Ethan Scott

Ethan je vzrostlý muž, který rozhodně není žádné párátko. Dříve sice nebýval žádný extra obr, v pubertě však vyrostl a dokonce přerostl i otce téměř o tři centimetry. Na starší bratříčky sice stále nemá, ti mají snad i dva metry, ale teď už je asi moc stejně nedoroste. Postavu má zocelenou svou tvrdou bývalou a vlastně i nynější prací. Zůstává ve formě, udržuje si kondičku, přeci jen, co kdyby jí někdy znovu potřeboval, že? Je lepší být připravený, než později strádat.

Jeho tělo ale málokdy upoutá oči ženy, která prochází kolem něho. Jsou to právě jeho oči, nejvýraznější věc na jeho obličeji, která dívky a ženy tak neuvěřitelně láká. Mají barvu modrého oceánu, jako když sedíte na písčité pláži v Karibiku a pozorujete vlnky, které se jedna za druhou snaží dostat na pláž. Přesně tu barvu, přesně ten klid a pohodu jeho oči většinou ukazují. Bolest, stesk a napětí už však neuvidíte, pokud vám to on sám neukáže. Jeho milý pohled pak doprovází i příjemný úsměv, který většinou odhaluje i bělouše stojící v řadě vedle sebe, pěkně rovní a čístí.

Jeho tvář uvidíte málokdy do hladka oholenou. Nejčastěji má na obličeji několikadenní strniště, někdy i týdenní a víc, ale to už pak vypadá trochu jako zarostlý dřevorubec. Mírné strniště k němu zkrátka patří už pěknou řádku let a ani si na tváři, která je hladká jako prdelka, nepotrpí, stejně tak na stříhání svých vlasů. Momentálně je má trochu delší, protože od přestěhování z povrchu se nenechal ostříhat. Má ale na starost důležitější věci než své vlasy a vousy. Dokud to vypadá trochu normálně, nechává to být.

Přesuňme se k jeho stylu oblečení a vlastně tak celkově k hadrům, které nosí. Většinu jeho skříně tvoří trička všech možných barev, nejčastější opakovanou je pak modrá, šedá a bíla. Dále uvnitř můžete najít nějaké ty košile, kostkované i čistě bílé, mikiny a taky svetry, které však nosí jen málokdy. Najdete uvnitř samozrejmě také kalhoty, modré džíny i černé společenské, k nimž má i saka a kravaty. Dále byste mohli narazit na bundy, kabát, ba dokonce i na klobouky a růžové péřové boa. Do dnes neví, co tam vlastně dělá.

Na úplném konci skříně, za šaty jeho ženy, je schovaná stará uniforma s jeho jménem. Nemyslí si, že se někdy vrátí do bojů tam nahoře, ale raději jí má u sebe. Kdyby třeba jednou změnil názor.

Představte si cestu, chvílemi rovnou, někdy mírná zatáčka, jindy kopeček nahoru nebo dolů. Jenže každá taková cesta má i ostré zatáčky, ty které lidem berou životy, prudké klesání a stoupání, díry a kanály a spoustu dalších nerovností. Někdy se také stane, že cesta uprostřed ničeho skončí a nevede dál. Nikdy nevíte, co vás na takové cestě může potkat, i když jste po ní jeli desetkrát nebo padesátkrát nebo každý den tam i zpět po dobu třiceti let. Je to nevyzpytatelné místo, které se na první pohled může zdát milé a přátelské, jako stromy se zelenými korunami a létajícími ptáčky sedícími na větvích. Jenže co když je to jen přetvářka? Co když ve skutečnosti ty stromy nejsou vůbec zelené, sluníčko nesvítí a místo zpěvu opeřenců se ozývají všemožné strašidelné zvuky? Co když to je ta pravda, které se všichni bojí jako čert kříže? Jak by se lidé tvářili pak?

Ethova povaha je to nejsložitější, co byste na něm mohli najít. Změnil se tolikrát za svůj život a z každé změny si v sobě něco nese, ať už je to špatná nebo dobrá vlastnost. Má jich spousty. Chyb i předností, ale kdybyste se ho na to zeptali, popsal by vám nejspíš své špatné než dobré vlastnosti. Těch dobrých má ale přeci jen mnohem víc, než těch špatných. Ať už se s nimi narodil, nebo získal během své cesty skrz trnitý život.

Dříve to býval… hlučný a ukecaný puberťák, nerespektující své rodiče a ani starší sourozence, o profesorech nemluvě. Snadno se přidal do nějaké skupiny kluků jeho věku, okusil i kouření i drogy, ale nikdy k nim netíhl. Nikdy se nestal závislým. Jeho život za prd, nebo alespoň tak to říkával. S rodiči moc nemluvil, jen při večeřích a když chtěl něco koupit. Jindy ale moc ne. Neučil se, byl líný a nechtěl pracovat. To, že byl líný, ale vůbec nesouviselo s jeho inteligencí. Je inteligentní dost, možná také proto si tak rozumí s informatikou. Jeden večer seděl na kopci a shlížel dolů na zářivá světla Bristolu. Přemýšlel nad svým životem, co by mohl dělat, až opustí školu. Bylo to snad poprvé, co doopravdy přemýšlel nad svým nicotným životem. Uvědomil si, že musí něco dělat. Že nemůže být jako spolužáci, kteří budou doma jen sedět na zadku a nic nedělat. Rozhodl se jít na vysokou. Rozhodl se pro armádu.

Odešel jako kluk, vrátil se jako muž. To je pravda. V armádě se hodně naučil a to nemluvě o sprostých slovech, urážkách a ponížení, které zažil stejně jako každý jiný vojín. Začátky jsou vždycky těžké, ale to co se naučil mu zůstane navždy. Objevil svou statečnost, svou sílu a vztek, který v sobě ta dlouhá léta puberty dusil. Učili ho střílet, bojovat, zabíjet lidi. Byl stroj, vyrobený pro účely anglické armády, byl stejný jako ostatní. Nic. Během několika měsíců nabral téměř 10 kilo svalové hmoty a shodil pneumatiku na břiše. Makal, svaly ho bolely, ale časem si zvykl. Přizpůsobil se poněkud rychleji ostatní. Nejen v tréninku, ale i v poslouchání příkazů. Dělal co se mu řeklo a.. to mu tak nějak vydrželo stále, stejně jako všechno ostatní. Naučil se jinak se chovat k ostatním, k přátelům. Armáda stojí na přátelství. Bijete se za přátele, přátele se bijí za vás. Jste jeden, nikdy se nesmíte podcenit, jinak vás zastřelí. A to on nechtěl. Nechtěl zemřít někde uprostřed vyprahlé pouště. Chtěl být dobrý, nechtěl zemřít.

Nejen, že si přátel začal velmi vážit a byl by schopný za ně položit život, ale i k ženám změnil přístup. Začal se chovat jako gantleman, otevíral dveře, pomáhal do kabátů, chodil slušně oblékaný a sprostý slovník odsunul stranou. Stal se z něj jiný člověk za ta léta v armádě. A nezměnil by ani jeden.

Pak přišla Annie. Dívka, která mu obměkčila srdce jedním pohledem. Byla citlivá a přátelská, držela tajemství, která nikdy nikomu neřekla. Od ní se také hodně naučil. Dalo by se říci, že od každého koho potká, se snaží něco dobrého naučit.

U Ethana dejte pozor na dovolování. Je schopný vám vrazit, kdybyste urazili cokoliv, co by mu bylo blízké k srdci. Rvačky a hádky a… všechny ty věci kolem toho mu zůstali ze školy, těch se nikdy nezbavil, ani v továrně na maskáčové robůtky. Je v tomhle trošku horká hlava a chvíli trvá než vychladne.

Ve volném časem chodí běhat, posiluje a doma v Anglii jezdíval k moři surfovat. Bavilo ho to, uměl u toho vydržet celý den, jen se tak houpat na vlnách a dávat pozor jen na vodu kolem něho. Skvěle se u toho přemýšlelo, ale teď když nemá moře, zvládne sedět třeba hodinu nebo dvě na zahradě v houpací síti, zatímco si jeho malý synek hraje na písku nebo staví nějakou věž z kostek. Celkem si také oblíbil čtení. Ne, že by byl nějaký magor do knih, to ne, ale rád si čte když má možnost. Stejně tak občas předčítá pohádky na dobrou noc Aidenovi, který u nich pokaždé usne.

Většinu času ale tráví stejně s dítětem nebo za stolem ve své domácí kanceláři a pracuje u počítače. Konec konců, i přestože ho to baví, je to pořád jeho povolání.

Ačkoliv je tomuto chlapíkovi teprve třicet tři, za svůj krátký život si toho prožil mnoho, osud k němu nebyl příliš hodný, spíš se zdá, že se mu za něco mstí.

Ethan Anthony Scott svět poprvé spatřil dvacátého května v roce 2060. Narodil se Anne a Williamovi v britském městě jménem Bristol. Byl nejmladším synem že čtyř dětí, tří kluků a jedné dívky. Nikdy si na svou rodinu nemohl stěžovat, byla to vcelku milá a přátelská rodina, která si nežila tak úplně špatně. Ethanův otec pracoval jako dětský lékař, tudíž o všechny dětí bylo velmi dobře postaráno už od malinka. Vše vypadalo vcelku slušně. Than na základní škole potkal svého nejlepšího kamaráda Thomase, se kterým byli přátele na život a na smrt. Společně prošli střední školu, kde se Ethan poprvé začal zajímat o počítače a jejich vnitřnosti. Oba snili o skvělé budoucnosti plné krásných holek a věčné slávy, kterou by si vydobyli nějakým filmem, objevem, nebo vlastně čímkoliv, co by jim dalo slávu a peníze. Ani jeden z nich však netušil, co je v životě čeká.

Ethan po střední odešel na vysokou školu technickou, kde se věnoval své elektronice. Byl jedním z nejlepších žáků, zvládl už tehdy věci, které ostatním dělaly problém. Školu však nedokončil, protože mu rodiče neustále říkali, že dělá něco, co dělají miliony lidí po celém světě. Neviděli v něm nadání, ale mrhání časem a penězi. Nepodporovali ho. Nechal se proto naverbovat do armády, kde svůj talent mohl využít k něčemu, co by ostatním mohlo pomoci a navíc mohl být i se svým nejlepším přítelem Thomasem. Rodiče byli proti, ale Ethan si stál za svým.

Absolvoval své první mise, které byly z velké většiny úspěšné a nikdy se nestalo nic zásadního. To se však změnilo jednoho horkého odpoledne. Ethana postřelili, trefili ho do ramene. Snažil se zůstat vzhůru, zatínal zuby a pokoušel se chytit otěže neuvěřitelné bolesti, která pulsovala z jednoho jediného místa do celého těla. Oční víčka se najednou zdála tak těžká, že je nemohl přemoci. Nechal se pohltit tmou.

Probudil se v nemocnici. Vzduch byl horký a těžký a ležel na tvrdé posteli. Rameno bolelo s každým pohybem, ale ani po další dávce léků na bolest nepřestalo. Přišel za ním jeho kamarád, Thomas, se kterým byl největší parťák. Řekl mu, že má dovolenou, že muže jet domů. Ethan nechtěl, byl by raději tady, ale co mu zbývalo? Odletěl tedy domů do Anglie.

Nebyl doma rád. Raději by strávil celý rok v Afghánistánu, než doma v Anglii. Jeden večer ale nebyl tak špatný, jako ty ostatní doma. Ten večer trávil v kavárně, s knížkou a hrnečkem silné kávy, když k němu přišla. Byla to krásná blondýnka se světlýma očima, která se na něj mile usmívala. Byla to láska na první pohled, která měla trvat věčně. Dá se říct, že taky trvala.

Během tří týdnů, co mohl Ethan zůstat v Anglii, se neuvěřitelně spřátelili a oba dva se do sebe bezhlavě zamilovali. Jenže románek na konci léta končil, protože Than musel znovu odjet. S Anne, jak se jmenovala ona mladá ženština, si psali dopisy. Byl to jediný celkem spolehlivý způsob komunikace. Většina dopisů sice došla se zpožděním a jeden nebo dva se ztratily, bylo to ale stále lepší než telefony, protože ty v poušti najdete málokde.

Vánoce se kvapem blížily a stejně tak vánoční dovolené. Do Anglie se těšil mnohem více než obvykle, protože na něj čekala jeho milovaná Annie. Dodnes si vzpomíná, jak jeho malá Annie stála na letišti a čekala, až ve velkém roji mužů v uniformách objeví toho svého a pak on jí konečně uviděl a v objetí s ní zatočil kolem dokola. Strašně se mu po ní stýskalo a mohli být znovu konečně spolu.

Na ty Vánoce nikdy nezapomene. Byli to ty nejlepší Vánoce, které kdy zažil. Celá jeho rodina byla pohromadě, přiletěl i jeho starší bratr z Ameriky, a rodiče jeho přítelkyně. Byli zkrátka jedna velká šťastná rodina. S Annie si toho měli spoustu co říct, bavili se o snech a o plánech do budoucna, povídali si o všem možném a tehdy si opravdu konečně uvědomil, jak moc Anne vlastně miluje. Jenže odloučení těch dvou byla tezka zkouška, obzvlášť pak pro Annie. Proto slíbila Ethovi, že jestli se vrátí, vezme si ho.

Slib trval a mladý Scott odjel znovu. Každou volnou chviličku věnoval psaní dopisů a vzkazů pro svou milou v Anglii, která obratem posílala svá psaní jemu. Jejich vztah byl vložen do papíru a písmenek a ačkoliv to vypadalo, že to dlouho nevydrží, vydrželo. Ethan se po dlouhých měsících vrátil a ještě ten den Annie požádal o ruku. Souhlasila.

Den, kdy se ti dva vzali, byl jeden z nejšťastnějších dnů v životě Ethana Scotta. Byl se ženou, kterou miloval, navždy spjatý láskou i prstýnky a neuvěřitelně si toho vážil. Myslel si, že jeho život na nic nestál, že to byl jen prázdný osud, ale v tu chvíli si připadal nějak výjimečný, výjimečný pro osobu, kterou měl rád.

Mohl zůstat v Anglii dlouho, téměř měsíc. Zůstal, užíval si manželství a ráno se místo na tvrdé zemi se zbraní v rukou, probudil na měkké posteli, na které s ním ležela i ta nejkrásnější žena, jakou kdy viděl.

Byl opravdu šťastný a byl ještě šťastnější, když mu manželka oznámila těhotenství. Nadšení byli oba dva a společně začali vymýšlet jména a zařizovali pokojíček. Čas plynul, další krátká dovolená končila. Ethan slíbil, že se brzy vrátí a bude tu s ní na den, kdy se to prtě narodí.

Většina lidí si myslí, že povolání vojáka je nebezpečná záležitost. Jenže mnohem častěji je to jen dlouhá a plíživá nuda, nebezpečné je to málokdy. Většinu času trávili u svých oblíbených činností, někdy pak tréninkem nebo hraním karet na nějakém starém batohu. Málokdy je ta věc, které se říká nebezpečí.

Trvalo to dlouhé měsíce, Vánoce se blížily, ale nikdo ze zaměstnanců nedostal volno. Navíc, přesunuli je do Iráku, kde byla velmi špatná komunikace. Dopisy Ethan posílal přes piloty, kteří je na základnách mohli bez problémů odeslat. Blížil se devátý měsíc Anniina těhotenství, když se miminko ozvalo. Nikdo si nemyslel, že se Ethan vrátí, aby ten zázrak viděl na vlastní oči, ale všichni se spletli. Vrátil se a zůstal Anne po boku. Později zažádal o službu v Anglii, aby byl blízko své rodině.

Narodil se jim chlapec, kterého pojmenovali Aiden. Byl to ten nejkrásnější uzlíček, který kdy viděli. Maličký, s modrýma očima a blond vlásky. Byl téměř přesná kopie Ethovy ženy, také tak krásný a roztomilý.

Byl to miláček. Nejmilejší děcko, které kdy oba dva poznali, rostlo jako z vody. Byl ovšem jiný, jiný než děti v jeho věku. Neslyšel na své jméno, nemluvil a často dělal podivné věci. Dělal každý den ve stejnou dobu stejné činnosti, a když se mu to někdo snažil vymluvit, nebyl šťastný. Brzy se zjistilo, že jejich jediný syn Aiden trpí autismem. Byla to velká rána pro obě strany, šílená zkouška, kterou museli nějak překonat. Trvalo to sice trochu delší dobu, ale smířili se s tím.

Jako kdyby chudáku Ethanovi nepřipravil osud toho už dost. Nejspíš se ale nenabažil jeho utrpení a připravil si pro něj další noční můru. Jeho ženu srazilo auto. Byl to nějaký mladý blbec, který měl už spoustu pokut za alkohol za volantem a i přesto ten den znovu řídil. Nehledě na přechod pro chodce, srazil mladou ženu. Zemřela na místě.

Ethan zůstal s malým Aidenem sám. Vychovával ho s láskou, miloval ho a stále miluje. Našli si věci, které společně dělají rádi, dokonce se i Danny naučil spoustu věcí. Than opustil armádu a stal se ajťákem. Sice obyčejným, ale zato nejlepším. Věci, které dělal jako mladší nezapomněl a hojně je využíval, když potřeboval něco zjistit.

O několik let později, po šestých narozeninách jeho syna, Etha kontaktovala jistá vláda, která si říkala Prefektura. Chtěli ho jako ‚IT specialistu‘. Ethan neměl tušení, kde na něj vzali kontakt, ani kde se ta jejich země vlastně nachází. A to bylo poprvé, co se dozvěděl o Gold Pitu. Díky své dosavadní práci, kterou vykonával, si zjistil podrobnosti. Historii, obrázky, informace; našel toho spoustu. Podzemní město sice nenabízelo tolik věcí jako povrch, ale byl to dobrý nový začátek. Ethan souhlasil.

Stěhování se sedmiletým autistou nebylo jednoduché, ale chlapec to vzal překvapivě v klidu. Otec se synem si koupili menší dům, ve kterém byla spousta místa a měl i velkou zahradu. Definitivní přesun se uskutečnil v únoru 2093, takže oba Scottové jsou ve městě poněkud noví, ale zatím se jim tu líbí.

Vzhledem k tomu, že Ethan pracuje pro Prefekturu a je v městě zatím jen dva měsíce, to, co ti dva ve vládě dělají, se snaží přehlížet. Pokud se ale cokoliv stane, vloží se do toho i on sám a jak je jeho zvykem, bude se bít za svobodu.

Ačkoliv je to víc jak pět let kdy nebyl ve službě, noci málokdy prospí úplně celé. Neustále se vracejí vzpomínky, míchají se do každodenního života a vznikají z toho tak hrůzné noční můry, které ho vždy probudí. Neví, jestli se mu po válce stýská nebo ne. Věděl, že tam má alespoň kam patřit, všechny problémy byly úplně jiné než teď. Někdy se mu stýská, proto se zamkne v pokoji, na postel si položí svou uniformu a vyskládá na ní i své zbraně, které má pečlivě schované v trezoru v ložnici. Musí přeci připraven na nejhorší.

Ethanův vztah s Aidenem je velice hluboký. Danny sice moc nemluví, vlastně jen občas s ním mluví. Často se ale směje, když společně tráví čas, objímají se a Ethan na něj jen mluví. Chlapec ukazuje, když nemluví a vždycky si s otcem rozumí. Dělají společně téměř všechno. Jezdí do knihoven a bazénu, hrají si do večera na zahradě a každé léto koukají na hvězdy a měsíc. Jsou nejlepší přátelé a pro Aidena je jeho otec naprosto vším.