Stále si ale při pohledu na ní nikdo nemůže říct, že by byla druhá Eiffelova věž, žádné dítě si na ní nikdy neukázalo, že je lidská žirafa, čára ani nic podobného. Její výška se dá zařadit jako dobrý průměr mezi trpaslíkem a elfem, prostě něco akorát. Zjednodušené vysvětlení je takové, že v podpatkách si ji rozhodně v davu všimnete, i kdyby nechtěla. Vzezření vysoké dívky jí ale dodává převážně štíhlá postava. Díky tomu už na sebe párkrát zaslechla chválu, při čemž si zarytě sama stojí za tím, že není zrovna o co stát. Váha se jí drží na stejných číslech ne zrovna její zásluhou, ani na její postavě nejsou vidět známky toho, že by byla jakýmkoliv způsobem sportovně založená. Jediná její aktivita je občasné vybití vzteku do rádoby boxovacího pytle, který vypadá, jako kdyby ho sešila bezruká babička. Navíc ani jisté umění boje na blízko jí neudržuje vyrýsovanou postavu a z ní tak žádným coulem Rambo není a nebude. Postavu udržuje v tomhle stavu tak jen zrychlený metabolizmus, který jí někdy trápí více, než by chtěla. Může se sice ládovat až k prasknutí, ale pořád vypadá stejně a kdyby čirou náhodou zapomněla pravidelněji jíst? Byla by kost a kůže, což už si samozřejmě zažila. Zpravidla si na to dává pozor, protože nabrat znovu normální váhu není otázka několika hodin. Na co je ale patřičně hrdá je fakt, že díky její postavě vyniknou ženské křivky, minimálně dostatečně na to, aby si jí nikdo nespletl s chlapem nebo jí neosočil z toho, že si do podprsenky cpe ponožky. Zkrátka a jednoduše nevypadá vůbec špatně a kdejaký kolemjdoucí by na ní rozhodně našel něco, za čím se otočit.
Nejzajímavějším aspektem, či minimálně tím, který nejvíce miluje, jsou její vlasy. Havraní kadeře, které se jí snášejí až po lopatky. Jediná věc, která jí donutí vstávat v téměř nekřesťanskou hodinu, pokud je to nutné. Ono to tedy není nutné nikdy, protože má vlasy jemné a tím nepotřebují tolik péče, ale to jí neříkejte. Prakticky by jí to ani tak nezabránilo, aby si přivstala, a kromě nejrůznějších přípravků brala do ruky třeba kulmu, aby se pro ten konkrétní den stala například ovečkou s krásnými tmavými loknami, které na jejím vzhledu dělají jakousi třešničku na dortu, i když si budete myslet, že tomu tak není. Dokázala by vám totiž jednoduše vysvětlit, že tomu absolutně nerozumíte. Co se účesů týče, dokáže vymyslet úplně cokoliv, ale zpravidla nosí nejraději obyčejný culík. Občas sice při svých pokusech dokonale si vyčesat vlasy vypadá jako kdyby měla epileptický záchvat a div se hlavou do něčeho nepraští, ale výsledek rozhodně stojí za to. Vyčesané vlasy totiž mimo jiné odkrývají tetování motýla, který jí zdobí šíji
Oblečení není nic, co by jí drásalo žíly. Neprosedí u skříně několik hodin předem a rozhodně si nevyhází půlku svého šatníku na postel s tím, že nemá nic na sebe. Sedne jí všechno možné a taky se podle toho umí zařídit. Umí se obléci elegantně, doma zase zvládá chodit jako vandrák. Nejčastěji k vidění jsou na ní obyčejné džíny, které kombinuje se vším možným, od mikin po nejrůzněji střižené topy nebo trika obecně. Samozřejmě neodmítne ani nošení šatů, pokud na to má zrovna náladu. Ty dokáže doplnit o decentní kombinaci šperků v podobě náušnic nebo náhrdelníků. Normálně si vezme maximálně hodinky, pokud je v zápalu rozrušenosti nezapomene doma na stole, což by jí bylo podobné. Co opravdu miluje jsou svetry, od nejrůznějších velikostí po všemožné vzory a barvy, pokud tedy nejedná o klasické pletené svetry od babičky. No i ty by si vzala na sebe, překvapivě. Pokud tedy nevíte, co se svetry od babiček, teď už máte řešení. Nejmenší věc, která jí dělá vrásky na čele jsou boty. Zatímco jiné dívky kombinují boty s páskem nebo kabelkou, vybírají sáhodlouze, které se jim k outfitu hodí nejlépe, ona sáhne po těch prvních, co jí přijdou pod ruku, po těch nejpohodlnějších. Nebylo by tedy za žádných okolností divné, kdybyste ji potkali v ošoupaných teniskách, kdy z ní srší pocit, že nemá na nové boty. Těch má možná až až, ale stejně vždy raději zůstane u pohodlných starých tenisek, než aby si vzala sandále či lodičky. Samozřejmě to se netýká společenských akcí, které si lepší boty vyloženě vyžadují. Stejně by pro ni ale bylo typické, že si nechá tenisky někde v autě jako záložní případ.
Jak se říká, někdo je takový, někdo zase makový. Nikdo si nemůžeme vybrat, jací budeme, můžeme se snažit chovat jinak, abychom své skutečné já ukryli. Pokud jde o ni, nemá co skrývat, nikdy se nestyděla za sebemenší část své povahy, byť byla sebevíc špatná. Vlastně byla na svoje složité a nevysvětlitelné chování vždy hrdá. Stejně jako můžeme v lese, či kdekoliv jinde, najít spleť cest, i tady je to zařízené podobným způsobem. Spleť osobností, které se protínají, vyrušují, nebo na sebe navazují. Tolik rozmanitých možností a chvil napětí, když čekáte, jak se v dané situaci zachová. Nutno podotknout, že ať už je jakákoliv, její povaha se z největší části skládá ze sangvinika, z toho se dá jasně vyvodit, že je extrovert. Ačkoliv má i chvíle, kdy se zašije do pokoje a s nikým nemluví, ale přiznejme si, kdo takové chvíle nemá, že.
Mnoho situací, ve kterých se nabízí mnoho řešení nutných k promyšlení. Ona? Jedná hned, střílí na slepo. Riskuje. Nepromýšlí si nic, proto sama v danou chvíli neví, co zrovna udělá, proto si nemůžete být jisti, jestli dostanete facku nebo polibek. Opravdu nejlepší je nečekat nic, než později chodit s rudou tváří a nadávat. Stejně jako v situacích, kdy prostě plácne první věc, co jí napadne, neplánuje dopředu. Všechno nechává na poslední chvíli, nic si nenaplánuje ať už časově tak ani spořádaně. Prostě, jak to vyjde, tak to vyjde. Odklad věcí jí není nijak neznámí, poslední chvíle, kdy lítá sem a tam jako šílená, aby zjistila, kde to právě měla být. Pár posledních minut, kdy zpytuje svědomí, že si příště vše dopředu naplánuje. Ale pravda? Zcela jiná. Příště to dopadne většinou ještě hůř. Tím se napojujeme na dochvilnost, v našem případě tedy nedochvilnost. Máte s ní schůzku? Pohovor? Cokoliv? Stihnete ještě ranní kávu, dokonce odpoledního šlofíka. Opravdu, pokud nemá někoho, kdo by jí nakopl, nečekejte od ní velké zázraky.
Část její povahy tvoří věčná zvědavost. Už jako malé dítě měla potřebu lozit na místa, kam měla zakázáno a celkově strkala nos všude tam, kde neměla. Kde-kdo by řekl, že šlo pouze o dětskou zvědavost, také bylo tímto často omlouvána, když se zapletla do nějakého problému, ale tahle část povahy u ní vydržela po celý její dosavadní život. Zakázaná místa jí lakají, je to svým způsobem nějaká forma dobrodružství, kdy se dostává z toho každodenního stereotypu, ve kterém žije. Snaží se prostě existovat tak, aby byl každý její den něčím výjimečný, no a ukájení svojí zvědavosti je přece jen jeden z nejlepších způsobů, jak si to bytí na zemi něčím obohatit. To že by se jí to mohlo za nějakých okolností i vymstít, to je věc, kterou odkládá pokaždé až na druhou metu. Jedná prostě za pochodu, takže na nějaké následky především kašle, hlavně aby se dozvěděla něco, co jí zajímá. Problémy se přece mají řešit až v momentě, kdy se vyskytnou. Navíc se vždy dokáže se vším nějak popasovat. To, jestli díky tomu končí se zlomeným nosem, už je kapitola jiná.
Zachovat si klidnou hlavu, to je bezpochyby něco, s čím má v některých situacích celkem problém. Je obeznámena tím, co znamená asertivní chování, ale nikdy na to neměla tolik trpělivosti. Její hlavinka prostě nedokáže zvládat stres ani vypjaté situace, natož aby se někdo začal navážet do ní. Sama se dokáže dost dobře ohánět svým slovníkem, kdy by byl ještě slabý odvar přirovnat ji k dlaždičovi. Drzost k ní už neodmyslitelným způsobem taky patří, takže by bylo divné, kdyby jí v konfliktu nepoužila vůbec. Ať už se jedná o sebemenší poznámku nebo bránění sama sebe těmi nejostřejšími poznámkami, nikdy úplně nemyslí na to, co by se s ní mohlo stát. I kdyby někdo bodal do vosího hnízda ve snaze ji zlomit, pravděpodobně se to nebude dařit úplně jednoduše. Kal na to možná nevypadá, ale je to žena se silnou vůlí, takže není úplně lehké ji zlomit. I kdyby měla být na pokraji svých sil, vydržela by nadávat, kopat, kousat, škrábat, škubat sebou. Vydržela by udělat cokoliv, jen aby se nedala tak snadno.
Jeden z efektivních způsobů, jak se jí dostat pod kůži a skutečně jí ublížit je skrze důvěru. Kaleigh je v podstatě všechno a všichni jedno a pokud se o něco stará a zajímá, jsou to pak lidé, kterým ve svém životě věří. Nezáleží, jestli někomu věří více nebo méně, důvěra je pro ni cenná věc, kterou si dle jejího názoru nezaslouží jen tak někdo. Zrada je naopak něco, co by za žádných okolností neodpustila a pokud si od někoho přijde zrazená, dokáže tomu člověku dát slušné kapky. Schovat se za masku lhostejnosti, a hlavně skrýt to, jak moc ji zrada od blízké osoby zasáhla. Taková ona je. Není ani zdaleka tak bezcitná, jak by se mohlo zdát, je to normální člověk, který má své slabiny a není nakonec tak těžké je odhalit.
Jistě znáte ty situace, kdy si člověk nemůže v životě vybrat, kdy to někdo udělá za něj. Moc často se to nestává, ale že by právě jí nechali volnou ruku, to se říct nedá. Život nalinkovaný ještě, než se narodila. Vlastní slovo? Vyjádření? To neexistovalo. Prostě od malička to byla ta křehká dívka, z které jednou vyroste profesionální tanečnice, nikoliv voják. Některé holčičky by si jistě přály, aby byly jednou velké baletky, ale ona, raději by brala pozici vojáka, kdy by na krku nosila psí známky a na obličeji měla tunu bláta, než tunu make-upu a šatičky s nadýchanou sukní, která trčí do všech stran. Panenky a čajové dýchánky nikdy nebyly pro ni, už od první chvíle věděla, že se jí hnusí všechny představy o tom, stát se princeznou. Raději by si hrála s autíčky, ale o to bohužel byla ochuzena, protože neměla jediného bratra, a tudíž jediné autíčko, které by mohla vzít. Zbývalo jí vždy jediné, překousnout všechny ty dýchánky s růžovými plastovými hrníčky a imaginárním čajem. Vlastní názor na to neměla pozitivní, ale o ten se nikdo nezajímal. A ona? Naučila se sžít s tím, neříkat svoje názory nahlas, i když by je nejraději vykřičela do světa. Takhle to bylo dřív. Ze svého raného dětství si zrovna tohle neodnesla a svoje názory tak rozhazuje kolem sebe jako pořádnou salvu z pistole. Ve většině případů jej í jedno, jestli tím někomu ublíží nebo ne, pokud tedy nejde o její nejbližší. Pokud jde ale o zmínku čajových dýchánků a nalajnovaného života princezny? I z tohoto si přece jen něco odnesla, i když jí to dříve bylo silně proti srsti.
Za krásou a elegancí pravé dámy se ale přesto schovává především drzost a paličatost. Slušné vychování? Spíše první dojem, kdy se doopravdy snaží chovat slušně a s tou elegancí, která jí byla za mlada vštěpována. Co se ale stává ve většině případů? Jakoby si snad ladnost a elegance ruku v ruce vyšly na návštěvu, nebo rovnou odletěly na dovolenou. Prostě fuč. Na vychování dámy zapomene a jediné co by jí dokázalo vzpomenout si, by byl kopanec do zadku od její drahé matky, která brala toto chování jako nepřípustné. Od ostatních by jí to spíše více pohoršilo. Rozhovory většinou probíhají stejně bez rozdílu s jistou dávkou stydlivosti, která brzdí drzost. Za tu by si zasloužila tak akorát facku, protože se jí nedokáže zbavit, proto od ní jednoduše musíte čekat nějakou tu drzou poznámku na váš účet, dřív nebo později ano. Život si žije podle svých představ a prakticky ke všemu si dělá pomyslné scénáře, ať už se jedná o její denní rozvrh nebo seznamování se s novými lidmi. Co se stane, když se někdo neřídí podle jejích představ? Pravděpodobně se nestane nic špatného, ale rozhodně je na ní znát, že se jí něco nelíbí. Avšak když ona sama svými náhlými výlevy pozmění strukturu scénáře, nic se nestane. Vlastně je i pozoruhodné, jak si dokáže plánovat odpovědi ostatních, když ty svoje střílí z fleku.
Pokud se jí ale něco vyloženě příčí dokáže to dát i slušně najevo. Přes obyčejný křik po použití zbraně, i když by nikdy neublížila nikomu bezdůvodně. Ačkoliv si častokrát v hlavě umíní, že by danému člověku pomohla jediné kulka do hlavy. Nedej bože jí to napadlo i u vlastní matky. Jednou jedinkrát. Co je na tomhle za chybu? Dokázala by vystřelit, nedělalo by jí to problém. Ta lítost, která se ale dostaví později, by zasáhla duši té skutečné křehké dámy, té dívenky, co by nikdy nevzala do rukou zbraň. Dostihlo by jí to a předtím chtěná vražda své matky ze vzteku? Zabila by ji. Zhroutila by se hned, jak by si uvědomila, co vlastně udělala. To po tom dokáže sedět na místě i hodiny s nepřítomným pohledem a myslí úplně mimo realitu, což se jí stává i v normálních situacích, natož aby zapříčinila něčí vraždu. Byla by to přímá jízdenka do vlaku nepříčetnosti a vlastního umučení z pocitu viny.
Velkou část její povahy také tvoří čistě čiré bláznovství, kdy se skutečně dokáže chovat jako dítě. Jistě chápete, někoho pozná, blíže ho pozná, snad aspoň dostatečně na to, aby mohla odhodit přetvářku a chovat se tak, jak ji zrovna napadne. Přes balancování na obrubníku přes drzé úšklebky, které z ní činí opravdu spíše malé dítě než to, co z ní chtěla matka vychovat. Nevadí jí to, jak už bylo zmíněno, za svoji povahu se nestydí ani minutu. Ani za tu část malého dítěte, která u ní i v jejím věku stále tak nějak převládá. Přiznejme si, každý se někdy toužil vrátit do dětských let, ale málokdo to opravdu svede. Ona má tu výhodu, že to opravdu dokáže s tím, že hodí za hlavu všechno, co jí zrovna napadne. Nepřemýšlí a dělá to, co ostatní považují za šílenosti. V tom je to kouzlo, dělá to, čeho se mnozí bojí. Je sama sebou a nezajímají jí okolní názory, nikdy na ně nebyla stavěná jako její matka. Říkají snad, že je blázen? Tak ať, nikdy jí to problémy nedělalo. Naopak se dokázala na ulici ještě drze otočit se slovy „Můžu vám nějak pomoc?“ Nesnáší lidské pomluvy, a proto se snaží ostatním kolem dokázat, že jí to nerozhodí. Snad jen s takovými lidmi jedná na rovinu drze a sprostě, aniž by si snažila zachovat to chování dámy, které se snaží světu ukázat aspoň trochu. Nemít ráda vlastní matku, vykašlala by se na to.
Perfekcionismus, který se u ní objevuje, sice není tak rozšířený, ale přeci jen. Dostane úkol? Pokud ho neodloží, nebo se k němu opravdu po dlouhé době dostane, snaží se ho ve většině případů dotáhnout k dokonalosti, aspoň k menší. Všechno musí být perfektní, všechno musí ladit. A pokud se jí někdo pokusí zastavit? Začne se bránit. Kopat, kousat. Minulost jí donutila chodit na kurzy sebeobrany, které dále překročily k boji na blízko, který jí seděl snad víc než růžové plastové hrníčky. Možná je pořád ta slabá, ale jistě by se dokázala někomu ubránit, aspoň do jisté doby, kdy by někdo reagoval na její křik.
Krom perfekcionismu dokáže být někdy i empatická, pokud tedy jde o ty, které dobře zná. Pokud jsou v okolí cizí lidé tak má tendence snad jen k tomu přenášet tu špatnou náladu. Pokud však vidí, že se trápí někdo, kdo už jí není lhostejný, reaguje tak, že se snaží pomoci. Většinou se o ostatní nestará, ale pokud jde o někoho, kdo má místo v jejím srdíčku, rozhodně si čas udělá, i kdyby měla zrušit let na Havaj. Normálně se to nestává, ale svým blízkým je opravdu v jistém směru věrná a dala by za ně ruku do ohně, co do ohně, do nádrže se žraloky. A to všechno jen pro ty, které má opravdu ráda. Pro ty by riskovala víc než normálně. Stejně tak by riskovala pro lásku, protože si trvá nad tím, že risk je zisk. Ve většině případů tedy.
A v neposlední řadě stojí za zmínku jistě její záchvaty vzteku vyvolané… z ničeho. Dalo by se to definovat i jako porucha osobnosti. Snad jen s tím rozdílem, že si nepovídá sama se sebou, nebo není paranoidní jako jiní. Takže vlastně jen… porucha, něco, co se jí drží a nezmizí to, i když se s tím učí trochu pracovat. Jednoduše se špatně vypořádává se stresovými situacemi a její mozek přepne vždy do jakéhosi prazvláštního režimu, kdy jí ovládne paranoia, úplně nesmyslným způsobem. Nestává se to příliš často, ale občasně přeci jen. Mívá chvíle, kdy se jí zatemní celý svět a ona vidí všechny jako ty špatné, v tu chvíli by bylo nejlepší se od ní držet co nejdál. Křik, pěsti a lítající věci. Obrovská salva nadávek, které slyší klidně i o blok dál. Okamžitá a nejrychlejší pomoc je přímý kontakt, vesměs něco jako pevné objetí, co jí znehybní a zvláštním způsobem jí to donutí znovu racionálně přemýšlet. To je na jednu stranu pro protistranu nereálná představa, když se vzteká a rozhazuje kolem sebe věci, div by někomu nezlomila nos. Reálnější metoda je pak nechat jí zavřenou někde mimo dosah lidí, aby se vyklidnila sama. V lepším případě padne vytřesená na zadek, v tom horším pak omdlí, záleží, jak moc vypjatá končí. V zásadě se ale už sama naučila ztratit z dohledu všech tvorů a celkově si poradit tak, aby ublížila maximálně sobě, kdyby se to dostalo až do takového extrému.
Někdy si člověk dá na čas, někdy si zase pospíší. Jako to bylo zde? Kal se chystala na svět jako neřízená střela. Jako někdo, kdo má málo času. Pořád nechápete? Měl to být březen, kdy se měla narodit, kdy měla malá holčička přijít na svět. Místo toho se ozvala dřív. Zkrátka, narodila se předčasně. Bezvládné tělíčko malé holčičky, celé od krve, bez dechu. Téměř. Zázraky se zřejmě dějí, protože se lékařům podařilo dítě oživit a po nějakém čase, který jí věnovali, by se ani nedalo poznat, že se narodila předčasně. Ale muselo se na ní pomalu, nějaký čas. Malá dívenka, která vzešla z pouhé obyčejné aférky, dostala jméno Kaleigh – po babičce.
Vyrůstala s matkou, babičkou a starší sestrou, nevlastní sestrou, jejíž otec matku nechal kvůli jiné a ona si to tak vynahrazovala u ostatních chlapů. Díky tomu přišla také malá Kal na svět. Matka si jí nejdříve chtěla nechat vzít, ale po domluvě se svojí matkou se rozhodla, že si malý uzlíček štěstí v neštěstí nechá a bude jí vychovávat společně s babičkou. Jenže není výchova jako výchova. Kaleigh byla neposedné dítě, které rozhodně nebylo jako její nevlastní sestra. Že by otcovi geny? To se nikdy nedozví. Každopádně neměla šanci, na její hyperaktivitu se snažily najít řešení ve stylu tance či jiných aktivit. Prostě všeho, co k pravé dámě patří. To, aby běhala v teniskách a od bláta neexistovalo. Čisté sukýnky, vlásky stažené a k tomu ladící baleríny, prostě princezna. jak má být. Jako holčička to opravdu nevnímala, ale čím víc stárla, tím víc jí to přišlo otravné, hrát si na dámu. Začaly jí zajímat jiné věci, ty, které jí byly zakázané. Zakázané ovoce chutná nejlépe, ne? Proto i ona toužila po tom pomyslném zakázaném ovoci. Po dobrodružství.
Dalo by se říct, že jedna událost jí to v jistém směru umožnila, ale přinesla i oběť v podobě újmy na psychice, tedy způsobila jistou poruchu na osobnosti malé dívky. Všechno to odstartovala jednoho večera, kdy bylo Kaleigh teprve 8 let. Babička byla na dlouhé cestě, aspoň co se dozvěděla od sestry. Sestra s matkou vyjeli na návštěvu a malá Kaleigh zůstala doma sama, protože zase provedla něco, co se na mladou dívenku nesluší. Matka byla posedlá, a to už chápala malá dívka v tomhle věku. Proto chodila za babičkou, která v ní nalézala pochopení, ale ta? Byla už týden pryč. Tu noc byla velká bouřka, strašidelná, minimálně pro malou holčičku. Co napadlo dívenku, která byla doma sama? Když bude co nejdál od nebe, nic se jí nestane. Přeloženo z logiky dítěte, co nejníže, tedy do sklepa. Nikdy jí nedělalo problém tam chodit, odvážná na to bylo dost, na rozdíl od matky, která vyloženě odmítala návštěvy sklepů. Kdyby však v tu noc sama věděla, co uvidí ve sklepě, nikdy by tam nevlezla. V první chvíli se zaměřila jen na místo pod menším oknem, kde se skoulela, nic jiného ve tmě neviděla. Místnost osvětlovaly do té doby jenom blesky. Jako v jeden jediný okamžik, kdy se zrovna pohledem zaměřila na nesprávné místo. Blesk osvětlil místnost, bezvládné tělo stařenky, pod níž ležela rozviklaná spadlá stolička. Křik dítěte, které se div nezabilo na schodech, když vylétlo ze sklepa jako gepard po kořisti. Pláč dítěte, které se nemá ke komu schovat, se ozýval všude. K podivu že si nevykřičela za ten večer hlas, odvaha šla stranou. Tohle by položilo každé dítě, nejen to.
Smrt babičky, a hlavně pohled ze sklepa jí skutečně zasáhl. Najednou byla pryč jediná opora, kterou mohla mít a co horšího, ona byla ta, která ji našla. Nejhorší bylo to, že si 8letá dívka nedokázala jednoduše jako ostatní vysvětlit to, že její babička spadla ze stoličky, když se natahovala pro něco do police. Nenechala si ani na moment rozmluvit, že jí někdo ublížil schválně, dokonce si to vsugerovala natolik, že to její psychiku docela zformovalo. Matka nemohla jinak než vyhledat odbornou pomoc, aby její malé princezně pomohli. Doktoři to s ní dlouhou dobu nevzdávali, ale nakonec nešlo o nic jiného než o dopování holčičky prášky. Hůř a hůř zvládala stresové situace, měla záchvaty vzteku vyvolané právě stresem a bylo těžké přijít na to, co by ji mohlo uklidnit. Znehybnění, aby neublížila sobě nebo někomu jinému. Uznejte, s malou dívkou to funguje ale s dospělou ženou? Kdepak.
Od té doby nebylo nic tak jako dříve. Nenechala si linkovat život jako stránky sešitu, nenechala. Záchvaty vzteku byly častější než teď a možná proto matka trochu opustila od toho, aby se chovala jako pravá dáma. Jistě, měla doma spoustu přednášek o tom, jak se chovat, co dělat a co nedělat, ale měla toho plné zuby. Chodila ven, tam kam nemá, bylo jí úplně jedno, co si matka myslí. V ruce už se jí vystřídal alkohol, cigarety, dokonce prezervativ. To všechno jen aby se zbavila pocitu, že má duševní poruchu, která by měla časem ustoupit, nebo úplně zmizet. Nezodpovědnost, kdy matka myslela, že jí začne mlátit, aby se vzpamatovala. To ničemu nepomohlo, prakticky to nemohla ani vyzkoušet, aniž by jí její dcera vyhrožovala, že uteče z domů. Byla na to dost stará. Ve 20 letech by už měla být někde ve svém. Proto se rozhodla, že se od každodenního stresu v podobě matky odstěhuje, navíc, sestra už byla dávno z domu. Plánovala si to dlouho, až nakonec o pár měsíců později odjela do jiné části Kalifornie.
Svůj život si zařizovala dlouho, ale byla pravda, že mohla žít podle sebe, dělat si co se jí jen zlíbí, a to bez jediného komandování matky, díky které brala do ruky i zbraň, které navíc věděla jen to, že se z ní střílí, když se stiskne spoušť, nic víc. Jak se to nabíjí, to už jí nikdo neříkal. Poslední tři roky se nic nestalo, poklidně si lítala, dělala, co chce. Jednou ale muselo přijít něco, čím se jí zase život obrátí naruby, jako to se sklepem. Z kterých má panickou hrůzu. Zákon schválnosti. A ne, rozhodně ta zlomová situace nebyla návštěva matky.
Jednou večer, když se vracela z práce, nějak se živit musela, se dostala někam, kde by neměla být. Zvědavost malého dítěte, které se dosud tolik neprojevovala. Byla ve špatnou dobu na špatném místě, viděla něco, co vidět neměla. Byla svědkem. Svědkem vraždy, jako by jí to nestačilo tenkrát. Viděla všechno do největšího detailu, tvář vraha, všechno. Co udělala? Utekla, Rozhodla se vše povědět na polici. Dalo by se říct, že to nestihla, nebo že jí někdo dohnal způsobem, který ani netušila, že se může stát. Doma na ni čekal vzkaz, netušila, kde se tam vzal, moc lidí nevědělo, kde žije. A znáte to, chodí to pořád dokola stejně, jestli mě udáš, tak tě zabiju. Vlastně jako bonus tak bylo, že si ji najde hned, aby nezazpívala. Další ze situací, kdy kašle na odvahu a bere nohy na ramena, po necelých 4 letech se tedy balí z Kalifornie ve strachu o holý život, hledajíc místo, kde by byla v bezpečí. Začala chodit na kurzy obrany, kde se zdokonalovala a že se jí to hodilo. Nikdy totiž nevěděla, jestli je jí ten vrah v patách, nebo ne. Párkrát jí přišly vzkazy, které jí donutily stěhovat se zase o dům dál. Tak tedy nevydržela na jednom místě ani tři měsíce. Netrvalo dlouho a doslechla se o Gold Pitu. Ani chvíli neváhala, potřebovala se schovat, ukrýt a žít normálně. Přesunula se tedy tam, kde se zabydlela a našla si práci. Ještě se uvidí, jak daleko to tu dotáhne.
Nedalo by se říct, že to ve svém životě v Gold Pitu dostala nějak daleko, ale byla tady relativně v bezpečí, což ji samozřejmě naprosto stačilo. Neměla nejlepší práci, ale rozhodně si s tím nějak vystačila. Poznala zde nové lidi, kteří se stali jejími přáteli. Zažila docela kuriózní situace a to takové, které se jen tak někomu nepovedou. V záchvatu zlomila ruku někomu, s kým se noc předtím vyspala. Horší na tom bylo (dobře, horší než zlomená ruka ne), že nemohla dlouhou dobu potom dostat z hlavy to, co se stalo. Život šel ale i tak dál, nic jí nehrozilo, nikomu se do cesty nepřipletla a začala dělat něco se svým problémem zvládání stresu. Vlastně si žila v klidu, hezky v ústraní, nezapojujíce se do dění kolem. Víte, ale co se říká, velký klid je jen ticho před katastrofou. To ostatně fungovalo i tady. Katastrofa v podobě záplav otřásla celým Gold Pitem a to poslední o co se chtěla Kal starat bylo, jaký měla předtím klidný život. Nechala všechno za sebou, byla ráda, že je živá a relativně i zdravá. Musela zmizet, začít znovu od začátku. Přišla o přátele, bydlení, o všechno. Nesnažila se o sobě ani dát vědět, prostě zmizela. Vrátila se na místo, které jí bylo silně proti srsti, domů. K matce, alespoň dočasně. Tam ale přece jen nevydržela příliš dlouho. Nakonec odešla k sestře, kde vydržela další etapu svého života. Bylo to jiné. Nebyla to ona. S pomocí sestry však našla práci jako grafička, což jí dalo možnost vydělat si aspoň nějaký obnos peněz, aby se začala vracet co nejrychleji na vlastní nohy.
Jakmile nadešel čas, kdy se chtěla odstrčit okraje a plout zase vlastní cestou, opustit rodinu, se kterou byla v kontaktu více, než by bylo nutné, donesla se k ní zajímavá zpráva. Gold Pit tu byl, znovu v plné síle. Vykouzlilo jí to úsměv na tváři. Neváhala vlastně ani tak dlouho, aby se sbalila a odešla zpět na místo, kde byla tak dlouho spokojená. Odešla na místo, které se odvážila nazývat domovem. Začala staronový život, dokonce se stejným zaměstnáním. Málokomu by to vyhovovalo, ale k ní už to nějakým způsobem prostě patřilo. No a kdo ví, třeba se tentokrát někam dostane.
- Trpí psychickou poruchou, která se projevuje nezvladatelným záchvatem vzteku. Jednoduše řečeno je to díky tomu, že její mozek nezvládá reagovat na stresové situace.
- Má panickou hrůzu ze sklepů. Nebyla by schopná jít pomalu ani ke dveřím do sklepa a pokud nějaké takové otevře a spatří schody dolů, zatrne v ní a rozklepe se.
- Má silný vztah ke zvířatům. Jednou jako malá oplakávala myš, která se u nich doma chytila do pastičky.
- Zbožňuje literaturu, zvláště dekadentní autory si zamilovala nejvíce. Mezi ty nejoblíbenější patří Edgar Allan Poe nebo Oscar Wilde.
- Je strašný bordelář, avšak ospravedlňuje to tím, že je vše na místě, kde to být má. Tedy na místě, kde to ona chce mít. Například ponožky mají své zvláštní zasvěcené místo pod židlí.
- Nesnáší mentolky. Nemůže vystát ten nechutně svěží pocit v ústech, dělá se jí z toho zle.
- Největší radost jí udělá bez pochyby mrkvový džus.