Latisha Kanzi Barnes

To, že její kořeny sahají do Afriky, lze rozpoznat na první pohled. Divoké kudrliny, které jí přidávají několik centimetrů výšky, a tmavá pleť rozhodně nenechávají nikoho na pochybách, ačkoliv je její pleť o pár tónů světlejší, než byla pleť její matky – přece jen se lehce projevilo genetické dědictví jejího otce. Bez tmavě hnědých kudrlin (tedy ve chvílích, kdy si je uhladí k hlavě s pomocí copů a množství laku na vlasy) měří 174 cm, takže se už spíše řadí k vyšším ženám, což navíc podporuje docela častým nošením bot na podpatku. Vlasy nenosí moc dlouhé, dosahují za normálního stavu jejích ramen. Dalším výrazným rysem je její nos, především proto, že si v 19 nechala píchnout septum, což poutá pozornost. Především když nosí jako šperk kroužek, jelikož nejapných vtipů, že s tím připomíná krávu, slyšela už nespočet a vždycky se najde někdo, kdo ho udělá. Především ze starší generace.  Tmavě hnědé oči většinou rámuje černou linkou nebo líčením, ale nejvýrazněji maluje plné rty, jelikož se nebojí netradičních odstínů rtěnky, jako je modrá a podobně. Možná to nevzbuzuje pocit seriozity, ale to jí je upřímně jedno. Co se týče stylu jejího oblečení, nedá se moc dobře definovat, inklinuje spíše ke street style, ale najdou se v jejím šatníku i halenky, sukně a šaty. Prostě nosí, co se jí líbí a v čem se cítí dobře. Dost velká část z toho je kupovaná v second hand obchodech a hrabárnách nejen proto, že to šetří peníze, ale i protože ji baví prohrabávat se oblečením a hledat zajímavé kousky. Ráda nosí výrazné náušnice a kolem krku má vždy řetízek s přívěskem ve tvaru čtyřlístku od její matky, který po ní podědila a který nikdy nesundává.

Tisha je už od pohledu milá a přátelská, s širokým úsměvem na rtech a veselýma očima. Není nijak hlasitá, naopak mluví spíše tišším, klidným tónem. Ráda zkouší nové věci, pouští se do malých dobrodružství (vždy na legální straně) a toulá se po městě ve snaze najít zajímavá místa. Nesnáší taková ta trapná ticha a je schopná drmolit nesmysly i ze sebe kapánek udělat idiota, jen aby se to ticho překonalo a všichni se pohnuli dále. Občas ráda takzvaně „pozoruje lidi“ a zkouší hádat, co asi cítí nebo co si myslí, ale nedá se říct, že by v tom byla nějak výrazněji úspěšná a mohla si na tom založit kariéru. Rozpozná většinou, když jí někdo očividně lže nebo se jí snaží zmanipulovat (obecně moc nevěří médiím a informacím, které si sama neověřila), ale že by nějak uměla číst v lidech, to ani náhodou. Jelikož nerada šlape ostatním na bolavá místa, snaží se tak naučit hledat nápovědy, že je jim rozhovor nepříjemný a změnit téma. Což se jí sem tam i podaří, ale stejně se stane, že to prostě nevidí. Není psycholog ani kriminalista ani nic takového, ale je jedna z všímavějších lidí.

Někdo by jí mohl nazvat až naivním dítětem, protože je nezlomná optimistka a věří, že lidi můžou být dobří a že i svět se může změnit k lepšímu. Nicméně si ale zároveň dobře uvědomuje, že svět není žádné růžové místo s duhou a jednorožci a že nejde pomoci všem. Ale když to jde, tak ráda pomůže či přispěje na charitu, když to její finanční situace dovolí. Moc dobře ví, jak i málo může člověku pomoct. Sama s matkou žila chvíli v chudobě chvíli na jejím okraji a studuje jen díky studentským půjčkám a stipendiím.

Ve škole je většinou soustředěná na studium, nesnáší, když ji někdo z jejího soustředění vyrušuje blbými otázkami nebo žvaněním, obzvlášť v knihovně je na to háklivá. Nevadí ji ruch a šum, vlastně si to užívá, ale ne když studuje, čte nebo pracuje na projektu. Na to potřebuje absolutní klid, proto s sebou nosí do školy špunty do uší. To pak může být poněkud nepříjemná, často jí to velmi frustruje, takže se občas tímto dostává do konfliktu s narušiteli jejího klidu. Samozřejmě na ně hned nevyjede, ale slušně poprosí. Její maminka jí naučila slušnému chování, děkuji pěkně. Ačkoliv to, že vyrostla jako chudá holka na předměstí, často prosakuje v jejím slovníku, kde se objevuje docela slušná řádka sprostých výrazů, zvlášť když si vybíjí své frustrace. Ty často vznikají i tím, že jí něco nejde. Buď je tak frustrovaná, že s tím sekne, nebo jí to donutí makat na tom víc. Žádné stádium mezi tím moc nemá. Když se do něčeho ponoří, tak občas zapomíná na to, že její tělo potřebuje jíst a spát, takže je schopná číst napínavou knihu do 4 ráno a podobně. Je to zlozvyk, který se snaží odbourávat, ale nedá se říct, že by od smrti její matky dělala nějaké pokroky. Taktéž docela bojuje s prokrastinací, ráda odkládá věci, do kterých se jí nechce, na později.

Vlastně vůbec nevyhledává konflikty, snaží se vytvářet kompromisy, když už je nějaký problém, ale rozhodně si nenechá od nikoho takzvaně „srát na hlavu“ a nemá problém se postavit i autoritě, když je přesvědčená, že je v právu. Nemá ráda bezpráví, protože má pocit, že ho už viděla až příliš mnoho, ačkoliv mnohdy ho musí prostě přetrpět (když to nešlo změnit konfrontací se zdrojem). Obzvlášť nesnáší lidi, kteří využívají jiné.  Nemá problém se zastat někoho, když je třeba, ale rozhodně nechodí a nepomáhá každé nebohé duši, to by v New Orleans nedělala nic jiného. Nevadí jí pomáhat jiným, ale odmítá za někoho dělat jeho práci. Nechce se nechat využívat tak, jak to viděla u její matky, jejíž šéf využíval toho, že je samoživitelka a potřebuje peníze. Není ale typ, který by držel zášť vůči někomu kvůli malým věcem, jako je jedna hádka, nicméně hranici dělá u využívání jiných, podvodů a podobných věcí. Tyhle věci jiným nezapomíná.

Je velká fanynka hudby, hudebních festivalů, koncertů a zpěvu. Ráda chodí na koncerty jak místních, tak slavnějších umělců, ať už čistě jen pro atmosféru nebo i pro hudbu. Nejvíc si užívá jazz a swing a všechny jejich varianty, moderní i starší, přeci jen vyrostla obklopená jazzem a swingem. Ale nepohrdne ani folkovou nebo klasickou hudbou, se kterými se seznámila skrze sbor. Čas od času si ráda zajde na víno nebo posedět si do hospody s kamarády, ale jakýmkoliv drogám se vyhýbá jako čert kříži.

Latisha, neboli Tisha, jak jí všichni říkají, se narodila v USA, ačkoliv její jméno tomu moc nenasvědčuje. Její matka Safiyah imigrovala do USA z Tanzanie společně se svými rodiči jako dítě. Ačkoliv Safiyah prožila většinu svého života v USA, nikdy nezapomněla na své africké kořeny, i když nenese typicky africké příjmení – rodiče Safiyah (prarodiče Tishy) si změnili příjmení, když přišli do USA. Když pak Safiyah otěhotněla ve 24 letech po jednom nočním „dobrodružství“ v posteli s Allanem, kterého ten večer potkala v klubu (a který byl shodou okolností bílé pleti), rozhodla se, že jeho/ji vychová sama, bez pomoci otce. Odešla z vysoké, začala pracovat jako číšnice. Svou dceru narozenou 20. února pojmenovala Latisha Kanzi Barnes a jelikož neznala příjmení jejího biologického otce, dala jí své příjmení. Její prarodiče zemřeli nedlouho poté, co se narodila, takže Tisha si na ně vůbec nepamatuje.

Tisha a její matka žily v jedné z chudých čtvrtí v New Orleans. Vyrůstala mezi hudbou a festivaly, mezi moderními podobami jazzu, blues a swingu. Při přihlížení různým festivalům a koncertům na ulicích si tyto žánry zamilovala a hudba se pro ni stala součástí běžného života, stejně jako všelijaké koncerty, ať už velké nebo jen místních umělců. Ne vždy na ně měla, ale mnoho z nich šlo slyšet až do ulic nebo se přímo na nich konaly. Bylo to poměrně poklidné dětství. Ano, nebyly nějak moc bohaté, co její matka zdědila po rodičích, to šlo do koupě malé garsonky, kde společně bydlely. Ale vždycky měla jídlo na stole, teplé oblečení na zimu a především milující matku.

Mohla být na tom mnohem hůře, to věděla moc dobře ze svého okolí. Nežila vyloženě v té nejchudší části města, ale dost blízko a znala se s lidmi, kteří tam žili. Její dětství bylo v celku klidné, její matka dělala, co mohla, aby měla Tisha vše, co potřebuje, a necítila nouzi. Také ji postupně učila o hodnotě peněz a o tom, že nic není zadarmo. Když jí bylo 10 let, docela náhodou se ukázalo, že má talent pro zpěv a začala chodit do sboru, čemuž se věnuje doteď. Sice ne nějak víc profesionálně než je úroveň univerzitního sboru, ale nikdy se zpěvem vyloženě nepřestala, jelikož ji to skutečně baví a užívá si to. A tak nějak se vesele protloukla až do střední školy.

V této době začalo lehce divočejší období jejího života. Ne že by vyloženě dělala průsery, ale žádný svatoušek, co úzkostlivě dodržuje všechna pravidla, zákazy a příkazy, taky nebyla. S úzkou skupinou přátel, se kterými dodnes udržuje kontakt (hlavně s Andy, její nejbližší kamarádkou, se kterou se zná ze sboru), sem tam šla do klubu, sem tam si pořídili alkohol a u někoho doma se opili, sem tam zůstala venku dlouho do noci na koncertu. Nic neobvyklého. Prošla si i pár vztahy, ale nikdy nevydržely déle jak 3 měsíce a vlastně od konce střední na vztahy neměla čas ani náladu.

Na začátku jejího posledního ročníku na střední škole se přimotala k slabším drogám, jako většina lidí v jejím okolí se nechala strhnout davem. Nicméně jednou jí jakýsi muž nasypal něco do pití, aniž by si toho všimla a poté se ji snažil dostat k sobě domů. Kdyby nebylo dvou dívek, které si toho všimly a odvedly ji samy domů, tak by skončila kdovíkde a rozhodně ne dobře. Dodnes je jim za to vděčná. Nicméně se od té doby vyhýbá drogám jako čert kříži a dává si opravdu velký pozor na to, kde je její sklenka a kdo je kolem ní.

Nedlouho po této příhodě přišla další neblahá událost, její matce diagnostikovali rakovinu. Vzhledem k tomu, že neměli moc peněz na nákladnou léčbu (Tisha nenávidí americký systém zdravotnictví a pojišťoven) a že ji zachytili až v pokročilém stádiu, neměla moc dobré vyhlídky, dávali jí jen dva roky života. V té době se Tisha rozhodla, že půjde studovat medicínu. Už dříve si s tou myšlenkou pohrávala (známky na to měla) a matčina nemoc ji v tom pouze utvrdila. Podařilo se jí dostat se na univerzitu v Louisianě s pomocí stipendia a brigád. Prakticky se první rok nevěnovala ničemu jinému než škole, univerzitnímu sboru, brigádám a starání se o matku. Její stav se postupně zhoršoval a krátce poté, co Tisha dokončila první ročník, její matka bohužel zemřela. I když Tisha věděla, že to brzo přijde, silně jí to zasáhlo, měla pocit, že zůstala sama, ačkoliv Andy a Patrick (další člověk z jejího blízkého kruhu přátel) se jí snažili ze všech sil pomoct. Naštěstí se s tím zvládla vyrovnat, aniž by propadla do depresí, ačkoliv doteď cítí smutek z její ztráty.

Nastoupila do dalšího ročníku, s podporou ze stipendií a brigád ho úspěšně dokončila (výhodou bylo, že nemusela platit nájem, protože bydlela ve vlastní garsonce) a ve třetím ročníku se začala rozhlížet po různých výměnných programech na popud Andy. Ta do ní už dlouho hučela, že by možná nebylo špatné změnit prostředí, protože viděla, že vzpomínky na matku ji stále tíží a nechtějí ji opustit. A tak vlastně narazila na znovuotevření Gold Pitu a nabídku Gold Pitské univerzity, která se očividně snažila nalákat studenty. Získala by plné stipendium, příspěvek na ubytování a vlastně by na tom byla podobně jako v New Orleans. Finančně nijak slavně, rozhodně si nemůže dovolit rozhazovat penězi, ale nehladoví.

A tak se nakonec rozhodla to zkusit. A kupodivu ji vzali a nabídli i všechna stipendia, o která usilovala, proto se rozhodla tak trochu skočit do neznáma a opustit rodné město. Proto se dohodla s Andy, že jí pronajme garsonku, aby nezůstala prázdná, zašla si naposledy do hospody s kamarády a 4. ročník zahájila už v Gold Pitu, ubytovaná na univerzitních kolejích a trochu roztřesená svým krokem do neznáma. Ale brzo si zvykla, sice je to podzemní město, ale pořád město jako mnoho jiných. Sice jí poněkud znepokojuje šíření drog a nedávná úmrtí studentů s nimi spojená, ale sama s nikým z nich nepřišla do kontaktu, takže těžko říct… Moc jiného kromě studia, sboru a zabydlení se zatím nestíhala. Ale docela si to město oblíbila, a především univerzitu, ať už mluvíme o prostorech nebo učitelích. I spolužáci jsou fajn, hlavně pak lidi, které zná ze sboru. A cítí se tu líp, takže se rozhodla pokusit se přestoupit natrvalo. Což se jí po nekonečném posílání e-mailů, vyřizování dokumentů a zjišťování, zda má všechno potřebné potvrzené, podařilo zařídit. Takže to vypadá, že se z ní na nějakou dobu stane stálý obyvatel Gold Pitu.